Je to skoro sto let, co Karel Čapek vypustil do světa roboty a položil tak základy moderní sci-fi. Této látky se nyní jako předlohy chopila olomoucká Tramtarie. A přeskočila s ní všechny laťky, které si kdy nastavila. Takhle fungující mančaft jen tak někde nemají. Jestli chcete zažít hodně mrazivou apokalyptickou jízdu, utíkejte rovnou pro vstupenky.

Na jevišti olomoucké Tramtarie ožilo další dílo Karla Čapka. Tvůrci se tentokrát pustili do slavného dramatu R.U.R. Nebyla by to ale Tramtarie, kdyby prostě vzala sto let starou hru a prostě ji secvičila. Režisér a zkušený dramatik Vladislav Kracík už mnohokrát prokázal, že umí zacházet se starými předlohami jako zručný restauratér. Vede ho totiž v prvé řadě pochopení původního díla, ne vlastní ego, které by vytvořilo kýčovitou napodobeninu. Podobně jako ve Válce s mloky, i v R.U.R. si vzal z Čapkova díla reálie i zápletku, soustředil se jen na trochu jinou linii a celé dílo převedl do srozumitelného jazyka. Ve své druhé roli režiséra se pak Kracík opět předvedl jako rutinér v tom nejlepším smyslu slova. Dlouhodobý tramtarijský divák už není rychlým střihem a takřka filmovým spádem představení překvapen. Podobně, jako když po sté otevíráte stejnou dobrou značku vína, prostě si užíváte tu chuť, ale nevýskáte. Kracík by mohl dávat hodiny daleko starším tvůrcům veleznámých jmen; pak by možná slovo "klasika" v některých divadlech s kamenitějšími základy neznělo tak zaprášeně.

Nejbližší reprízy

středa 5. března
čtvrtek 27. března

Představení začínají v 19:30. Lístky v ceně 140 korun (pro studenty za 90) je dobré si koupit dopředu v radničním infocentru.

Jestliže střih nepřekvapil, výkony herců ovšem s rutinou nemají nic společného. Něco takového tu ještě nebylo. Bez nadsázky lze říct, že lepší výkony soubor Tramtarie ještě nikdy nepodal. Byla tu spousta skvělých představení, herců z nichž šel mráz, ale nikdy to nefungovalo tak kompaktně. A tady najednou zíráte. V první řadě je to Barbora Šebestíková. Jako by si až teď v Tramtarii uvědomili, že jim tu vyrostl obrovský talent. A nebo jen dozrál čas? Zapomeňte na její roztomilá děvčátka a rozpustilé lolitky, té holce jde na jevišti o život a vy jí to sakra věříte. Víc než kdo jiný její role Heleny Gloryové prochází radikální proměnou. Na konci stojí úplně někdo jiný a celý ten proces působí naprosto autenticky. Dalším velkým překvapením je Marek Zahradníček. Ač nejstarší a nejzkušenější, jako by se dlouho hledal. V roli doktora Dr. Galla se našel. Tohle je trochu jiný šílený vědátor, než jakého v červených elasťákách předváděl v Tajemném hradu v Karpatech. Tenhle chlapík je sice potrhlý, ale v jádru je to dobrák, navíc s ním cloumají city. A to je právě ono. Tahle hra je plná skrývaných citů. Že je zamilovaný do Heleny vám řekne až na konci, ale vývoj toho vztahu sledujete celou dobu. Zahradníček to umí prodat. Výborně si s rolí Henry Domina, šéfa celé robotické fabriky, poradil i hostující Miroslav Černý. I on se z nesympatického sebestředného slizouna jaksi proměňuje do daleko lidštější podoby a když potom na konci chce riskovat vlastní život, aby zachránil dělníky z obležené elektrárny, najednou z toho příběhu vyleze sám Karel Čapek, pochvalně přikyvuje a říká: no přesně tak jsem to přece myslel! Na lidské straně stojí ještě Václav Stojan, pro kterého zřejmě Kracík šil roli vyšinutého ajťáka na míru, a Petra Konvičková, jejíž sekretářka je skvělým mixem hubatosti, servility i jakéhosi selského vizionářství. Lidské obyvatele ještě doplňuje další host: slovenská herečka Paulína Labudová. I její přísná finanční ředitelka projde tváří v tvář nebezpečí dramatickou proměnou. Zpočátku je to dominantní typ v upnuté sukni, košili a masivních brýlích, možná jen trochu šamblonovitě vystřižený z pánských časopisů. Šablon se tu ostatně použilo víc, nijak zvlášť to ale nevadí, protože tyhle výstupy děj provzdušňují a to je potřeba. Navíc i tahle byrokratka se nakonec projeví jako mimořádně statečná žena. Když se jde nabídnout robotům jako vyjednávačka (což vlastně vůbec neuvidíte!) zase se objeví ten spokojený Čapek.

Atmosféra s blížícím se finále houstne. Napomáhají tomu i roboti. To jsou takoví roztomilí domácí pomocníci, kteří své křečovité úsměvy neodkládají ani když místo košťat svírají v rukou zbraně. Dagmar Rybářová a Jan Konopčík jsou v těchto rolích výteční. Musí to být kumšt, udržet pořád ty tváře bez výrazů a mechanicky odpovídat "nerozumím, nerozumím…" Dvojici robotů doplňuje ještě starší typ, číslo 5, v podání Zdeňka Svobodníka. Vždycky mu slušely hlavně psychopatické role a tuhle si opravdu užil. Jeho robot je, narozdíl od dvou "novějších" kolegů, mrazivý už od začátku a hlavně on tu naznačuje, co se chystá za apokalypsu. A ona přijde. Hodně tomu napomůže filmař Jan Haluza, který je autorem nejen vtipných reklam, použitých hlavně k získání času na převlečení herců, ale také živých vstupů a videokomunikace s kapitánem lodi (Jaroslav Krejčí), symbolizující záchranu. Scéna, kde v přímém přenosu roboti kapitána odstřelí, patří k těm nejsilnějším, k čemuž přispívá zmiňovaný Marek Zahradníček, který jen bezmocně přihlíží. Atmosféra strachu pak roste obrovskou rychlostí a žádný happyend se tentokrát nechystá. Alespoň ne ten, v němž hlavní hrdinové přečkají nebezpečenství, zahojí si šrámy a už žijí šťastně a spokojeně až do smrti. (Nebo do druhého dílu.) Na samém konci se opět vynoří původní Čapek a Kracík nechá diváky vychutnat si závěrečnou scénu, kterou namaluje jako ilustraci novodobého Adama a Evy.

Určitě by se našly i mouchy. Ale proč je hledat na něčem, co tak dobře funguje? Celý tým odvedl mimořádný kus práce. Takhle má vypadat poctivý thriller. A pokud je Tramtarie takhle rozjetá, co nás čeká dál? Už teď se těším.