Když jsem před lety byla ve Vídni (nebojte teď nezačíná mé vzpomínání na první porevoluční výjezd za hranice do kapitalistické ciziny), zaujala mě (mimo jiné) jedna věc. Přímo na ulici tam stálo piano a na to piano si mohl zahrát zcela demokraticky úplně každý. Koukala jsem na tento výjev jako Alenka v říši divů. Něco takového by u nás nikdy nemohlo vzniknout. Češi, a Hanáci zvlášť, mají rádi svůj klid a když se jej někdo snaží narušit, neváhají si velmi hlasitě stěžovat. O pár let později umístili piano na hlavní nádraží v Praze i do ulic Brna. A před třemi měsíci dokonce na olomoucké vlakové nádraží. Že bych Čechům přeci jen křivdila?

Celý příběh začíná idylicky. Píše se 3. prosince léta páně 2013 a do vestibulu olomouckého nádraží přiváží piano. To je s velkou slávou za účasti hudebních mistrů umístěno na místo dostatečně vzdálené největší cestovatelské vřavě a zmatkům. Po dobu několika měsíců k pianu zasedají mladí umělci, kteří si chtějí po cestě do školy procvičit nějakou etudu, stejně tak starší hudebníci, kteří zkouší, jestli hru na piano za těch pár let nezapomněli. Zatímco ve Vídni neplatila žádná omezení a zahrát si tu mohl kdokoliv, pokud mu nevadilo, že se ztrapňuje před celou ulicí, na olomouckém nádraží byla jasně daná pravidla – hrát se mohlo pouze mimo dopravní špičku a ti, co do piana pouze bouřlivě mlátili, byli vykázáni. Jenomže tato idylická hanácká pohádka, dokazující, že pokrok nezastavíme ani u nás na Hané, trvala pouhých pár měsíců. Než do hry vstoupila zlá moc v podobě pracovnic prodávajících lístky, která si začala pěkně pohanácku hodně hlasitě stěžovat. Až dosáhla svého, ledy se hnuly a narušující element v podobě ďábelského piana z olomouckého nádraží mizí.

Je mi jasné, že pokud tyto řádky čte zrovna některý z dotyčných pracovníků, určitě se rozzuří a řekne si: "To se jí to píše, novinářce, když je zavřená v teplé, klidné redakci, ale ať si zkusí sedět tady v tom neustálém hluku. Už tak je ho tu dost a do toho přibyl ještě klavír. Kdo to má pořád poslouchat? Být na našem místě, tak si jistě stěžuje jako první." Ano, souhlasím s tím, že práce na nádraží nikdy nebyla a nikdy nebude zrovna nejklidnější (mimochodem to ta v redakci taky ne, pozn. red.) a že proti nervydrásajícímu brzdění vlaků, stěžujícím důchodcům a štěbetajícím studentíkům se protestuje jen velmi obtížně, a tak odstranění piana může být bráno jako symbol jistého vítězství proti nespravedlnosti celého světa. Už brzy bude všechno při starém, tedy v "naprostém pořádku".V hlavě mě však stále hlodá otázka, jak je možné, že jinde ta samá věc fungovat může, ale u nás zkrátka ne? A jak dlouho bude asi trvat, než si na nové umístění piana na Floře začnou stěžovat například pávi?

Zajímají vás názory ostatních na toto téma? Zabrouzdejte do našich facebookových vod.