Robert Runták, šéf hnutí spOLečně, sběratel umění, ředitel přerovského exekutorského úřadu... V podzimních volbách chce znovu kandidovat, přestože zvažoval, zda s politikou neskončit. A jak vidí svou roli? Proč se kultura sama neuživí? A dělá mu radost jeho centrum Telegraph, které založil? A co říká na SEFO? Přinášíme druhou část obsáhlého rozhovoru.

Při posledním rozhovoru v roce 2024 jste byl z politiky dost rozmrzelý a uvažoval, že v ní skončíte. Tehdy jste říkal, že je to tak padesát na padesát. Letos jsou volby, tak jak to s vámi bude?
Jdeme do toho. I já osobně. Tuto otázku jsme řešili zhruba před půl rokem a členská základna dala jasný signál, že si naše další působení v olomoucké komunální politice přeje. Vnímám to i jako projev velké důvěry vůči své osobě. Naše primární volby proběhnou v dubnu a teprve poté oficiálně oznámíme jméno lídra, i když o obsazení prvního místa je víceméně jasno. Předpokládám, že já se budu na kandidátce pohybovat také někde na předních pozicích. Oproti minulosti je u mě jedna změna: pokud mi voliči dají mandát zastupitele a naše hnutí se stane součástí koalice, zvažoval bych tentokrát i vstup do rady města. Určitě neuvažuji o pozici náměstka, ale roli neuvolněného radního si dovedu představit. Domnívám se totiž, že některé věci je zkrátka potřeba přímo v radě pohlídat. Ale to vše je samozřejmě hodně daleko, zatím nás nikdo nezvolil a nikde nejsme.

Takže budete jednou z tváří kampaně?
Je to možné, ale zatím nechci předbíhat. Jsem si vědom toho, že mě někteří občané mohou vnímat negativně, možná až jako onoho pověstného „darebáka“, ale vím, že bych v radě dokázal dohlédnout na to, aby se věci děly tak, jak se správně dít mají. Jsem přesvědčen, že by takový dohled byl pro město prospěšný.

Těsně po posledních volbách jste říkal, že u kormidla by se mělo střídat a některé subjekty i lidé prostě jsou ve vedení města příliš dlouho. Narážel jste tím zejména na ODS, kterou jste do nové koalice - pro někoho překvapivě - nepřibrali. Na podzim to bude osm let, co jste “u kormidla” vy. Kdy bude čas na střídání?
Rozhodující slovo budou mít samozřejmě voliči. Pokud získají pocit, že osm let našeho působení stačilo, vystaví nám ve volbách stopku a nebudeme muset nic řešit. Co se týče mé osoby, upřímně si myslím, že v dalším volebním období, myšleno za další čtyři roky, už bych u toho být nechtěl a neměl. Máme tu ale několik nových mladých lidí, kteří v naší práci vidí smysl. Pokud jim k tomu voliči dají svou podporu, bude správné, když v ní budou pokračovat oni. To je ale otázka vzdálenější budoucnosti.

Ta stejná čísla platí pro hnutí ANO. Ale žádná nová politická síla, která by mohla to střídání zajistit, se tu neobjevila. Nebo nějakou vidíte?
O žádném novém politickém subjektu jsem neslyšel a upřímně se tomu ani nedivím. Dělat politiku v dnešní době je nesmírně nevděčné. Často se setkávám s lidmi, kteří o vstupu do veřejného života uvažovali, a slyším od nich stále totéž: je to prostředí, které vnímají jako nečestné a plné nepořádku. Politika je dnes zkrátka velmi nelákavým prostorem a v podstatě všechny strany se potýkají s větší či menší personální nouzí.
Nepředpokládám tedy, že by se nyní objevil někdo nový a seriózní, kdo by měl ambici situaci skutečně měnit. Na podobný krok je navíc už docela pozdě.

Obecně, myslíte, že jde Olomouc správným směrem?
Situaci vnímám především skrze politiku a dění v městské radě. I když veřejnost do zákulisí nevidí a stále máme rezervy, těší mě, že se nám podařilo nastavit rozumné hospodaření. Ačkoliv to může znít jako klišé, skutečně jsme dokázali naprosto eliminovat klientelismus při zadávání zakázek konkrétním firmám, což považuji za naprosto klíčový základ pro vše ostatní.
Podle mého názoru se Olomouc ubírá správným směrem, ale tempo je příliš pomalé. Všechno trvá neúměrně dlouho. Pověstný olomoucký konzervatismus je zkrátka brzdou – my Hanáci máme v povaze o všem dlouze přemýšlet, neustále věci dokola rozebírat a nespěchat. Přiznám se, že tato pomalost byla jedním z důvodů, proč jsem zvažoval odchod z politiky. Prosadit zde sebemenší posun vyžaduje enormní výdej energie. Směr je tedy správný, ale rychlost nedostatečná.

Zároveň jsou zde věci, se kterými nesouhlasím, jako je například nedostatečná podpora bikesharingu a další podobné záležitosti. V těchto případech jdeme bohužel přímo proti směru, kterým by se moderní města měla vyvíjet.

