Víte, co je to přepálený trénink? Já už to vím docela dobře. Pět kiláků byla hračka, dal jsem si proto deset. A teď mi říkají Žofré, když se pajdám po redakci a děsím se schodů. Další díl Run Story je proto hlavně varováním. I když se zdá, že máte sil na rozdávání, věřte zkušenějším a nepřehánějte to. Přesně to se mi totiž stalo.

"A proč ten a ten hráč nenastoupil," ptávají se kolegové sporťáci trenérů a často dostávají lakonické odpovědi, že je bolí koleno. Ještě nedávno jsem si říkal, že jsou to simulanti. Do té doby, než jsem se sám stal sportovcem. Samozvaným a amatérským, leč po vydání prvních dílů našeho Run Story i sledovaným. Svou roli jsem se snažil hrát zodpovědně. Natolik, že teď budu nějaký čas dění komentovat jen z tribuny. Budiž to pučením pro všechny naše následovníky. Ale od začátku…
Hladové oko tachometru u našich jmen se ukázalo být záludným pokušením. Stoupající počet odtrénovaných kilometrů hladí ego a motivuje kolegy z týmu. Takže jsem se rozhodl jít příkladem. Individuální tréninkové plány máme skoro stejné. Na základě výsledků zátěžových testů nám trenér Aleš určil tepovou frekvenci, kterou bychom měli udržovat a naordinoval nám pro začátek čtyřikrát týdně půl hodiny běhání. Vychází to zhruba na pět kilometrů. Vyrazili jsme tedy každý za sebe.
Hned zkraje jsem zjistil, že s tou frekvencí tepu to nebude zase tak růžové. Vyběhl jsem v syrovém ránu na Hejčínské louky a cítil jsem se docela fajn, běžel jsem si po svém a říkal si, že to s tím půlmaratonem nebude zase tak zlé. Hodinky sportestru ale ukazovaly jen 150, přestože bych se měl pohybovat v pásmu 170 až 180. Pokusil jsem se zrychlením dostat do svého změřeného ideálu, ale udržel jsem se v něm jen pár minut a usoudil, že pokud nechci potupně umřít beze svědků kdesi v hejčínských blatech, vrátím se k pokojným sto padesáti. Hodinky nesouhlasně pípaly, ale zvykl jsem si na ten zvuk, po čase mě to dokonce začalo uklidňovat. Je to v klidu, ještě žiješ…
Takhle jsem absolvoval několik pětikilometrových tréninků a všechno bylo v pohodě. Nic mě nebolelo, jen jsem se vždycky cítil opravdu fyzicky dobře. Ve středu vpodvečer jsem proto rád kývl na Alešovu nabídku, abych vyběhl s ním. Holky to nezvládly kvůli práci, ale Honza se připojil. Vyběhli jsme z Čechových sadů a zamířili na oblíbené Hejčínské louky. Tempo se nám ustálilo okolo sto šedesáti, což sice nebylo v limitu ani jednoho z nás, ale zase se při tom dalo klábosit a nebolelo to. Tedy alespoň mě. Kluci si občas na nějakou bolístku způsobenou nadmírou sportu zastěžovali, ale já jsem hrdě hlásil, že mě nebolí nic. Oběhli jsme louky a vydali se zpět do parku. Setmělo se a zejména řepčínské uličky hrozivě potemněly, nejstrašnějším zážitkem ale byl hustý mrak cigaretového kouře, vznášející se kolem dvojice plnoštíhlých dam, blokujících strategickou zkratku. Odvážně jsme jím proběhli a někdy v tu chvíli se poprvé ozvaly moje protestující svaly. O chvíli později mi trochu luplo v koleně a zřejmě jsem i vykřikl, protože se starostlivý Aleš zeptal, zda jsem v pořádku. Ale to jsem ještě byl. Doběhli jsme do parku, kde se náš trenér odpojil a mířil domů. Počitadlo v tu chvíli ukazovalo něco málo pod osm kilometrů. "To na těch deset dotáhnu," řekl jsem Honzovi, který na místo startu narozdíl ode mě doběhl a měl tak více než kilometr k dobru. Doprovodil (nebo doproběhl?) jsem tedy kus cesty i jeho a pořád jsem se cítil docela v pohodě. V koleni sice trochu poškubávalo a nohy se stávaly těžšími, ale přece jenom, dobíhal jsem desátý kilometr… Cestou jsem potkával spoustu dalších běhu holdujících lidí a cítil jsem se docela hrdě. Závěrečné kolečko kolem prolézaček mě dostalo na vytouženou hranici a já si se smíchem uvědomil, že právě tudy nás kdysi pan učitel tělocviku nutil běhat nenáviděnou patnácttistovku. Kilák a půl, pche, ušklíbl jsem se o dvacet let později a doběhl až k zaparkovanému autu. Poctivě jsem se ještě pořádně prošel, protáhl a až poté se pokusil (!) sednout za volant. Byl jsem hrozivě lehký a připadal jsem si opile. Nějak jsem se dokodrcal domů a dokonce i vyšel schody. Pak to ale přišlo. Prvních pár hodin mě bolelo úplně všechno, ale podařilo se mi tu nejhoší fázi zaspat. Druhý den ale začalo peklo. Zatímco svaly tak nějak normálně zdravě bolely námahou, levým kolenem mi při každém našlápnutí vystřelovala urputná bolest. Dostat se do redakce ve třetím patře bez výtahu byl výkon, za který bych si zasloužil nominaci na paralympiádu. Dnes je pátek, bolí to sice méně, ale pořád je to docela hnusné. Někteří kolegové mi říkají Žofré a když došlápnu obzvlášť špatně, vykřiknu bolestí i na ulici plné lidí. Jedno děvčátko mi dokonce soucitně podrželo dveře výtahu… Celý tenhle předlouhý příběh nepíšu proto, aby mě konečně nědo politoval. (I když by to bylo možná příjemné.) Ostatně si to ani nezasloužím. Spíš je to varování. Všeho moc škodí a u běhání opravdu hodně záleží, jakou máte fyzičku. To, že ještě můžete, neznamená, že vás to později neskolí. Jsem toho důkazem. Prožil jsem si přepálený trénink a jeho následky na vlastní kůži. A už se nesměju sportovcům. Jen doufám, že za pár dní se zase z tribuny vrátím zpět na hřiště. Za tu dobu mě ale kolegové hodně předběhnou. Tak ať.