Literární klub Olomouc uspořádal v sobotu 13. dubna poznávací autokarový zájezd do Poodří s cílem seznámit své členy a příznivce především s oblastí Vojenského prostoru Libavá a s obcemi v jeho blízkosti. Nabídnut byl k poznání kraj osudově poznamenaný, svou historií zcela svébytný a nepříliš často navštěvovaný. Snad právě proto se na tuto akci přihlásilo tolik zájemců.

Zájezd připravily a trasu společně vytyčily paní Helena Kopecká, MUDr. Eliška Slavíčková a olomoucká grafička Jana Krejčová, která se uplatnila jako velmi poučená a zejména s historiií sakrálních staveb seznámená průvodkyně.

Trasa vedla přes Kozlov, Slavkov, Podštát, Lipnou, Luboměř, Spálov, Budišov nad Budišovkou, Starou Vodu , Město Libavou a Jívovou. a Domašov nad Bystřicí. K pozoruhodnostem patřilo mnohé, mimo jiné i přejíždění z povodí Odry do povodí Moravy, s čímž souvisel nefalšovaný pocit, že se člověk nachází na zajímavém geografickém předělu Evropy, na němž jedna kapka z jeho deštníku skončí v moři Baltském, zatímco druhá na opačné straně v moři Černém.

Všechna navštívená místa měla cosi neskutečně společného. Byl v nich cítit zápas obyvatel s pocitem vykořenění, s pocitem jakési všeobsažné dočasnosti, kterou by bylo možno překonat a vyřešit jen způsobem pohádkovým: vydat se na vandr. To na straně jedné. Každá mince má samozřejmě strany dvě. I v kraji kolem Libavé jsme ji zahlédli a zaznamenali, a zase samozřejmě v lidech, kteří neztratili víru, že i jejich kraj je kraj zaslíbený. Patřili k nim především naši průvodci po památkách – v kostele a zámku v Podštátě, v dřěvěném kostelíku v Lipné, v restauraci u poutního místa Panny Marie ve skále u Klokočůvku, v budišovském Muzeu břidlice v Budišově nad Budišovkou, v devastovaném poutním kostele sv. Anny ve Staré Vodě, v samotném Městě Libavá u pomníku příslušníků PTP nebo v nádherně restaurovaném chrámu v Jívové, kde Handkeho fresky a obrazy budí pocit výsostné konzolidace... Samozřejmě by bylo možné o každém navštíveném místu podat nespočet informací; každá obec, každá ves mají svou historii, svůj „zábor“ v roce 1938, své osvobození v roce 1945, svůj odsun i své osídlování, svou éru socialistické přestavby, své přetrhávání nití i navazování – občanské, ideologické, průmyslové či hospodářské, své pamětníky, své vlastence, své kněze, učitele, vzdělance, rodáky...

Vojenský prostor Libavá a krajina, obce a města kolem něho nejsou ostrovem se zlým osudem, ale oblastí hodnou péče. Je v něm pořád dost půvabu, přírodních zajímavostí, hodnot.... Neutěšenost, podtržená malou perspektivou, sice většinou nedovolují při pohledu na Velký Roudný nadšeně zpívat To je ta krásná země, země česká, domov můj..., ale i my jsme si upřímně, aby k tomu příští léta přispěla.
V tomto smyslu byla návštěva Libavska smysluplná. Nebylo nikoho, koho by „severní Morava“ neoslovila, nebylo nikoho, kdo by zůstal lhostejný...