Hanácký konzervativismus a nadávání na vše nové... To se ale jen tak nezmění…
Lidi nevyměníme. Pokud voliči dávají hlasy stranám, jako je ANO nebo koalice Spolu, u nichž vidíme, že třeba bikesharing v podstatě nepodporují, pak o něj zdejší obyvatelé pravděpodobně nestojí.
Celkově mi náš přístup k rozdělení veřejného prostoru mezi chodce, cyklisty a auta připadá jako z osmdesátých let. Stále klademe až příliš velký důraz na to, abychom primárně zajišťovali průjezdnost pro automobily.
Udivuje mě, že lidé dnes běžně cestují do zahraničí, například do Skandinávie, kde se města plánují a budují úplně jiným, moderním způsobem. Veřejný prostor tam má obrovskou kvalitu, lidé se v něm cítí dobře, baví je v něm být. Neslouží jen k přesunu z bodu A do bodu B. Čechům se to tam líbí, ale po návratu domů zastávají opět svoje až zpátečnické názory. Jako kdyby na tu výbornou zahraniční zkušenost rázem zapomněli. Nechápu to. Já si například nemyslím, že by primární povinností města mělo být zajištění parkovacího místa pro úplně každé auto. Je to sice bolestivé téma, ale ve městě jsou i jiné priority.
Zaráží mě také silný odpor vůči návrhu, aby se zhruba dvousetmetrový úsek Palackého ulice stal pěší zónou. V mnoha jiných městech jsou taková řešení běžná a fungují skvěle, tady to však budí nepochopitelnou vlnu nevole. Možná nám v Olomouci jen chybí jeden nebo dva pozitivní příklady – projekty, proti kterým by se zpočátku protestovalo, aby lidé následně v praxi zjistili, že výsledek je vlastně velmi příjemný.

Od politiky pojďme pryč. Co Telegraph? Je tu docela živo, dělá vám radost?
Dělá. Velikou. Před pár dny jsme otevřeli, podle mého názoru, vynikající výstavu současné rumunské malby. Představujeme patnáct umělců, z nichž devět na vernisáž osobně dorazilo. Těší mě, že se Telegraph stává, minimálně v určitých oblastech své činnosti, čím dál více mezinárodním. Právě v galerijní sféře chceme tento mezinárodní rozměr zdůrazňovat a posouvat ho dál, což se nám, myslím, daří. Telegraph mi tedy v tomto směru dělá opravdu radost.

Hodně si potrpíte i na tu gastronomickou část, restaurace Pulse, kde nyní sedíme, už si získala jméno…
A hlavně návštěvníky! Za poslední dobu jsme se výrazně posunuli. Telegraph Pulse je dnes gastronomicky na velmi vysoké úrovni a odpovídá mým představám. Hodně cestuji po světě a chci, aby se tyto zahraniční zkušenosti a trendy promítaly i u nás.

Od příštího měsíce jsme v loftu o patro výš plánovali spustit další novinku – speciální gastronomické večery ve stylu fine diningu. Start ale budeme muset zhruba o měsíc posunout, protože si náš šéfkuchař na lyžích naneštěstí zlomil ruku. Původně jsme chtěli začít v březnu, takto to vyjde snad na duben, možná květen. Jsem velmi zvědavý, zda se nám i touto vysokou gastronomií podaří lidi oslovit.

Taky se tu točil film. Snímek Když se zhasne se skoro celý odehrává tady v Telegraphu. Je to dobrá reklama?
To je zajímavá otázka. Premiéru jsem bohužel nestihl, byl jsem na dovolené. Ale četl jsem dosti tvrdé kritiky. Přiznám se, že jsem zpočátku téměř neměl odvahu se na výsledek podívat. Nakonec jsem si ale čas našel. Je to samozřejmě komedie, žádná těžká a náročná filmařina, ale rozhodně to není snímek, za který bychom se měli stydět nebo u kterého bych měl nutkání v polovině odejít. Považuji to za příjemný, odpočinkový film na večer. Telegraph ve filmu vypadá výborně.

Předpokládám, že jste asi věděl, do čeho jdete, když jste filmařům Telegraph půjčil. Dokonce jste i jedním z koproducentů…
Celý koncept i scénář jsem samozřejmě znal už dopředu. Velmi mě bavilo, že snímek vychází z olomoucké divadelní hry a natáčel se kompletně v Olomouci. Musím podotknout, že ve filmu nevypadá skvěle jen Telegraph, ale i město jako takové. Olomoucké ulice jsou v něm zachyceny velmi působivě, což považuji za výbornou vizitku pro celou Olomouc. A diváci na film chodí, takže je asi důvod ke spokojenosti.

Když jsme u Telegraphu... Vydělá si na sebe?
Nevydělá. Naopak jej dotuji poměrně výraznou částkou. Tyto náklady by sice mohly být nižší, ale bylo by to za cenu mnoha kompromisů, které nejsem ochoten udělat. Museli bychom rezignovat na kvalitu výstav nebo například provozovat kavárnu bez vlastní kuchyně. Moje priorita je jasná: přinášet kvalitu téměř bez ústupků. I když to ekonomicky není jednoduché, tento stav jsem víceméně očekával – v českém prostředí si na sebe kultura vydělá jen málokdy.

