Jestli se ale nepletu, tak Vy jste se nakonec atletice a běhu nikdy profesně nevěnovala. Naopak jste měla vždy běžné zaměstnání a běh byl pro Vás spíše koníčkem…
Ono to bylo asi dáno i tím, že jsem si prošla nějakou opožděnou pubertou (smích). Už od základní školy jsem se sice věnovala atletice a jezdila na nejrůznější závody, ale pak přišlo nějaké zranění a já měla tím pádem i pauzu od sportu. Přerušila jsem studium na vysoké škole a najednou jsem začala poznávat takový, řekněme společenský život, který mě do té doby míjel. Nikdy dřív jsem třeba nebyla na diskotéce, protože jsem vždycky měla jen školu a sport. Takže já jsem si začala víc užívat života, odstěhovala se od rodičů, poznala manžela a víceméně od dvaadvaceti let jsem se živila sama. Musela jsem si najít práci, ale také jsem se po čase rozhodla vrátit k atletice. Ovšem ty začátky byly hrozné utrpení, protože tím, že jsem i přibrala a nebyla jsem zvyklá na pravidelný pohyb, tak jsem opět musela nabrat kondici. V roce 1998 jsem se vrátila do reprezentace, ale už jsem věděla, že jenom atletikou se živit nebudu. Takže jsem byla v takovém módu "atletika a práce", což někdy bylo opravdu hodně náročné. Tou dobou jsem totiž pracovala na benzince a já jsem třeba večer přijela ze závodů a šla jsem rovnou na noční. Nebo jsem ráno přišla z práce, chvilku jsem se prospala a jela jsem rovnou na závod. Když nad tím přemýšlím zpětně, tak nechápu, jak jsem to dlouhodobě zvládala (smích). S manželem jsme si v roce 2001 otevřeli na Kopečku hospůdku a penzion, kde jsme oba začali pracovat. Díky tomu se mi pracovní režim trošku uklidnil a většinou to vypadalo tak, že jsem pracovala od pondělí do čtvrtka a od pátku do neděle jsem byla někde na závodech. Jezdili jsme hodně po Evropě, Holandsko, Švýcarsko, Německo, sem tam jsme jeli i do Itálie a Francie. Ten život byl poměrně náročný, ale na druhou stranu obnášel i spoustu cestování a já nelituji jediného dne a roku, který jsem takhle strávila.

Teď jste vyjmenovala různé zahraniční země… máte doma i nějaké medaile ze zahraničí?
Když jsme jeli s reprezentací na Mistrovství světa nebo Mistrovství Evropy, tak to jsem se nikdy neumístila, takže z těchto velkých akcí medaile nemám. A jediné, co mě opravdu mrzí, když se ohlédnu za svým sportovním životem, tak to, že jsem se nikdy nedostala na olympiádu. Možná to bylo tím, že jsem strašně moc závodila a vlastně jsem neměla úplně TOP podmínky na přípravu. Ale co jsme jezdili těch patnáct let do zahraničí, tak to bude možná takových čtyřicet závodů, kdy jsem se umístila na medailových pozicích do třetího místa. Třeba první víkend v únoru jsme jezdili do Apeldoornu v Holandsku, kde jsem se vrátila k maratonům. Ty už se tam dnes neběhají, ale právě tam jsem překonala nějaký pětadvacet let starý rekord a pořád si ho tam prakticky držím. V Německu jsem také vyhrála spoustu větších závodů, dokonce jsem v Paderbornu zaběhla i svůj osobní rekord na půlmaraton, hodinu dvanáct. No a skvělou vzpomínku mám i na ženský běh v Bernu. Bylo nás asi pětadvacet tisíc běžkyň, které se závodu účastnily. Já jsem tenkrát doběhla druhá, ale ještě asi sto metrů před cílem jsem byla na prvním místě a jak jsem běžela, tak už jsem si říkala, že to není možné, že ten závod vyhraju a začalo mi šrotovat hlavou, že to ale znamená jít na tiskovku a mluvit tam anglicky, a že to pořádně neumím… no a než jsem se nadála, tak mě předběhla Ukrajinka a já skončila druhá. Pak mě to trošku mrzelo, kdybych se nenechala rozhodit svými myšlenkami a soustředila se pořádně na běh, tak jsem možná mohla i vyhrát.

Já jsem se dívala, že od roku 1995 jste téměř každý rok sbírala cenné kovy na Mistrovství ČR v atletice.. máte vůbec spočítáno, kolik medailí máte doma?
To nemám (smích). Já vím, že je to možná ostuda, ale vím, že těch mistrovských titulů mám třeba i pětačtyřicet, ale to počítám jen dospělou kategorii, tedy závody od dvaceti let výše. Jeden běžec kdysi psal, že to vypočítal a měla bych mít asi devadesát medailí. Včetně těch bronzových a stříbrných.

