Podobenství i groteska. Pokud chcete zjistit, jak moc jsme legrační, když nám jde "o to" a jak moc trapní býváme, když "po tom" chceme co nejrychleji zmizet zpátky do normálu, běžte do Moravského divadla na Rej.

Jsme směšní, když se úporně snažíme dosáhnout pohlavního aktu. A jsme občas poněkud trapní, když je bezprostředně po něm. Alespoň nám to tvrdí aktuální novinka činohry Moravského divadla: slavná, i když u nás poněkud pozapomenutá hra rakouského dramatika Arthura Schnitzlera. Režisér Vít Vencl se s více než stoletým textem popral zdatně. Přestože nadčasovost tématu sváděla k umístění děje do současnosti, nechal mu atmosféru Vídně na přelomu devatenáctého a dvacátého století a udělal dobře. Vytvořil tak podobenství, nikoliv zrcadlo.

Rej v podání Moravského divadla je hlavně groteska. Přehrává se, kolísá rychlost a hlavně se tu hodně rychle stříhá. Při tom všem se ale většinou daří nepřekročit hranu, za kterou už by to nebylo zábavné.
Přestože kostýmy, hudba i prostředí jasně definují dobu, panuje tu jakési bezčasí, které samo o sobě kreslí atmosféru marnosti postav: prostitutka hledající lásku v podání Lenky Kočišové hned v úvodu ukáže, jakým směrem se bude kus ubíhat. A divák si záhy oddychne, že to nebude zas tak vážné. Jde prostě jen o jedno. Citově neukojená lehká děva poskytne vojákovi (Ivan Dejmal) povyražení zadarmo a on, když je po všem, pochopitelně odkráčí za dalším dobrodružstvím. Cvak a je tu druhý obraz: vojákova další oběť: naivní služtička, kterou výborně hraje Vendula Fialová. Trocha slibů, přemlouvání a lichotek a je tu střih: voják odchází a dívka se ocitá ve spárech svého pána (Vojtěch Lipina). Cvak, a ten samý pán loudí přízeň vdané ženy. Cvak a vdaná žena...
A tak až do konce, postav je deset a opravdu se spolu všichni vyspí. Divák chlípník si na své nepřijde. Avizovaného negližé tu sice uvidí přehršel; stále ještě konzervativní konec devatenáctého století z něj ale nechá vykouknout maximálně sem tam nějakou nožku. (Dámy ovšem jistě ocení půvab mužských podvazků.) Jakmile se jde "na věc" decentně se zhasne a rychlým střihem tuto pasáž přeskočíme. Což je vlastně taky dobře, jinak by zřejmě divadlo přišlo o podstatnou část abonentů.

Schnitzler, Vencl i herci nám na první pohled servírují legraci; že to zase taková řehtačka není člověku dojde v dialogu podvádějící manželky (výborná Vladimíra Včelná, která po mateřské pauze doslova rozkvetla) a školometského manžela v podání kongeniálního Petra Kubese. Ta snůška keců, které mu tvůrci nacpali do úst, padá jako střepy a tříští se na beztvaré rádobychytré nic. Stejné nic, jaké jsme zvyklí slýchat celý život: od narcistických učitelů, mesiášských politiků a občas i od sebe samých. A stane se, co musí. Chytrý pán v cylindru se jde vyvenčit do kavárny, kde bez skrupulí svlékne kabát a vzápětí i naivní devatenáctiletou koketku. A všechny ty řeči jsou elegantně spláchnuté v klozetu. Výborná je tu i ona dívenka v podání Kláry Klepáčkové. Od začátku vidíte, že si s tímhle chlapíkem jenom hraje a vede ho tam, kde chce aby byl. A Petr Kubes na to přímo ukázkově skáče. Pak se stane, co se (aspoeň podle pravidel téhle hry) stát musí a dívka si jde po svém. Nechá proutníka zmámeného jeho osudu a vrhne se pro změnu do náruče podivínského a egocentrického herce. (Jiří Suchý z Tábora tu odvádí svůj tradiční výkon – hodně nadprůměrný, ale přesně to, co jste od něj už mnohokrát viděli. Není to přitom jeho chyba – jen mu proboha ušijte pořádnou roli!)

Cvak. Cvak. Cvak. Možná, že už je těch příběhů vlastně moc. Je to nespravedlivé k přesvědčivé divě Tereze Richtrové i roztomile popletenému důstojníkovi Romanu Venclovi. Nic nezkazí, jsou zábavní, jsou výborní, ale už je to kolečko trochu zbytečně dlouhé. Ale za to nemůže hra a už vůbec ne herci. Dynamika představení je totiž naprosto zbytečně rozbita přestávkou. (Která na generálce chyběla, tenhle pocit přišel až na premiéře.) Všechno šlape a v nejlepším se to přeruší a jde se plkat do foyer. A druhá půlka sice nastartuje opět svižně, ale už se to tak nějak rozplývá do ztracena. To je naštěstí věc, která se dá snadno napravit a třeba to divadlu dojde.
Rej v podání Moravského divadla je určitě povedená záležitost. Nechybí mu humor, jen si pak musíte dávat pozor: člověk se hodně rychle může ocitnout v kůži některé z desítky postav. A pak už se z toho podobenství zrcadlo stane.