Tak je to za námi. Tři měsíce tréninku a téměř tisícovka natrénovaných kilometrů přinesla ovoce. Run Story je u konce, uběhli jsme půlmaraton. Bohužel ne všichni, do cíle dorazila jen polovina týmu a trenér. Ale i tak to pro všechny byl úžasný zážitek, kterého rozhodně nelitujeme.

Ty vado, my to dali. To je hlavní myšlenka, která se mi od sobotního večera honí hlavou. A jen tak nezmizí. Po tříměsíční přípravě, během které náš čtyřčlenný tým natrénoval dohromady skoro tisíc kilometrů, jsme se postavili na start a doběhli do 21,1 kilometrů vzdáleného cíle. Neobešlo se to bez bolesti a krizí a doběhla nás jen půlka. Tohle je poslední díl našeho Run Story.

Začalo to vlastně už v pátek. Na úplně poslední trénink jsem vyběhl vpodvečer a podle rad trenéra dal velmi volně deset minut a poté asi sto metrů sprint. Vytáhl jsem to až na dvacet kilometrů v hodině! Během následující závěrečné opět volné desetiminutovky jsem hodně dlouho srovnával kyslíkový dluh a kroutil hlavou. Tímhle vražedným tempem totiž poběží celé čelo závodu od startu až do cíle. No, to je jejich věc.
Celou sobotu jsem prolenošil, koukal na filmy a popíjel vychlazenou kolu kvůli cukru, který prý bylo potřeba doplnit. Nervozita rostla, celý tým neustále žhavil facebook, sem a tam létaly zprávy typu: "Já to nedám, emigruju." Hlavně ať už je to za námi, přál jsem si já. Honza Strojil se strašně bál počasí a neustále řešil, zda krátký či dlouhý rukáv. Jak totiž bude, jsme doopravdy nevěděli, počasí vypadalo každou chvíli jinak. Mně to bylo jedno, už v březnu jsem si na běhání koupil kraťasy a nejlíp se mi běhalo v tričku, které jsem dostal před pěti lety při mé půlmaratonské premiéře na štafetě. (Tehdy ještě do startovních tašek dávali i užitečné věci, teď už v nich najdete jen vzorky krémů a reklamní letáky.) Do města jsem nakonec vyrazil asi s dvouhodinovým předstihem, už jsem to nějak nemohl vydržet. Zašil jsem se v redakci a lil do sebe hořčík, protože mi začalo být nějak divně. No a pak zazvonili kolegové z týmu a najednou už to bylo fakt za pár minut. Danča přišla v civilu, jakási zlá nemoc ji skolila v závěru minulého týdne a přestože už vypadala lépe, pod antibiotiky a oslabená horečkami udělala tu nejrozumnější věc a rozhodla se neběžet. Takže jsme zbyli tři, ale přidal se k nám i trenér Aleš Jakubec.

