Podnikatelka, manažerka, ale také galeristka, filantropka… Nejspíš by se našlo ještě několik dalších označení a profesí a všechny by Bronislavu Paučkovou vystihovaly. “Naplňuje mě pracovat na tom, aby se z mých snů stala skutečnost,” říká v rozhovoru, kde popisuje cestu do rodinné společnosti FARMAK i do představenstva holdingu CZECH-GEN GROUP, ale také své podnikatelské začátky a tři galerie, které postupně otevřela. A s láskou vypráví také o kulturně-edukačním centru ART RUBIKON, které před několika lety otevřela. A taky o dalších plánech.

Vystudovala jste pedagogickou fakultu, bavilo vás učit?
Ano, moc. Působila jsem jako učitelka v 1.B na tehdejší ZŠ Bratří Cerviů, což je dnešní Fakultní základní škola Olomouc na Tererově náměstí. Získat toto místo bylo tehdy nesmírně náročné a vedla k němu dlouhá cesta. Za tehdejšího režimu totiž v okrese Olomouc nebylo žádné volné místo. Nabízeli mi školu až daleko v Severních Čechách. Stěhovat se někam pryč pro mě ale absolutně nepřipadalo v úvahu. Z revolty jsem se proto rozhodla, že půjdu na naši základní školu alespoň uklízet (smích).

Neříkejte, že jste začínala jako uklízečka?!
Nakonec se tak nestalo. Když se to dozvěděla moje někdejší třídní učitelka, přišla za mnou domů, aby mi to rozmluvila. Místo toho mi poradila lepší řešení – když si „odkroutím“ pět let jako skupinářka, tak místo získám. Poslechla jsem ji a ředitel mě přijal jako vedoucí pionýrské skupiny. Po čtyřech letech ale přišla naštěstí revoluce, a tak jsem své vysněné místo získala o rok dříve.

Jak dlouho jste učila?
Nakonec jen krátce, necelý rok, protože se mi v květnu narodila dcera. Ani jsem ty prvňáčky nedovedla do konce školního roku. Ale už předtím, než jsem se stala třídní učitelkou, jsem mohla vyučovat alespoň výtvarku a tělocvik, tak jsem si tehdy čtyři hodiny týdně vyzkoušela, co obnáší být učitelkou. Je to krásná profese. Dnes své pedagogické zkušenosti uplatňuji skrze vytváření edukačních programů pro děti u nás v centru ART RUBIKON. Sice je nevedu osobně, ale jsem stále v prostředí, kde se rozvoji dětí aktivně věnujeme, například pořádáním jazykových kurzů či příměstských táborů.  

Revoluce změnila všechno. Předpokládám i to, že jste se po mateřské do školství už nevrátila. Kdy jste začala podnikat?
Pocházím z rodiny, kde byl už dědeček obchodníkem a zemědělcem. Celá rodina měla podnikatelského ducha. Už jako děti jsme si hráli na obchod (smích). Má cesta k podnikání začala na mateřské dovolené. Tehdy jsem začala plánovat svůj první privátní tábor pro děti a později i pro celé rodiny. Jenže v té době už bylo potřeba mít IČO. Nejúsměvnější na tom bylo, že jsem si musela založit cestovní kancelář, protože na živnostenském úřadě pro to tehdy jiná kolonka nebyla. Moje úplně první podnikání tak byla cestovní kancelář PAUBRO – tedy název vycházející z mého jména.

To byl ale jenom začátek…
Ano, potom jsem – ještě pořád na mateřské – začala prezentovat jednu kosmetickou značku. Snažila jsem se prostě si nějak přivydělat. Pak mě požádal můj tatínek, abych trochu pomohla jeho kamarádovi, který na jižní Moravě vyráběl domácí obuv. Chtěl, abych tady na Olomoucku oslovila všechny nově vznikající prodejny bot a pomohla mu s prodejem.