Příliš štědrá grantová politika na úrovni ministerstva, krajů či měst může navíc vést ke vzniku projektů, které ve výsledku nikoho nezajímají a nikdo je nenavštěvuje.

V našem prostředí je kultura hodně závislá na dotacích, dnes se hodně mluví o tom, že nová vláda se na ní zřejmě bude snažit ušetřit…
Přitom jsou země, Spojené státy třeba, kde se kultura nedotuje vůbec.

…což ovšem vede k tomu, že musí být líbivá, aby se prodala.
Ne nutně ve všech případech. Jistě, třeba divadla nasadí kusy, na které přijde nejvíc diváků. Na tomto principu ale nevidím nic špatného, protože stále mohou existovat instituce jako Telegraph, které nejsou závislé na veřejných zdrojích, ale stojí za nimi mecenáš a financuje je.
V Evropě panuje dlouhodobý úzus, že kultura má být dotována. To je sice v mnoha ohledech prospěšné, ale zároveň to vede k tomu, že si lidé plně neuvědomují její skutečnou hodnotu. Neuvědomují si, že výroba knihy je nákladná a že vstupenka do divadla či na koncert by neměla stát tři sta korun, ale třeba patnáct set. Vždy v této souvislosti říkám, že národ je kulturní nejen tehdy, když lidé chodí do divadla, ale především tehdy, když jsou ochotni zaplatit za kulturu její skutečnou cenu, protože si uvědomují její přínos.
Příliš štědrá grantová politika na úrovni ministerstva, krajů či měst může navíc vést ke vzniku projektů, které ve výsledku nikoho nezajímají a nikdo je nenavštěvuje. Pravda o ideálním financování kultury tedy zřejmě leží někde uprostřed.

Jsem rád, že jste zmínil to mecenášství. V Americe to má tradici, ale u nás je to spíše ojedinělé. A vy jste jedním z těch, kteří kulturu vydatně podporují, ve vašem případě tedy hlavně výtvarné umění. Ta otázka míří na správného člověka: Proč se umění samo neuživí? A proč potřebuje, aby ho někdo dotoval a je celkem jedno, jestli mecenáš nebo ministerstvo kultury…
Upřímně si myslím, že skutečně kvalitní kultura – i když nerad dělím umění na kvalitní a nekvalitní – se bez silného donátora neobejde nikde na světě. Sama na sebe si zkrátka nevydělá. Stačí se podívat, kdo je dnes ziskový: jsou to divadla na Broadwayi, v londýnském West Endu nebo pražské divadlo Kalich. Jenže ta sázejí na muzikály a podobně laděnou produkci, kde je cílem komerční úspěch.
Jakmile se však pustíte do něčeho serióznějšího, zjistíte, že to dnes prakticky nikdo na světě není schopen ufinancovat pouze z prodeje vstupenek. Je to zkrátka příliš nákladné a zájemců o náročnou produkci není zase tolik. Scénáře jsou pak v zásadě tři: buď bude kulturní nabídka velmi omezená, nebo ji bude dotovat veřejný sektor, případně sektor soukromý. Pak je tu ještě možnost říct, že nás kultura nezajímá, protože je jen pro pár lidí, a seškrtat její rozpočet na minimum. Pevně ale doufám, že to není případ České republiky a že se k takovému přístupu nikdy nesnížíme.

Mimochodem, vypadá to, že letos se snad začne v Olomouci stavět SEFO. Veřejná diskuze se smrskla prakticky jenom na podobu budovy, ale já se ptám spíš na ten obsah. Máte radost, že tady se jeden nekonečný příběh konečně pohnul?
Jasně, mám velikou radost! S lidmi z Muzea umění jsem v kontaktu, takže vím, co se chystá. Věřím, že v úsilí nepoleví a projekt dotáhnou do konce, protože pro město jde o zásadní krok. Olomouc se díky němu stane méně provinční a získá instituci s nadregionálním významem, která sem přiláká návštěvníky nejen ze střední Evropy, ale i odjinud. Moc se na to těším. Navíc jsem přesvědčen, že architektonické řešení bude natolik atraktivní, zajímavé a možná i kontroverzní, že právě to bude hrát svou roli. K podobným budovám takový přístup zkrátka patří.

Klidně méně kultury, ale zato ať je na špičkové úrovni, abych vás citoval. Platí to i o projektu SEFO?
Jednoznačně. Už jen samotné zaměření na umění regionu střední Evropy je nesmírně důležité, protože v zahraničí je tento celek vnímán jako silný pojem. Už několik let pozoruji, že pro západní Evropu je české umění zajímavé především v širším kontextu našeho regionu – tedy v propojení se Slovenskem, Polskem a Maďarskem, možná Rakouskem. A přesně to je úloha této instituce.

Považuji to za vynikající záměr a věřím, že obsah, který v Muzeu umění připravují, nikoho nezklame. Bude to další pádný důvod, proč by do Olomouce měli přijíždět noví, kultivovaní návštěvníci. Velmi se na to těším.