Na náměstí už byly davy lidí, tu nervozitu mohl někdo sbírat do pytlů a prodávat ji jako upomínkové předměty. Ale byla v tom i radost, lidi si věřili a smáli se na sebe.
Drze jsme se vmísili do startovní skupiny E, přestože naše písmeno bylo skoro až na konci abecedy. Ale úplně vzadu jsme prostě startovat nechtěli. (Mohl za to pochopitelně Procházka, který při registraci netušil, že kolonka "odhadovaný čas" není anketní otázka, ale kritérium, podle kterého se určovalo, jak daleko od startovní brány budete.) Nad námi krouží helikoptéra, kolem zní cizí jazyky a najednou se ozve výstřel a celý ten dlouhatánský had se dá pozvolna do pohybu. "To jsme ani nemuseli trénovat, touhle rychlostí to ujdeme," vtipkuju a pár kolemjdoucích běžců se i zasměje. Než se dostaneme do startu, uběhne celá věčnost, ale někde kousek za ním se skutečně rozbíháme. "Tak čau," řekne Honza a i s Alešem mizí v proudu, zatímco mě s Terezou dav spíše obtéká. "Hlavně to nesmíme přepálit, jen je nechej a nevšímej si jich," radím. Hraje Vltava, davy kolem bouří, euforie je opojná a mně pořád někdo dupe na nohy. Jen si utíkejte, směju se. Vbíháme na náměstí Hrdinů, pak na Dobrovského a za chvíli mineme ceduli 1 km. "Už jen dvacet, dobrý ne?" povzbuzuju Terezu, ale odpoví mi jen hodně kyselý obličej. Pořád nás předbíhají borci v elasťákách s vyrýsovanými svaly, ale pomalu se propracováváme vzad mezi své. Bolí mě nohy a chce se mi na záchod. Výborný začátek. Ale tohle znám z tréninků. Na čtvrtém kilometru alespoň bolest nohou určitě povolí. Vbíháme na Žižkovo náměstí a v protisměru míjíme zástup Afričanů. Vůbec nevypadají unaveně. Proženou se jako vítr a brzy na ně zapomeneme. Podél trati je plno lidí, sedí v oknech, na obrubnících, na zahrádkách. Mávají, volají… U nádraží hraje cikánská kapela a jediný, kdo se nesměje, je tlustý strážník s obrovským knírem. Už se mi běží líp, nohy se uvolnily, blížíme se k Envelopě a mou pozornost chvíli upoutává ladné pozadí běžící těsně před námi. I Tereza pochvalně kýve hlavou, pak ale pozadí předbíháme a litujeme toho, protože zepředu, no znáte to… Pak to jde najednou strašně rychle. Běží se krásně, asfalt ubíhá pod nohama, pak přejde na kostky a za chvíli je z něj zase asfalt, Řepčín, Hejčín… Před námi utíká a rozhazuje rukama gepardí žena a všichni si jí fotí, takže jsme jako křoví asi na milionu snímků. Přebíháme mostek a přes hejčínské louky míříme na Černovír. Tady konečně využiju příležitosti a na chvíli mizím za stromem. Ten pitný režim před závodem jsem totiž trochu přehnal. Jak stojím a konám, najednou cítím zvláštní horko na nohou. To snad ne, zatrne mi, to by byla slušná ostuda. Ale jsou to jen svaly, které se náhlým vysazením zátěže zahřívají. Směju se sám sobě a když znovu doběhnu Terezu, směje se mojí historce i pár lidí kolem. "Ty vole, to už jsme na čtrnáctým," hlásí někdo překvapeně, když míjíme ceduli. A pořád je to dobrý. Mihneme se kolem Hradiska a najednou běžíme podruhé po Masaryčce směrem k nádraží. Tereza vypadá dosti zničeně a už pár kilometrů se nesměje mým vtipům. Dochází mi, že to nebude jejich kvalitou. "Hele, doběhneme k nádraží a odtamtud už je to kousíček, ok?" snažím se jí dodat motivaci. Kýve hlavou a když pak po chvíli podruhé míjíme cikánskou kapelu (početnější než při prvním kole!), začíná jít do tuhého. Spousta lidí už se vleče z posledních sil. Je mi skoro trapně, že mě nic nebolí. Tak se aspoň směju a plácám děti podél trati do dlaní. "Hele, ten policajt čeká jen na tebe," ukazuju Tereze mladého dopraváka. "Jo, ten by šel," hlesne a pořád v tom slyším kus humoru, takže si říkám, že dobrý. Že to dá. Sebou už si v tu chvíli jsem jistý. Zvednu hlavu a nade mnou se hrozivě tyčí Tesaříkova dvojka. Ten hrozící prst je asi signál. Škubne mi nejprve v levé noze, o chvíli později i v pravé. Ajajaj. To je to rouhání, říkám si a na občerstvovačce o kus dál si sypu do pusy hrst rozinek a zalévám to jonťákem. Trochu to pomůže, ale cítím, že únava se dostavila a síly ubývají. Ale do cíle jsou dva kiláky! U Paláce začíná Tereza odpadávat. "Nechej mě tu, běž," říká mi a já si připadám jako ve válečném filmu. "Ne," chci protestovat, ale umírající druh z posledních sil vykřikne: "Běž!" a tak ji nechávám bídně zahynout kdesi v nepřátelské džungli, burcuju zbytky sil a polykám poslední metry. U Prioru nasadím sprint. Vůbec nechápu, kde jsem na to vzal energii. Na kolejích stojí sanitka a u ní leží na zemi mladý kluk. Já tuhle válku přežiju, vrátím se domů, přísahám sám sobě, předbíhám asi tisíc pajdavých lidí a řítím se Riegrovou ulicí k cíli. Publikum prořídlo, ale pořád tu fandí spousta lidí. Ty vole, ty vole, hučí mi hlavě a najednou už běžím po koberci rychlostí asi mach tři, těsně před čárou seberu vysněné pořadí dvěma šnekům a jsem tam, jsem v cíli, vystřeluju padák, brzdím a narážím do dívky, která se mi snaží navléci medaili. Vím, že je dávají všem, ale i tak. Ta euforie. To je krása. Tisknu k sobě cílovou igelitku plnou blbostí a potkávám kamaráda fotografa, kterému se drze vnutím do záběru. Pak postávám, vstřebávám to. A najednou vidím Terezu, která v sobě nějakým zázrakem našla zbytek sil, unikla z toho pekla a doběhla až do cíle. Pípne mi esemseka. Dvě hodiny sedmnáct. Pane Bože, díky za tohle. Nevím, jestli to byl největší zážitek mého života, jak to říkali mnozí. Asi ne, vzpomínám si na první projížďku na zbrusu novém horském kole, které na mě o Vánocích čekalo doma v předsíni, to bylo určitě silnější. Taky na ty chvíle, kdy dáš vysněné holce pusu a ona se neodtáhne, ale přivine se k tobě a pak jste spolu sto let a nemá to chybu. Ale uběhnout půlmaraton bylo vážně taky silný. Hodně moc. Díky Alešovi, že nás k tomuhle přiměl, protože sám bych se nikdy neodhodlal…
A naše časy? Jan Procházka 2:15, Tereza Kolečkářová 2:17, Aleš Jakubec 1:53.