Váš tatínek, určitě o něm bude ještě řeč, byl tehdy generálním ředitelem státního podniku Farmakon, z něhož se záhy stal FARMAK. A on vás poměrně brzy vtáhl i sem…

To šlo postupně. A vlastně za to trochu mohla i ta domácí obuv (smích).  Jedna naše rodinná známá ji totiž distribuovala v Brně. K tomu prodávala i naše dezinfekční prostředky. Tak mi poradila, ať se zeptám otce, jestli se k ní můžu přidat. V té době FARMAK nabíral nové obchodní zástupce, tak mi to vyšlo. Do roka jsem patřila mezi nejúspěšnější prodejce. Později jsem obchodní aktivity převzala pro celou republiku a provozovala je pod hlavičkou vlastní firmy Dezinfekce Farmak.

To jsme už ve druhé půlce devadesátých let…
Ano, tak nějak.

Tehdy jste si ale také otevřela svůj módní butik.
Kromě distribuce dezinfekcí jsem chtěla také mít něco kreativního, co mě baví a naplňuje. Trochu schizofrenní, že? (smích)

Vůbec! Jenom přemýšlím, zda jste měla vůbec nějaký volný čas?
Mám štěstí na skvělé rodinné zázemí. S dětmi mi hodně pomáhala maminka. A hlavně mám už čtyřicet tři let velmi tolerantního manžela. Díky nim jsem měla možnost ve volném čase podnikat a jít si za svým snem.

A pak se FARMAK privatizoval, do toho těžce zasáhly povodně…
To bylo opravdu složité období. Můj otec měl jako generální ředitel v podstatě jediný úkol: přivést podnik k privatizaci. A dodnes si myslím, že s kolegy vymysleli nejprůhlednější způsob, jak to provést. Založili zaměstnaneckou akciovou společnost, takže každý zaměstnanec měl právo si koupit akcie. Otec jim slíbil, že o ty peníze nikdy nepřijdou. 
Jenomže v devadesátém sedmém, rok po převzetí podniku, přišla katastrofální povodeň. FARMAK byl pojištěn na ledacos, dokonce na pád letadla, ale na povodeň ne.

Ztráty činily asi třicet milionů, tehdy obrovské peníze. Málokdo věřil, že se z toho dokážeme dostat a zaměstnanci začali své akcie prodávat. Otec to vnímal tak, že má morální povinnost splnit slib a akcie od nich odkoupit. Neměl na to ale dost prostředků, proto si sjednal bankovní půjčku. Vzhledem k jeho věku  – bylo mu tehdy 61 let  – mu ale nechtěli půjčit tolik, kolik bylo potřeba. Požádal mě proto, abych se taky zúčastnila a zaručila se. 

Takže tímhle způsobem se z FARMAKu postupně stala rodinná firma?
Ano, je to tak. Nebyl to předem záměr.

A tím, že jste se zaručila za půjčku, jste se stala součástí byznysu?
Už dřív, když jsem prodávala dezinfekce, chtěl tatínek, aby někdo z rodiny věděl, čemu se podnikatelsky věnuje. Dnes působím jako PR manažerka a také místopředsedkyně představenstva celé skupiny CZECH-GEN GROUP, která kromě FARMAKU zahrnuje i kosmetickou firmu MedicProgress, FARMAK-GASTRO a FARMAK reality.

FARMAK se po těch těžkostech ale transformoval a pak nečekaně vystřelil.
Víte, vývoj léčivých látek pro generické léky je nesmírně složitý a riskantní. Naši výzkumníci musí vlastním postupem dojít ke stejnému cíli jako původci originálního léku. Takový vývoj trvá pět až deset let a nikdy dopředu nemůžete vědět, co se za tu dobu stane, kdo stejně jako vy přijde na trh s tím stejným produktem, a hlavně za jakou cenu. Je to opravdu náročný byznys, kde nic není jisté. Ale nás postihlo štěstí, jaké prý přichází jednou za padesát let. Podařilo se nám jako prvním uspět s jedním produktem na americkém trhu. Umožnilo nám to předčasně splatit úvěr a nastartovalo nás to pro další období.

Musely to být hektické časy...
To teda byly!

Říkám to proto, že jste právě tehdy otevřela první galerii. Předpokládám, že motivace byla podobná jako u butiku…
Ano, vedle butiku jsem si otevřela v roce 2001 Galerii Rubikon na třídě Svobody. Snila jsem o tom velmi dlouho. 
Doma jsme vždycky byli obklopeni uměním, ostatně otcův bratranec byl malíř, tatínek si také často kupoval nějakou tu grafiku… A já už od gymnázia jezdila s kamarádkami po výstavách. Vlastní galerie byla proto opravdu splněný sen, ale trvalo mi řadu let, než jsem to vše zrealizovala. 

