„Přijďte nazí a dostanete holínky!“ Tahle věta při otevírání jednoho hobbymarketu v Olomouci sice nezazněla, ale vypadalo to docela podobně.

Až pět set korun totiž dostal slevu na exkluzivní a nepřekonatelný nafukovací bazén ten, kdo v sobotní ráno přišel do zmíněného obchodního giganta oděn pouze v plavky. Už několik dnů předem jsem si dělal malý průzkum: zajímalo mě, kolik lidí by si vsadilo že bazénuchtiví spoluobčané v koupacím úboru skutečně dorazí. Překvapilo mě, že velká většina prohlašovala, že na takovou „blbost“ se nikdo nechytí. Ohó milí Olomoučané, kultura je dávno mrtvá a vládnou slevy! Já jsem si vsadil, přivstal a v půl osmé ráno jsem stál před hobbymarketem, který zvětšil svou kapacitu, aby mohl uspokojit víc kutilů. Zpočátku jsem dostal malinko strach, že přece jen budou mí Olomoučané mít rozum a vykašlou se na bazény, když mohou spát až do oběda. Ale běda! Když na parkoviště doskřípala béžová škodovka a z ní vystoupila rodinka v županech, bylo mi jasné, že karneval právě začíná. Tihle čtyři se zřejmě rozhodli, že jeden bazén je pro dokonalé vykoupání málo a nastoupili v plném počtu. Zmocnit se vozíků a hurá před vchod! Dav houstne, někteří odvážlivci vystavují na obdiv čerstvě opálená těla, naježené chlupy na pivních bříšcích taťků rodů. Někteří si pro jistotu vzali i plavecké brýle, přemýšlím, zda ten gumový skvost nenafouknou samou nedočkavostí už na parkovišti.

Nálada houstne jak se přibližuje osmá hodina. Dav šumí, sem tam někdo pronese vtipnost, ozve se nervózní smích. „To je hrůza, co se tu děje?“ ptá se mě sympatický starší muž v obleku. Vysvětluji mu to a on se směje: „To je stádo, kdyby jim řekli, aby přišli nazí, tak to udělají.“ Mám stejný názor. Taky si tu připadám poněkud nepatřičně. „Táto!“ volá dobře živená padesátnice na muže v tyrkysově modrých plavkách, které mu musely být malé už v půlce sedmdesátých let. Žena se prodere davem a podává mu peněženku. Bazén se slevou bude stát čtyři stovky. Peněženku hrozivě zastrčenou do plavek a takto ozbrojen nasazuje muž výhružný výraz. Bazén bude jeho, to je jasná věc.

Vozíky hrozivě naježené, dav odhazuje ručníky a koupací pláště, dveře se otevírají a strhne se mela. Bazén totiž dostane jen prvních padesát. „Neperte se, mám tam děti,“ volá do davu drobná žena v kostýmku. Manažerka dětského bazénového týmu. Bitka vypadá hrozivě jenom chvíli, nejotrlejší už jsou vevnitř, používaje nákupní vozík jako buldozer, ti ostatní postupují v celkem klidné frontě. Chvíli čekám, co se ještě bude dít, ale zůstávám venku jenom já a muž v obleku. Podíváme se na sebe pohledem, ve kterém je všechno jasné.

Přemýšlím nad tím, jaký to asi bude pocit, až některý z těch, kteří si dnes bazén s velkou slávou domů odnesou, ho najdou za deset let na půdě, dvakrát použitý, naprosto k ničemu, ale neskutečně levný. Řeknou si „Nekup to za ty prachy!“ nebo se aspoň po letech zastydí?