Trio patos, mudrování a sentiment útočí a likviduje. Inscenace slovenské "klasiky" je pro činohru Moravského divadla krok kamsi do tmy. Hostinec U Zeleného stromu sice nabízí parádního Josefa Bartoně, ale jinak se propadá a působí nechtěně komicky.

Vražda nadějí

Připomeneme to ještě jednou, pořád toho nemáme dost. Moravské divadlo nedávno uvedlo inscenaci Ženy a panenky. Dráždivou, tíživou a provokující věc, kterou spáchala mladá režisérka Hana Mikolášková. Ne, klenot to není, ale v rámci činohry MDO jde bezpochyby o výrazný počin, který je krásně radikální už v tom, jak po premiéře rozdělil diváky na dvě skupiny. Jedni nadšení odvážným vykročením směrem k rýpavému skoro-hororu, druzí otrávení a znechucení přepáleně růžovým sledem epizodek ze života ženské rodinky. Konečně málo kompromisů, zase jednou postoj ve stylu ANO, nebo zkrátka a jednoduše NE. Ženy a panenky jsou ale minulostí, dramaturgický plán hned po nich momentálně servíruje původem slovenský Hostinec U Zeleného stromu. Sociální drama spisovatele Petera Kováčika, nyní inscenace režiséra Jána Sládečka, která je zkostnatělá asi jako zaprášený televizní pořad Divadlo žije z produkce České televize.

Rozechvělá mozaika osudů hospodských jednotlivců, příběh z období hospodářské krize 30. let. Režisér se nechal slyšet, že měl zájem dělat "hru s kvalitním textem a aktuální metaforou k dnešku". Nadějné vyhlídky umírají hned u prvního požadavku. Kvalitním textem se Hostinec pyšnit nemůže, Kováčikovo drama z roku 1976 je za prvé přeceňované, za druhé prudce zastaralé. Řeči o nadčasovosti postrádají smysl, za ta léta přibylo mnoho prachu, který se tentokrát nepodařilo (ani se o to nepokusilo) sejmout. A ona aktualizace? Titul je nasazen dnes, kdy je u nás stále slyšet o ekonomické krizi. Divadlo nějakým způsobem reflektuje žhavou současnost, což je někdy ohromně trefné a osvěžující. Bohužel to není případ Hostince. Jeho hlavní motta jsou Sentiment, Patos a hlavně nesnesitelné Poučování. Sociální drama se mění na jednu velkou a někdy doslova otravnou Moralitu, která s sebou nese příliš průhledná a laciná poselství. Jsou to silácké slogany, vykřičená hesla, která ne a nefungují. Během jednoho nešťastného večera se dozvídáte, že politika je špatná a dělají ji jen ti, co chtějí zbohatnout, nebo to, že člověk by se neměl nikomu zaprodat, že nejdůležitější je přeci charakter.

Hostincem U Zeleného stromu se nese jedno moudro vedle druhého, nápor vůči divákům se skládá z těžce stravitelných salv špatných dialogů, případně monologů. Možná by stálo za hřích sestavit seznam nejobskurnějších hlášek, které během představení zaslechnete. Dochází i na pár objevů. Zjištění, že ti nemajetní či dokonce postižení jsou ve výsledku vlastně "ti nejlepší lidé na světě". Zraky směřují především k postavě jednorukého zápasníka Doda v zazděném podání Pavla Doucka a jeho múzy v podobě slepé chudé dívky s tváří Lenky Kočišové. Dva naivní symboly lidské dobroty a snahy. A dvě nechtěně komické postavy, které tomuto divadelnímu omylu přidávají na absurdní bizarnosti.

Řípek!

Dramaturgie selhává hned v základech, nepřináší smysluplné textové úpravy, vyšumělou "klasiku" nechává vyšumělou klasikou, podceňuje samotného diváka, když mu servíruje natolik primitivní jednohubku. Kam se poděla odvaha, kam se poděla intuice a chuť udělat střízlivý krok dopředu, který jakoby předpověděly zmiňované Ženy a panenky. Hostinec jako živý důkaz kardinálního omylu při výběru látky k inscenování a zařazení do programu. Škoda vzhledem k tomu, že Ján Sládeček je ostřílený režisér, který svoje zkušenosti vcelku s přehledem zúročuje. Kontroluje tempo, má čich pro napětí, poradí si se správným načasováním dramatických situací, během hospodských srážek dokáže vytvořit neklidnou atmosféru, která má blízko k pouličním nepokojům. A také do zásadní role opileckého Řípka obsadil výtečného Josefa Bartoně. Na jevišti nemá konkurenci, jeho momenty jsou silné ozvěny velké herecké kvality. On jako věčně zpitý Řípek, nepřehlédnutelný Komentátor, jemuž neunikne jakákoliv zásadnější chvilka. Každý je jeho obětí, každý od něho schytává ostré a většinou velmi trefné poznámky, které mají charakter spontánních přísloví nebo vtipů. Vévodí jim přiměřené vulgarismy a humor, který je řízný a černý, nebere si servítky. Příjemný je fakt, že Bartoň se nad svou rolí vznáší. Není to přísně autentický opilec a vševěd, v jádru je to nonšalantní elegán v kymácivém těle alkoholického cynika. Škoda, že odstup nefiguroval i v ostatních složkách během vytváření inscenace.

Ne, děkuji

"Nesmíte to brát tak vážně," říká jeden z diváků po premiéře. Na jedné straně dobrá rada, na té druhé zcestný argument. Takovým způsobem to fungovat nemůže, pryč s odpouštěním fatálních chyb a nedostatků, pryč s nechtěnou směšností, patetickými a jednoduše špatnými texty. Budeme v očekávání věcí příštích. Snad dotažených, smysluplných a trvanlivějších.