Vzpomenete si na první výstavu v Rubikonu?
No jistě, že ano! Patřila Josefu Dudkovi a uváděl ji velký sběratel grafiky pan profesor Václav Křupka z Mohelnice. Josef je uznávaný grafik, dělá taky poštovní známky. Byla to nezapomenutelná první výstava. Galerie nebyla velká, takže grafika se tam hodila. Potom se galerie několikrát stěhovala, než našla na dlouho zázemí na Dolním náměstí. 

A pak jste o něco později otevřela další galerii…
Ale to jsem neplánovala. Dostala jsem nabídku převzít Galerii Bohéma na třídě 1. máje. Bylo to v době, kdy jsem cítila, že už na rozšiřování prostě nemám kapacitu. Jenomže to místo bylo velice zajímavé: tři krásné výlohy, kousek od Dómu, u zastávky tramvaje… Říkala jsem si, že se taková nabídka se nebude opakovat a šla do toho.

Ještě se vrátím k vaší rodině. Zrazovali vás od toho, když jste se rozhodla otevřít galerii?
Rodina si dlouho klepala na čelo, proč to dělám, ale že by mě od toho zrazovali, to se říci nedá. Spíš mě upozorňovali, že bych měla víc času věnovat jim a taky sama sobě.

Jenomže vy tohle potřebujete…
Ano, potřebuji. Jsem znamením Ryba, a proto pluji různými sférami. Naplňuje mě pracovat na tom, aby se z mých snů stala skutečnost. (smích)

Doba na začátku tisíciletí byla hodně specifická. Galerií v Olomouci fungovalo hodně, výstavy si ale nekonkurovaly, spíš tu vytvářely bohatý kulturní život, protože nic moc jiného se tu nedělo. Jak na to vzpomínáte?
Byla to doba začátků, takže samozřejmě trochu s nostalgií. Ale podařily se krásné věci. Nezapomenutelná byla třeba výstava, kterou u nás měl italský herec Antonio Cantafora, známý z filmů Šimon a Matouš jedou na riviéru. Ale vystavovali u nás hlavně čeští umělci: Ema Srncová, Pavel Roučka, Ivan Mládek…Ale takzvaně „nejtěžší“ výstavu u nás mělo zvonařství rodiny Dytrychových. Jeden exponát přivezli kvůli objemnosti na náklaďáku (smích). 

Mění se za ty roky pohled na to, co je to umění?
Nedávno jsem byla na veletrhu Art Brussels a potom jsme navštívili i několik privátních galerií a sbírek v Belgii a Nizozemsku a musím přiznat, že jsem si skoro celou dobu přesně tuhle otázku pokládala. A nebylo to poprvé, už před patnácti lety na bienále v Benátkách mi to vrtalo hlavou, byla jsem překvapená, co všechno se prezentuje jako umění. Dnes je to ještě více posunuté.

ART RUBIKON je splněný sen a momentálně mi z mých kulturních aktivit dává největší smysl a mám z něj největší radost.

Já si tou otázkou chtěl nahrát k další. A sice: Uspořádala byste výstavu někomu, jehož dílo se vám nelíbí?
Musím říct, že ze začátku jsem byla ovlivňována hlavně svým vnímáním, svými pocity. Zákazníci se mě občas ptali, co je dobré koupit jako investici a já odpovídala, že se jim to hlavně musí líbit. Nikdy nebudu sbírat umění na základě trendů nebo toho, co se zdá do budoucna investičně výhodné. Spousta sběratelů to dělá, ale já k nim nepatřím.
Tím jsem se řídila i já sama: nekoupila bych si obraz, se kterým se neztotožňuji.

Takže mi vlastně odpovídáte na tu původní otázku. Těmito principy se řídíte i při pořádání výstav…
Stane se, že někdy vystavuji autora, který zcela nenaplňuje moje představy o kvalitním umění. Tady jsem se za pětadvacet let posunula, nevystavuji jenom ty, jejichž díla bych si pověsila doma. Nicméně pořád souhlasím s tím, že s uměním kolem vás musíte být v symbióze, jinak to nefunguje.