To je slušná sbírka…to už se na jednu poličku nevejde, že?
Já je mám doma tak různě. Něco je v pohárech, něco je pověšené. A asi čím jsem starší, tak tím víc si vlastně uvědomuji, co jsem dokázala. Děvčata v dnešní době jezdí hodně na různá celosvětová soustředění. My jsme jezdili možná tak do Vysokých Tater, ale zase jsme si hodně užívali, že můžeme trénovat spolu. V dnešní době je to hodně individuální a myslím si, že ten vztah běžkyň není tak přátelský, jako před těmi cca dvaceti lety. Společné soustředění mělo své kouzlo, my jsme se večer dívaly společně na film nebo jsme hrály hry. O tohle všechno dnes holky díky individuální přípravě přicházejí. Rozdíl vidím i v tom, že ony odběhnou závod, pak třeba tři měsíce netrénují, a teprve poté jim začíná intenzivní příprava na další závod. Těch závodů během roku mají strašně málo. My jsme jely s holkami na závod, závodily jsme v sobotu a po závodě jsme odjely do Holandska, kde jsme závodily hned druhý den. Někdo by řekl, že jsme blázni, ale nás to hrozně bavilo a užívaly jsme si to.

Každý rok Vás můžeme najít na startu olomouckého půlmaratonu. Pokud se nepletu, tak jste ani jednou nevynechala…
Je to tak, minulý rok mi to vyšlo úplně akorát. Cítila jsem se výborně, běžela jsem ještě lépe, než rok předtím. I když jsem celkově byla myslím osmá, tak mi to vůbec nevadilo, protože jsem zaběhla skvělý čas a měla jsem z něj radost. No a týden po půlmaratonu jsem přestala běhat, protože jsem měla nějaké zdravotní komplikace, ale to už je naštěstí za mnou a já doufám, že letos budu opět stát na startovní čáře. Dokonce sám Carlo Capalbo (prezident organizačního výboru RunCzech, pozn. red.) mi říkal, že na té startovní čáře budu mít své místo vždycky. Takže možná časem už budu vybíhat ze zadních pozic, ale pokud budu zdravá a zvládnu stanovený limit pro ty nejpomalejší běžce, tak budu stát na startovní čáře. Opravdu ta atmosféra v Olomouci je úžasná.

Vzpomínáte ještě na ten úplně první olomoucký půlmaraton?
Vím, že běžet poprvé Olomoucí byl krásný zážitek, ale tenkrát nebyla ještě vhodně uzpůsobená trasa pro běh. Ono se první rok běhalo po Velkomoravské, a to byla opravdu hrůza. Vyběhli jsme u nádraží a víceméně po chvíli jsme naběhli na Velkomoravskou, přes kterou se běželo nějak dvakrát. Člověk běžel, viděl ceduli signalizující třetí kilometr a zároveň i sedmnáctý. A já jsem nemohla už na tom třetím. Byla jsem poměrně vystresovaná, hrozně moc jsem chtěla podat vynikající výsledek, ale nohy mě neposlouchaly. Čas jsem měla ve finále krásný, ale pocitově to bylo takové utrpení. Ale myslím si, že právě díky olomouckému půlmaratonu jsem se dostala do povědomí Olomoučanů, jak sportovců tak nesportovců. Vidím to sama u nás v hospůdce, když lidé přijdou, koukají na mě a pak říkají "Vy běháte, že?". To je takové příjemné, že mě poznávají. Občas si přijdou i pro podpis nebo mě požádají o radu, jestli bych jim nepomohla s tréninkem. To já nikdy neodmítnu a mám radost když pak vidím, jak se daný člověk zlepšuje. Oni pak mají pocit, že mi za to musí něco dávat, ale to já nechci. Proto to rozhodně nedělám. Já to dělám proto, že jsem ráda, že je můžu navést správným směrem a mám navíc radost, že další člověk sportuje jenom díky mně.

Když se ohlédnete za svým dosavadním životem, tak co považujete za největší úspěch? Na co jste opravdu pyšná?
No.. tak to popravdě nevím. Já si spíš vážím toho, že jsem se dobrých patnáct let udržovala na takové TOP výkonnosti, kdy jsem byla schopná běhat kdykoli pětku za sedmnáct minut a desítku kolem třiatřiceti minut. Možná, co si myslím, že nikdo nezopakuje, tak to je můj úspěch na nejstarším evropském běhu Běchovice – Praha, který jsem vyhrála dvanáctkrát za sebou. To bych řekla, že je docela unikum. No a samozřejmě jsem opravdu ráda za to, že jsem měla znovu vůli si k atletice najít cestu, po tom mém rozverném období.