Člen Arcidiecézní charity Rostislav Strojvus se před pár dny vrátil z Ukrajiny, kde se snažil pomoci lidem postižených důsledky nepokojů na Majdanu. Kromě Kyjeva navštívil i města v západní části země. Zeptali jsme se jej nejen na to, jak konkrétně Charita místním pomáhá, ale také na to, jaká atmosféra na Ukrajině nyní panuje.

Právě jste se vrátil po 14 dnech z Ukrajiny, kde jste měl možnost navštívit několik měst. Jaký byl cíl vaší cesty?
25. února jsem společně se zástupci slovenské charity měl možnost odjet na Ukrajinu. První tři dny jsme strávili v Kyjevě, kde jsme jednali se zástupcem ukrajinské charity. Navštívili jsme centrum určené pro ubytování, stravování a poskytování zdravotní pomoci. Navštívili jsme také dobrovolníky, kteří během těchto nepokojů působili v tomto centru Pak jsme pokračovali k našim partnerům do měst Ternopil, Kolomya, Stryj, Novovoliňsk v západní části země, jelikož velké procento lidí, kteří se účastnili protestů na Majdanu, pocházeli právě z těchto oblastí. A pak se vrátili do svých domovů, takže jsme tady navštívili nemocnice, kde jsou lidé ošetřování.

Jak vypadají takové nemocnice nebo zdravotnická zařízení na Ukrajině?
Oproti těm českým jsou opravdu ve špatném stavu. Některá zdravotnická zařízení, která chceme podpořit, jsme viděli už i při našich předchozích návštěvách. V jednom městě se před lety chlubili rekonstrukcí operačního sálu, byla to velká událost, a tak pozvali i nás, ať se tam podíváme. Pro Čechy to je trochu nezvyklá podívaná. Chceme tedy podpořit i přístrojové zařízení.

Tím však vaše pomoc nekončí. Jaké jsou vaše další plány?
Získali jsme projekt Ministerstva zahraničních věcí ČR, který nám umožní pomoci zdravotnickým zařízením, která jsou mimo Kyjev. Veškerá zdravotnická pomoc se totiž koncertuje do Kyjeva. Jenomže jsou lidé, kteří nemocnicím v Kyjevě nevěří. Báli se, že by mohly být pod dohledem tehdejší policie, a proto raději zraněné stáhli domů. A právě tam se soustředí naše pomoc – do regionů, které jsou a mohly by zůstat opuštěné. Pomoc bude především zdravotnická, ale zřizujeme i několik psychosociálních center, protože to, čím si lidé v Kyjevě prošli, mnohdy ovlivnilo především jejich psychiku. Zranění tedy potřebují ošetřit nejen tělo, ale i duši. Jsou to zranění, která na první pohled nejdou vidět, ale často jsou ještě horší. Na takovou léčbu ukrajinské zdravotnictví není připraveno. Psychologická centra tam téměř nejsou, takže my napomůžeme jejich vzniku. Mohou se však využít nejen teď, ale také v budoucnu, pokud dojde třeba k živelným katastrofám. Takže to rozhodně není jen jednoúčelová záležitost, ale bude mít širší využití.

Tato centra už existují, nebo teprve budou vznikat?
Situaci na Ukrajině jsme sledovali po celou dobu. A když začali umírat i první lidé, tušili jsme, že důsledky mohou být vážné, začali jsme tedy hledat možnosti pro případnou další pomoc. Aktivizovali jsme celou strukturu Charity ČR, abychom tam mohli být zavčasu. Je třeba pomáhat, když se něco děje a ne třeba s měsíčním, dvojměsíčním zpožděním. Takže tato psychosociální centra už existují. Zatím jsou čtyři v západní části Ukrajiny. Jsou tam místní psychologové a sociální pracovník, který zjišťuje potřeby lidí, kteří přišli k nějaké újmě. Přemýšlíme, že je budeme rozšiřovat, případně i na východní Ukrajinu.

Pro koho konkrétně je vaše pomoc určena? Fyzické i psychické problémy přeci mohou mít lidé z obou stran.
To máte pravdu. Nepřijíždíme tam proto, abychom řešili politickou a ekonomickou situaci, to není naše poslání. My pomáháme obětem toho, co se tam v poslední době děje. A přestože máme nějaký svůj politický názor, tak samozřejmě pomáháme všem potřebným bez rozdílu. Dokonce i těm, kteří stojí na jiné straně barikády než té, kterou my považujeme za správnou. Ale je nutno říct, že i lidé, kteří působí v policii a armádě, mohou být pouze obětí a nástrojem moci. Zajímavé je, že i v nemocnici západně od Kyjeva byl muž, který mluvil rusky. I ti, kteří jsou z Kyjeva nebo východní části, si raději mnohdy nechali pomoci v nemocnici na západě, protože cítili větší bezpečí.

