Už potřetí se minulou sobotu vydal do ulic hanácké metropole dlouhatánský had běžců, kteří se odvážili zdolat některou z tratí Olomouckého 1/2maratonu, jednoho z největších a nejprestižnějších tuzemských běžeckých závodů. Jaký byl ten letošní? Dle mého názoru vydařený a dospělejší než vloni a předloni. A co je důležité, obyvatelé města už jej - zdá se - definitivně přijali do rodiny zajímavostí, jimiž se Olomouc může pyšnit.

Na trati tisíce běžců, od afrických profesionálů přes ostřílené harcovníky z řad výkonnostních a kondičních vytrvalců až po úplné začátečníky testující svou vůli i schopnosti a lokající poprvé endorfinový koktejl namíchaný z běžeckých zážitků. A na chodnících minimálně stejný počet nadšeně fandících diváků, pro které je takový zážitek jednou za rok vítanou změnou v zaběhnutém stereotypu života ve městě a kteří třeba už v tom příštím ročníku změní svou roli a přidají se k pohyblivé mase na vozovce.
A oproti tomu samozřejmě drobné mrzutosti a nepříjemnosti v podobě nakrátko uzavřených ulic, změn v provozu městské hromadné dopravy a horší průjezdnosti města dopravními prostředky individuálními. Ještě vloni pak také nepořádek především v parcích ještě pár dnů po mítinku, když někdo "zapomněl" pořádně uklidit plastové kelímky a houbičky, které tam po davu žíznivých běžců zůstaly. To, že tento argument proti konání závodu letos odpadl, rovněž svědčí o jediném: tříletý Olomoucký 1/2maraton postupně dospívá.
A jako k dospělému parťákovi se k němu začíná chovat i většina Olomoučanů, což je podle mého výborná zpráva. Ještě vloni se totiž pár dnů před startovním výstřelem zvedla proti konání velkého městského běhu v ulicích hanácké metropole vlna nevole, dobře pozorovatelná například v komentářích pod články na těchto stránkách. Zatarasíte půlku města, znemožníte nám klidnou a pohodlnou jízdu autem, nedostaneme se tam, kam bychom potřebovali. Tak zněly nářky rozhořčených lidí, nad nimiž čněl jako vysoká absurdní věž zejména jeden: Běžte si běhat někam do lesa!

Jenomže chyba lávky, podobné projekty do center velkých sídel zkrátka patří a dělají život v nich pestřejší a zajímavější. Tak jako velké koncerty na náměstích, kostýmované i lampionové průvody nebo třeba rozjuchané akce typu pivního festivalu či studentského majálesu. Jen se musejí dělat dostatečně profesionálně a s maximálním ohledem na život těch, kterým podobná akce není blízká a nechtějí se jí účastnit aktivně ani pasivně.
Takový podle mě letošní velký půlmaraton v Olomouci byl. Doprava nekolabovala, o změnách v MHD informovala radnice včas a dostatečně, organizátoři ochotní pomoci byli v ulicích k vidění na každém kroku. A o záplavu odpadků se na občerstvovacích stanicích starali ještě před doběhnutím všech startujících pracovníci vybavení košťaty a nádobami.

Určitě existuje spousta drobností a detailů, které bych organizátorům Olomouckého 1/2maratonu vytkl i letos. Kvalitně zpracované výsledky byly až v neděli ráno, těm sobotním večerním se příliš věřit nedalo, což je ale u lidí z pořádající společnosti PIM stará bolest. Ze štafetové části závodu se vinou nasazení opravdu vysokého startovného tří tisíc korun na jeden čtyřčlenný tým stalo v podstatě něco, čemu se ve světě říká firemní běh; tedy závod, kterého se účastní reprezentanti společností, jimž není zatěžko značnou sumu zaplatit a pod svou hlavičkou štafetu na start vyslat. Běžecké začátečníky, kteří si třeba ještě letos netroufají ani na kratší z obou individuálních, tedy desetikilometrovou trať, ale pět kilometrů v rámci štafety zvládnou, takové startovné odradí spolehlivě. "Náš" půlmaraton navíc začíná trpět neduhem známým z většiny velkých běhů pořádaných profesionály pro jejich obživu - zatímco startovné zůstává stejné (zatím), benefity v něm obsažené se ztenčují. Letos to postihlo například oficiální tričko závodu, za které si již zájemci museli připlatit zvlášť. Čert je vem, více mě mrzelo, že se na stránkách závodu tentokrát dopředu vůbec neobjevila startovní listina budoucích účastníků. Asi je to příliš pracné...
A na závěr ještě jeden postřeh, který ovšem s prací pořadatelského týmu nemá nic společného. Závod jsem si letos užíval téměř na chvostu startovního pole, ve společnosti běžeckých kolegů dřívějšího data narození, nižší výkonnosti i úplných začátečníků. Když už většina z nich v euforii dokázala najít kdesi ještě poslední zbytky energie ke zrychlení do kýženého cíle, zhruba pouhých devět set metrů před ním leželo na chodníku bezvládné zhroucené tělo zkolabovaného závodníka v péči zdravotníků. A o dalších dvě stě metrů se podobný smutný obrázek opakoval.
Snad jsou všichni ti, kterým síly až do úplného závěru nevyzbyly, již v pořádku a za rok s námi dorazí společně do cíle...