Již téměř každoročně se jeden z koncertů Podzimního festivalu duchovní hudby koná na Klášterním Hradisku. Tamní Slavnostní sál prelatury přímo vybízí k tomu, aby byl jeho prostor naplněn hudbou-především komorního rázu.

Proto se třetí festivalový koncert sestával ze dvou větších částí, kdy v první vystoupili Jozef a Dagmar Zsapkovi a druhá polovina patřila mladým dámám Klavírního tria ArteMiss. Jednalo se o velmi pozoruhodný večer, jak výběrem autorů a skladeb, tak nástrojovým obsazením. Duo Dagmar (flétna) a Jozef (kytara) Zsapkovi připravili posluchačům nevšední zážitek, celý večer zahájila Serenáda Maura Giulianiho a nabídla tak posluchačům „k ochutnání“ kouzelný souzvuk kytary a flétny. Vývoj argentinského tance, jenž vznikl na počátku dvacátého století, je zachycen ve skladbě s názvem Historie tanga skladatele Astora Piazzolliho. Zsapkovi tuto náročnou skladbu přednesli s temperamentem, kterému však nescházel obrovský niterný cit. Mezi největší skladatele jihoamerické hudby dvacátého stoletím patří bezesporu i Heitor Villa –Lobos. Z titulů, které žijí na koncertních pódiích, je to především jeho Brazilský bachián, jehož pátou a nejznámější část Arii měli možnost návštěvníci koncertu vychutnat v dokonalé interpretaci Dua Zsapkových. První polovinu večera zakončila Fantazie Carmen, v aranžmá Jozefa Szapky, kde jeho žena Dagmar předvedla naprosto precizní technickou vybavenost, neboť známé árie a scény z opery byly vtěleny do velmi náročného flétnového partu. Nutno podotknout, že to byla úžasná souhra obou interpretů.

Totéž by se dalo tvrdit o představitelkách Klavírního Tria ArteMiss Adéle Štajnochrové (housle), Alžbětě Vlčkové (violoncello) a Janě Holmanové (klavír). Druhá polovina večera se odehrávala ve znamení českých skladatelů. Nejdříve zaznělo klavírní trio nazvané Bergerettes, tedy pastýřské melodie, které vznikly na přelomu let 1939/1940, kdy Bohuslav Martinů pobýval v Paříži. Jedná se o poetickou suitu, s finálním Moderatem, v němž se rozezní lyrická melodie zastoupená violoncellem. Alžběta Vlčková ji dokázala naplnit něhou, jež tam patří a dalo by se říct, že violoncello v jejím podání zpívalo. Na závěr koncertu zaznělo čtvrté a poslední klavírní trio Antonína Dvořáka Dumky. Šestidílný cyklus je úchvatný svou celistvostí a přináší posluchači mnoho podnětů k zamyšlení i rozjímání. Interpretace Tria ArteMiss byla velmi citlivá, přesto v ní mohl člověk rozpoznat slovanskou otevřenou duši a zemitost, stejně tak byl cítit onen nádherný Dvořákovský patos.
Všechny tři koncerty, které dosud proběhly, se setkaly s velkým ohlasem a nezbývá než se těšit na další setkání, kdy budeme moci na sebe nechat působit hudbu v některém z nádherných olomouckých chrámů.