Sametovou revoluci v České republice rozpoutali především studenti. Jde nějak specifikovat, jací lidé se účastnili bojů na Majdanu? Teď mám na mysli jejich věk či sociální postavení.
Specifikovat to příliš nejde. Účastnili se lidé mladí i staří. Byli tam vidět sedmnáctiletí mladíci stejně jako lidé důchodového věku. Velmi podobné je to také se sociálními skupinami. Byli tam bankéři, profesoři, ale i dělníci. Atmosféra Majdanu se podepsala na všech. Když člověk projde Majdanem, tak jím je cítit. Všude tam hořely ohně a když vejde do restaurace nebo obchodu, tak jde poznat, kde byl, už podle té specifické vůně. Na vlastní oči jsem viděl bankéře s aktovkou v kravatě, jak prochází Majdanem. Viděl, že je potřeba něco pomoci, tak odložil aktovku a začal pomáhat lidem. Spolupráce je vzorná a přes veškerá negativa spojila spoustu lidí, sousedy, kteří předtím nemluvili, katolickou církev s pravoslavnou i muslimy. Je to společné dílo, bez rozdílu věku, postavení i víry.

Zmínil jste, že kromě zdravotnických zařízení jste navštívili i rodiny, které o někoho v bojích přišli. Jak můžete pomoci jim?
Jednak psychicky a některým i finančně. Několika rodinám jsme předali takový jednorázový finanční příspěvek na pohřeb. Měl jsem možnost mluvit s těmito lidmi, kteří jsou velmi příjemní. Například mi říkali příběh, že syn se měl sejít s tatínkem u Majdanu a za dvě hodiny místo schůzky už volali tatínkovi, jestli by mohl přijít do márnice identifikovat syna. Syn byl jedináček, při první zásahu policistů byl poraněn obuškem. Po dvou týdnech se vyléčil a vrátil se zpátky na Majdan. Uviděl zraněného člověka, kterého chtěl odtáhnout do bezpečí, a u toho byl zastřelen.

Vy sám jste Ukrajinec. Už vás požádali, abyste narukoval bojovat za vaši rodnou zemi?
Někteří dostali pozvání narukovat, většinou mladí muži, kteří byli na vojně. Jsou však i takové zajímavé případy, že přijel jeden ukrajinský podnikatel, který nedostal pozvání a byl odhodlaný zaplatit 10 tisíc dolarů, aby mohl bojovat za Ukrajinu. Já jsem zatím nebyl povolán, ale jsem v záloze, takže na mě pořád ještě může přijít řada.

Na Ukrajině jste byl dva týdny a situace se tam každým dnem mění. Jak vnímají současný stav místní lidé. Stále přetrvává euforie nebo spíš strach ze situace, která se odehrává na Krymu?
Lidi jsou už celkově fyzicky a psychicky vyčerpaní, takže nejsou schopni nijak emocionálně reagovat. To napětí totiž trvá více než tři měsíce, nyní se čeká na to, jak dopadne situace na Krymu a ve východní části Ukrajiny. Na dálku je podporují a doufají, že se vše vyřeší mírnou cestou, nechtějí, aby byly další oběti. Tím, že lidi jsou psychicky vyčerpaní, tak už o celé situaci začínají i vtipkovat a těší se na to, až se budou moci vrátit do svého standardního života.

Z televize asi většina z nás zná záběry z Kyjeva. Jaká byla atmosféra ve vámi navštívených městech?
Všude, kam jsme přijeli, i v malých vesničkách v horách, byla před vstupem domobrana a ukrajinská vlajka. Bylo vidět, že to všechno, co se děje, silně prožívají. Při vjezdu do každého města nás zastavila domobrana, která nás zkontrolovala, kdo jsme a proč tam jedeme. Šel cítit stav napětí, každý se bál provokace.

Pane řediteli, na Ukrajinu jezdíte pomáhat už dvacet let, vnímáte nějaké změny? (pozn. red. Odpovídá ředitel Arcidiecézní charity Olomouc Václav Keprt)
Situace na Ukrajině vždy byla, je a bude složitá, protože ta země je samozřejmě velmi chudá, není tam potřebná infrastruktura, chybí tam střední vrstva. Země se dlouhodobě potýká s politickými i ekonomickými problémy. Po rozpadu sovětského impéria byla opravdu velmi zmrzačená, dodnes nemají na některých místech takové věci, na které jsme všichni od nás zvyklí, proto se angažujeme dlouhodobě. Situaci sledujeme a vnímáme, jak se Ukrajina vyvíjí. Změny nastaly po oranžové revoluci i po nástupu prezidenta Janukovyče, takže máme dlouhodobý přehled. Nyní tato země stojí na historické křižovatce, nás se to strašně týká. Zvykli jsme si žít v klidu a buďme rádi, že to tak je, ale to, co se děje 1000 kilometrů od nás, by nás mělo zajímat. Pokud by došlo ke zhoršení situace, tak nás čeká obrovská migrační vlna. Všechno co uděláme tam, může předcházet těmto věcem. Musíme pomáhat Ukrajině a vytvářet potenciál u nich doma, ale současně s tím, myslet na to, že té naší pomoci bude potřeba i tady.

Ukrajincům já osobně závidím jednu věc. To jaké mají vyvinutý pocit národní hrdosti, to je něco, co bychom se od nich měli naučit v mnohem větší míře. Může Evropě hodně dát a já si myslím, že by se měla Evropa hodně snažit, aby Ukrajina byla součástí Evropy a aby mohla i nás obohatit. To je to, proč se tam rád vracím, protože i když je tam spousta problémů ekonomických nebo i s alkoholismem, tak jsou tam věci naprosto úžasné – jejich otevřenost, pohostinnost, tím bychom se mohli inspirovat.