Když jsme zmiňovali zlatou éru galerií, které postupně mizí, nedávno skončila jedna opravdu významná – Caesar. Je vám to líto?
Je to veliká škoda. Mirek Schubert odvedl obrovský kus práce, i celý jeho tým. Těžko hodnotit, když člověk nezná podrobnosti. Ale podnikat zároveň s gastronomií je velice složité. Každopádně je to velká škoda. Ten prostor byl krásný a činnost galerie naprosto unikátní.

Nenabídli vám třeba, že byste Caesara převzala?
Ne, ne, to opravdu ne. (smích) Ani by mě to nelákalo. 

Váš asi největší splněný sen je multifunkční kulturně-edukační centrum ART RUBIKON na Dobnerově ulici. Asi se nepletu, že?
Určitě je to splněný sen a momentálně mi z mých kulturních aktivit dává největší smysl a mám z něj největší radost. Baví mě to propojování generací: lidé mají možnost se v uspěchané době zastavit, odpočinout si buď v galerii u výstavy nebo v kavárně u dobré kávy… Nebo přijít na workshop či přednášku. 

Když jsem sem přicházel, venku seděly dvě babičky nad kávou, teď je tu slyšet dětský smích…
To je přece nádherné! I na naše akce chodí všechny generace. Snažíme se být opravdu pro všechny. Náš prostor je multifunkční. Máme tu cestovatelské přednášky, jazykové kurzy, workshopy pro rodiče s dětmi. Třeba mě velmi potěšilo, když si moje pětiletá vnučka usmyslela, že si tady udělá oslavu s dětmi ze školky. A pak u nás její spolužačka oslavila narozeniny a my pro ni a její gratulanty připravili výtvarný workshop. To mi dává chuť v tom pokračovat.

Cítíte se dnes být více manažerkou ve farmaceutickém byznyse nebo galeristkou? A rozlišujete to ještě vůbec?
Těžká otázka. Přemýšlím…

Můžeme ji klidně nechat otevřenou…
Nejspokojenější jsem jako galeristka, ale rodinné podnikání beru jako odpovědnost vůči dalším generacím. Nicméně není to jednoduché, když spolu podnikají tři generace. A každá má odlišný pohled na věc. 

Jaké jsou nejbližší plány rodinného holdingu?
V červnu nás čeká významný rebranding celého holdingu i většiny našich společností. Budeme v mezinárodní konkurenci více zdůrazňovat svůj původ a mnohaletou tradici. Nastavíme tomu naši celkovou komunikaci. Jsou před námi velké výzvy, které nás zcela jistě mohou posunout dál.

Ještě je to tajné, nebo to můžete trochu rozvést?
Ještě nemohu, blížíme se do fáze dokončení celého procesu, na kterém pracujeme dlouhou dobu. Brzy se k tomu v médiích zajisté rozsáhleji vyjádříme.

Kromě toho všeho, co jsme zmínili, provozujete i penzion a taky se podílíte na fungování gastronomické firmy…
Ta gastronomie, to byla zprvu nutnost. A zase s tím přišel tatínek. Měli jsme ve FARMAKu závodní jídelnu, ale nebyli jsme spokojeni, jak ji dodavatelská firma provozuje. Proto padlo rozhodnutí, že si budeme jídelnu pro svoje zaměstnance provozovat sami. Tak vznikl FARMAK-GASTRO. Obnášelo to ale velké investice do zázemí a celého provozu. Aby to dávalo finančně smysl, museli jsme rozšířit provoz a vařit i pro firmy z okolí. Dnes vyvážíme firmám kolem dvou a půl tisíce jídel denně po celém regionu. Některým i provozujeme kantýnu. Vaříme z čerstvých surovin bez náhražek. Chceme, aby to jídlo bylo co nejkvalitnější. A přidali jsme k tomu i catering a vlastní kavárnu Art Kafé.

