Možná je to bláznivý nápad. Sami ještě vlastně ani nevíme. Nejsme žádní velcí sportovci, rozhodně ne běžci. Ale rozhodli jsme uběhnout půlmaraton. Pod odborným dohledem profesionála a před zraky vás, čtenářů. Čekají nás tři měsíce tréninku, při kterém občas půjde do tuhého. Ale zkusíme to a snad vydržíme. Vy budete u toho a můžete se třeba inspirovat. Náš příběh právě začíná...

Cíl je jasný. Uběhnout 21. června celý Olomoucký půlmaraton. Tedy 21,1 kilometrů. Zatím je to ale někde v mlhavé dálce před námi. Stojíme na začátku tréninku a ve svých medailoncích máme v kolonce odtrénovaných kilometrů napsáno 1 km. Ten kilák jsme dali během focení a brzo by měla přibýt spousta dalších. Ale od začátku...

Celé to začalo asi před měsícem úplně náhodou. Měl jsem dělat článek s Alešem Jakubcem, místopředsedou představenstva Flory o budoucnosti této společnosti. Aleš je ale současně i odborným asistentem na fakultě tělesné kultury. "Sejdeme se někde v centru na obědě, nebo se stavíš u mě na fakultě? Mohl bych ti ukázat laboratoř," napsal mi ve zprávě. Někdy o velkých věcech rozhodnou náhody. Kdyby zvídavého reportéra nezlákalo slovo laboratoř, zřejmě by se rozhodl pro oběd v docházkové vzdálenosti a tyto řádky ani celý projekt by vůbec nevznikly. Ale já dal přednost cestě do Neředína a nad sofistikovaným běžícím pásem se zrodila myšlenka, kterou teď právě uvádíme do praxe: Sehnat pár lidí a pod Alešovým dohledem je vytrénovat tak, aby bez újmy uběhli půlmaraton. A celé to uchopit jako malou reality show, které se pochopitelně musím osobně zúčastnit i já, aby byly reportáže opravdu ze života. A tak se i stalo.

Jsme čtyři. Moje motivace je jasná, budu o tom celém psát a odpadnout vážně nemůžu. Ale se sportem jsem na tom bledě. Kvůli předmětu Tělesná výchova a některým opravdu skvělým pedagogům jsem ke sportu získal spíše odpor. Ještě tak ty lyže, nebo se občas projet a kole, ale tím to haslo. Až v poměrně nedávné době mě k běhání přivedl náš bývalý šéfredaktor - fanatický to běžec. Dotáhl jsem to až na půlku půlmaratonu, ale pak lenost opět zvítězila. A bříško začalo růst...
Když jsem začal se sháněním parťáků do týmu, všichni mi říkali, že jsem se nejspíš zbláznil. A že nikoho neseženu. Navíc jsem si dal pár podmínek: Bylo by fajn mít tým genderově vyvážený, nebýt všichni stejně staří a hlavně ulovit někoho s příběhem. Skepse ale nebyla na místě. Šlo to až překvapivě snadno. Chytila se kamarádka Tereza Kolečkářová. "Chtěla bych zjistit, zda na takovou výzvu mám a taky trochu zhubnout," odpovídá na otázku, proč se do tohohle dobrodružství pouští. Sportuje ráda, občas si i zaběhá, ale maximálně pár kilometrů. A taky zpívá v kapele, kouří a vůbec žije docela bohémsky. Tereza pomohla najít i druhou členku týmu: svou kamarádku Danielu Holou. Ta je z nás asi největší sportovkyní. Skáče s padákem, jezdí na kole a v dotazníku, který jsem všem rozeslal, uvedla i názvy sportů, o nichž jsem v životě neslyšel. Ale neběhá. Dřív prý ano, ale v posledních letech se věnovala jiným aktivitám. "Bude příjemná změna se k běhání zase vrátit a zlepšit si kondici," míní. Čtvrtý člen týmu se mi ozval na facebooku. Napsal jsem tajemnou zprávu o chystaném tajném projektu a za pár minut jsem měl několik nabídek. Ozval se mi taky Jan Strojil a já jsem po pár řádcích věděl, že mám toho pravého. Honza je doktor, což se nám v těžších chvílích možná může docela hodit. "Dřív jsem běhal půlmaratony každou sobotu, ale od školy, což je už deset let, jsem běhat úplně přestal a patnáct kilo přibral..." napsal mi s tím, že tohle je dobrá motivace, jak se k běhání vrátit a nevzdat to.

Takže to jsme my. Tým, který prožije svoje Run Story. Spolu s vámi. Budeme se pravidelně hlásit v našem speciálu na Olomouc.cz. Čeká nás toho hodně. Nejprve zátěžové testy, které musí podstoupit všichni profíci, aby se vědělo. Takže se postavíme na stejný pás jako fotbalová Sigma a sáhneme si na dno. Budeme běhat, hubnout, svalnatět a možná i propadat depresím. Třeba se nám budete smát, možná nám budete i fandit. A třeba vyběhnete taky.