Na cestě k půlmaratonu máme za sebou první zatěžkávací zkoušku. Abychom vůbec mohli začít a vědělo se jak a kolik, čekaly nás zátěžové testy, které běžně podstupují profesionální sportovci. Stručně: dali nám na obličej masku, připojili pár přístojů a hadiček a postavili na běžící pás. A zrychlovali, dokud jsme nebyli na konci sil. Sáhnout si na dno je zajímavý pocit.

V laboratoři na fakultě tělesné kultury se testují celé fotbalové kluby. A náš trenér Aleš Jakubec je na trápení sportovců všelijakými způsoby specializován. Naše cesta proto logicky začne právě tady. Získáme totiž cenné informace, na základě kterých pak vznikne náš tréninkový plán.

Scházíme se postupně během dopoledne, jak to komu vyhovuje. První reakcí při pohledu na obří pás s šibenicí je zděšení. "Je to špičkové zařízení, podobné v republice není. Koupili jsme ho hlavně kvůli výzkumu vlivů chůze s holemi, který jsme tu prováděli. Ale dá se využít na hodně věcí. Teoreticky by se na něm podle výrobce mělo dát jezdit i na kolečkových bruslích, tyhle pokusy ale moc nevyšly," vysvětluje trenér. Než nás ale na pás pustí, natočí nám EKG, změří tlak i plíce. Jsem napnutý, protože pokud by někdo neprošel, je nás rázem o jednoho míň. První jde Tereza. Úspěšně projde měřící předehrou a pak už jí Aleš upevňuje do speciálního postroje na pás. "Je to kvůli pádu. Pokud by se ti třeba zatočila hlava, zůstaneš viset. Spadnout na jedoucí pás by docela bolelo," uklidňuje ji. V masce s chobotem vypadá Tereza trochu jako pilot stíhačky, ale směje se jen fotograf Ondra Hlaváček, který si ji narozdíl od ostatních nebude muset za chvíli nasadit taky. Pás se rozjíždí a zatím je to pohodička. "Nejprve se člověk rozběhá, samotný test začne až ve čtvrté minutě. Pás postupně zrychluje a zároveň se zvyšuje sklon. A testovaný běží, dokud to jde," shrnuje podstatu Aleš. Mezitím co Tereza běží, ukazuje mi na ovládací obrazovce všelijaké grafy. Vidím, jak se s přibývající námahou mění způsob dýchání i tep. Začíná jít do tuhého. Pás už jede docela rychle, když Tereza ukazuje smluvený signál - palec dolů. "Ještě to vydrž," chlácholí ji Aleš, ale zachvíli už vidíme, že je vážně u konce sil. Pás se téměř zastavuje a ona se s úlevou chopí madel. "Nejhorší je to dýchání, vůbec nemůžu dýchat nosem..." svěřuje se po chvíli.

Pak už jsem na řadě já. Nejprve změřit plíce. Do pusy dostanu trubičku, která chutná po desinfekci. Moc dobré to není, přemýšlím, co mi to připomíná. Nějaký saponát na čištění sporáků. Ne, že bych ho někdy jedl, ale takhle by určitě chutnal. S touhle příchutí nastupuji už v masce na pás, který se pomalu rozbíhá. Ze začátku mi maska moc nevadí, nos se sice použít skoro nedá, ale mírné tempo pusou udýchám. Na displeji přede mnou svítí aktuální rychlost. Sedm, osm kilometrů, to je pohoda. Na plakátě přede mnou se všelijak prohýbá šlachovitá sportovkyně, takže chvíli studuji fotku, všímám si, že děvčeti lezou půlky a přemýšlím, jestli to byl fotografův záměr, nebo si toho všiml až pozdě. Běžím úplně mechanicky, chvíli se koukám z okna na pole a vzdálenou hypermarketovou vesnici a vymýšlím, čím se odměním, až to bude za mnou. Jenže pás zrychluje, naklání se a nejednou to přestává být taková pohodička. Deset, jedenáct, dvanáct kilometrů... Mám pocit, že strašně dupu, každý krok se mi otřásá celým tělem a dýchá se stále hůř. Nemysli na to, přemlouvám se a snažím se počítat kapičky potu na zádech sportovkyně. Vlastně ani nevypadá jako ženská, říkám si a chvíli to pomáhá. Třináct... Mám pocit, že jsem tu jenom chvíli. Musíš jít příkladem, přece neodpadneš takhle rychle! Nohy nevnímám, ale nějak se mi nedostává dechu. Čtrnáct... "Můžeš?" ptá se Aleš a já se snažím o křečovitý úsměv do masky a nakonec zvedám palec nahoru. Ještě chvíli... Už ale cítím, že sebou každou chvíli musím seknout. Nohy se mi začínají trochu plést a běžím už do slušného kopce. Počkám si na patnáct a potom skončím, rozhoduju se. Pás se mi pořád zvedá pod nohama, ale vytoužená patnáctka pořád nepřichází. Nesmíš na to myslet, uteče to rychleji, napovídá mi můj druhý schizofrenní hlas, ale neposlouchám ho a hypnotizuju displej. Tak naskoč! V tu chvíli po silnici za oknem projede pohřební vůz a já vím, že to bylo znamení. Zvedám ruku a palcem dolů končím své trápení. Pás ještě chvíli dobíhá, ale to už se zubím na Ondrův foťák, který vidím trochu rozmazaně. Kdosi mě chválí a já se snažím popadnout dech. "Zas..ná patnáctka. Kolik mi k ní zbývalo?" ptám se, když najdu trochu sil. "Patnáctka už není, čtrnáct je maximum," směje se Aleš a dodává, že pak už se pás jenom zvedá. Tak to jsem tedy zvládl, říkám si a potácím se pryč od toho pekelného stroje.

Když pak dorazí Danča, už je mi podstatně líp a dokonce zase vtipkuju, přestože mám pocit, že jsem před chvílí zahlédl druhý břeh. Pás běží znovu a už se na to dívám úplně jinak. Danča to ale zvládá statečně a když za pár minut dává palec dolů, má za sebou taky maximální rychlost, která je pro holky o tři kilometry nižší. Honza Strojil jde na pás až o pár dnů později. Supí do masky a sveřepě se drží navzdory stále vražednějšímu tempu a sklonu a já v tu chvíli ještě nevím, že bojuje se stejnou metou jako já. Drží se dlouho. Když se potom trochu vzpamatuje, je stejně naštvaný jako já. "Chtěl jsem dát tu patnáctku, ale už to prostě nešlo," svěřuje se a teď jsem to já, kdo se směje. Nějak jsme mu to zapomněli předem říct.
Kámen ze srdce mi ale spadl veliký. Všichni jsme prošli a přežili. Během naší tříměsíční cesty k startovní čáře půlmaratonu se sem ale ještě několikrát vrátíme, abychom zjistili, jak se naše kondice zlepšila. Předpoklady prý máme dobré. Tak uvidíme. Náš cíl je zatím pořád ještě v mlze. Všechno můžete sledovat v našem speciálu na na adrese olomouc.cz/runstory.