A máte i jednoho hodně neobvyklého koníčka. Sbíráte filmové klapky…
Co sbírám… Já jsem spíš klapkový gambler! (smích)

Jak k tomu došlo?
Organizátoři Zlín Film Festivalu si pro svou putovní výstavu vybrali právě prostory naší galerie. Celý projekt funguje tak, že vybraní výtvarníci obdrží na podzim od organizátorů festivalu surové dřevěné klapky. Ti je umělecky zpracují a začátkem roku vrátí zpět. Výstava Salon filmových klapek pak putuje po republice a jednou z jejích zastávek je právě naše galerie v ART RUBIKONu na Dobnerově ulici. Vše vrcholí na konci května napínavou dražbou ve Zlíně. Letos svá díla představuje sto dvacet umělců. Výtěžek jde na podporu mladých filmových tvůrců.

A vás to chytlo...
Nesmírně. Ten salon se letos koná po devětadvacáté a já do toho bohužel naskočila až o něco později. Ale i tak mám už velkou sbírku. Něco mám doma, něco je k vidění tady v ART RUBIKONu … Mám třeba vydražené klapky od Borise Jirků, Josefa Velčovského, Josefa Suchánka, Kristiana Kodeta a mnoha dalších… Je to má vášeň. Jak říkám, jsem klapkový gambler.

Ačkoli jsme exportní firma, nikdy nás nenapadlo přenést naše sídlo jinam.

Asi nemá cenu se ptát, zda se cítíte být olomouckou patriotkou…
Naprosto! Rodiče sice pocházejí ze Slovácka, ale já jsem olomoucká patriotka, která Olomouc nikdy neopustila. Manžel dostal v mládí mnoho nabídek stát se primářem v menších okresních městech, ale já se nikdy nechtěla přestěhovat právě proto, že mám k Olomouci silný vztah. Tohle mám pro změnu po mamince. Tatínek chtěl po osmašedesátém emigrovat, ale maminka si přála zůstat. 

Když se tedy můj manžel měl přesunout do Jeseníku jako primář na rentgen, já přišla s teorií, že budu raději jezdit na víkendy do Jeseníku než z Jeseníku jezdit na víkendy za rodiči do Olomouce.

Předpokládám, že se tím primářem nestal…
V Jeseníku ne (smích). Až později, tady v Olomouci.

Co tu máte ráda?
Olomouc je krásné historické město. Nejen díky univerzitě se zde skvěle propojuje kultura se vzděláváním a z hlediska cestování je to navíc výborná dopravní tepna. Pro mě zkrátka ideální místo pro život – a obrovským bonusem je, že je zároveň plné zeleně a máme odtud kousek i do lesa.

A co vás tu štve? Ani ne tak na městě, jako spíš na jeho obyvatelích…
To hodně vnímá tatínek, protože jak je ze Slovácka, nechápe, proč často Hanáci začínají tím, co nejde a proč to nejde. Pravda, tenhle pohled jsem po něm převzala. I přes tyto povahové rozdíly se nám tu žije skvěle. Právě proto nás těší, když můžeme úspěch naší společnosti vracet zpět našemu okolí prostřednictvím různých charitativních a společenských aktivit. 

Jako je například váš projekt „Stárneme společně“?
Ano. V úterý 9. června pořádáme další ročník tohoto projektu, jehož posláním je překonávat sociální izolaci seniorů. Náš firemní tým pro klienty z Domova seniorů Pohoda Chválkovice chystá v olomouckém Rozáriu program plný kulturních zážitků, exkurzi a pozve je na společný oběd. Pro naši společnost je zapojení do tohoto programu přirozenou součástí firemní identity. Naší hlavní činností je vývoj a výroba léčivých látek. Zdraví a péče o člověka je pro nás tedy zásadní hodnotou.

Vaše firma je s Olomoucí spjatá už desítky let. Ten patriotismus tedy máte zakořeněn, jak se dnes moderně říká, ve firemní DNA, je to tak?
Ano. Ačkoli jsme dnes exportní firma vyvážející své produkty do více než osmdesáti zemí světa, nikdy nás nenapadlo přenést naše sídlo jinam. Bránou naší společnosti prošlo několik generací Olomoučanů a pracovaly u nás tisíce místních lidí. To je velká tradice, za kterou cítíme odpovědnost. A právě takto – jako pevná a hrdá součást zdejšího kraje, která roste do světa, ale srdcem zůstává doma – bychom si přáli být vnímáni.