Tak už to máme za dveřmi. Do startu čtyři dny a máme v týmu dva marody, takže vlastně netušíme, jak to celé dopadne. Ale můžeme se podělit o slíbených pár rad: Co jste nenaběhali do teď, už nedoženete. A před startem si dejte banán.

Včera večer jsme měli poslední trénink. A dorazilo nás o jednu míň. Daniela leží doma s podezřením na mononukleózu a zatím to nevypadá, že by se do soboty zvládla zvetit. "Vůbec si nejsem jistá, jestli na to budu mít sílu. Je to jako naschvál. Čtyři roky jsem neměla ani rýmu a teď pár dnů před závodem tohle…" krčí rameny. A zcela ve své kůži není ani Honza Strojil: "Byl jsem se proběhnout po lese a najednou jsem ucítil bolest v lýtku. Zpátky jsem raději došel a od té doby to není moc dobré. Chodím na rehabilitace, běhat se s tím dá, ale není to nic příjemného. Ale zvládnu to, musím."
No a teď ty slíbené dobré rady, jejichž autorem je náš trenér Aleš Jakubec. Co se týče jídla, není to až tak důležité, i když s blížícím se startem by se měly omezit těžké pokrmy. (My jsme si v rámci brífinku dali grilovaná žebra a trojpivo.) Pokud je tělo zvyklé, což by teď už mělo, vyběhněte naposledy tak ve středu a už jen zlehka, kolem osmi kilometrů. Pak už odpočívejte. V den závodu se dobře vyspěte a jezte už jen lehká jídla. Ideálním obědem je třeba rýže nebo těstoviny s kuřecím masem. Nějakou tu malou svačinku kolem páté a tak půl hodiny před závodem banán. (Na otázku jedné z členek týmu, kdy si dát poslední cigaretu, se trenér zatvářil zle a neodpověděl, takže nevíme.) Žádná věda.

Diskutovali jsme dlouho do večera, po tréninku zasloužené pivo chutná výborně a oblíbená sportovní hospůdka U Travise je pro běžce jako stvořená. Šílený nápad, domů doběhnout, jsem dostal já. Před společným tréninkem jsem si totiž dal jedenáctikilometrovou sólo předehru, doběhl jsem pozdě na sraz a s kolegy dal společně dva kilometry do hospodského cíle. A když jsem potom zadal výslednou sumu do systému, zarazil jsem se na 199 km. Ten jeden kilometr dám cestou domů, prohlásil jsem. No a ostatním se taky nechtělo jen tak obyčejně pěšky. Aleš s Honzou zamířili na druhou stranu a já s Terezou jsme vyrazili podél Moravy směrem ke stadionu. Tma, i pejskaři dávno zalezlí a my se smějeme a vymýšlíme, co všechno se může stát s obsahy našich žaludků. Ale jde to, jídlo i nápoje zůstávají uvnitř. Nechávám Terezu běžet do města a sám mířím na Lazce. Jen se mi nějak nechce domů, když mi to tak hezky běží. Pouštím si Roberta Křesťana a najednou jsem v úplně jiné dimenzi. Míjím známou odbočku, zachvíli přebíhám černovírský most a mířím k Hradisku… Muzika v uších je božská, nohy poslouchají a já si vychutnávám naprostou euforii z pohybu. Euforii z toho, že jsem tělo dostal do takové kondice, že dokážu bez větší námahy podávat výkony, o jakých se mi před pár měsíci ani nesnilo. Jen s velkým přemáháním to nakonec otáčím domů, protože tuším, že by to přece jen mohlo mít následky. Když vypínám počitadlo, ukazuje mi to i s touhle večerní šestkou celkem osmnáct kilometrů. A dnes? Nohy trochu bolí, ale to rychle přejde. Já se na sobotu těším.