V Besedním sále Muzea umění Olomouc se rodí nová tradice pořadů, jejichž smyslem je představit „autority“, tedy osobnosti významné, které překračují svou činností nebo tvorbou standardní společenské nivó a zaslouží si, aby na to byla domácí scéna upozorněna. Tvůrcem pořadu je olomoucký herec, televizní dramaturg a rozhlasový moderátor Vladimír Hrabal.

Cyklus pořadů by se mohl jmenovat i jinak, na což upozorňuji především proto, že jeho přitažlivost není v oné skleničce, ale v hostu, který zjevuje návštěvníkům svůj svět, rodinnou tradici, tvorbu, osudy.... Představit takovou osobnost je náročné a od Vladimíra Hrabala každý jednotlivý večer vyžaduje velkou přípravu a invenci. Po zahajovacím večeru, jehož hostem byl ředitel Vojenské nemocnice v Klášterním Hradisku, přišel se Vladimíru Hrabalovi zpovídat fotograf Jiří Frait, patřící mezi první desítku olomouckých a s Olomoucí celoživotně spjatých mistrů objektivu.

Předmětem živého rozhovoru nebyl Jiří Frait sám, ale spíše víc než půl století trvající tradice fotografického ateliéru, s rodinou Fraitových spjatého. Tradici rodinného ateliéru založil otec Jiřího Jan Frait, narozený ve Vídni v roce 1909, po návratu do Čech řadu let žijící v jižních Čechách a po vojně v Prostějově, kde se oženil, usídlený v Olomouci. Fraitův ateliér několikrát změnil své sídlo; nejmodernější podoby nabyl v domě U zlatého jelena, kde fotografa Fraita postihla poúnorová společenská transformace, jež nenechala z éry uměleckého podnikání kámen na kameni. I fotografický archiv zmizel někde na skládce jako přežitek svobodného podnikání.

Je až neuvěřitelné, že se fotografování v rodině udrželo. Jiří Frait velmi zajímavě vylíčil svou složitou cestu k obnově rodinné tradice a připomněl řadu osobností, jež svým vlivem k tomu přispěly. Tuto paměť by asi bylo vhodné uložit do objemnější studie, neboť je dodnes v mnohém poučná a pro éru plánovitě řízené společnosti symptomatická. Za velmi užitečné pokládám, že z důvodu nějaké nevhodné skromnosti nebyly během Pozvání na skleničku opomenuty hostovy fotografické projekty, jejichž kvalita dokazuje Fraitovo fotografické mistrovství. Olomouc si totiž příliš zvykla, že objektivem ji může proslavit jen Štreit, Stibor, Galgonek, popřípadě ještě Valušková. O jmenovaných nikdo nepochybuje, je ale záslužné připomenout, že je jich víc. Pořad v Muzeu umění to díky Vladimíru Hrabalovi velmi přesvědčivě naznačil. Závěrem připomeňme, že na tvorbu Jiřího Fraita úspěšně navazuje jeho syn Tomáš, člen Unie výtvarných umělců Olomoucka, jímž fotografická tradice Fraitů slibně vstupuje do třetího kolena.

Na příští rok připravuje Jiří Frait obsáhlou retrospektivní výstavu. Uskuteční se v Galerii G.