Postskriptum už je smutnější. Čekáme u Drápala na Honzu, který se ne a ne objevit. A pak přijde esemeska: "Nedoběhl jsem." Po pár dalších zprávách zjišťuju, co se vlastně stalo. Kolaps na 18,5. kilometru. Do článku nechám Honzu, aby to vysvětlil sám: "Prvních šestnáct kilometrů se mi běželo naprosto luxusně - držel jsem průměr dvanáct kilometrů v hodině, dýchalo se mi super, nohy v pohodě. Tepovka mezi 160 a 170. Ale někde za Hradiskem a potom k nádraží to šlo do kytek - sice jsem na každé občerstvovací pil, ale špatně jsem odhadl oblečení - měl jsme běžet v tričku a šortkách, vůbec nebyla taková zima, jak slibovali. Na 18,5 km jsem padl jak podťatý, těžce dehydratovaný. Bohužel jsem nebyl při duševních schopnostech, abych prostě zastavil, pět minut odpočíval, pořádně se napil a pak to došel pěšky - pořád by to bylo pod dvě hodiny. Taky jsem se nechal ze začátku unést davem - snažil jsem se dohnat toho vodiče 1:50, ale startovali jsme příliš vzadu a doběhl jsem je právě až někde na tom patnáctém kilometru. Mrzí mne, že jsem nedoběhl, ale i tak to byla super zkušenost a poučení."

Naše Run Story tedy končí. I když jsme do cíle nedoběhli všichni, zažili jsme něco neobvyklého a zjistili jsme, že když má člověk motivaci, chce něčeho docílit, tak to jde. A pokud se proti vám spiknou síly, které nemůžete ovlivnit, je to úplně jedno. Přestože jsme cílem proběhli jen dva, půlmaraton jsme morálně uběhli všichni. A běhat budeme dál. Děkujeme všem, kteří nás celou tu dobu podporovali. Bylo to úžasné.