Ať žije revoluce, soudruzi! Režisér Roman Groszmann si přečetl George Orwella a přestavěl Moravské divadlo na Farmu zvířat. Prasata, slepice a pár dalších mění dějiny a má to být zábavné, aktuální a provokující. Realita je jiná.  

Váš zápisník tentokrát může zůstat zavřený, tahle inscenace příliš poznámek nepotřebuje. Nacházíte se prostě a jednoduše uprostřed farmy zvířat. Jeviště divadla je zaplněné slámou, támhle jsou vidle, tady lopata. Baráček, chlív, vrata. Dekorace od Sylvy Markové působí jako vystřihovánka pro ty nejmenší, celá scéna se drží stylizace jednoduchých dětských omalovánek. Je vtipně infantilní, ukrývá v sobě nadsázku. Už od samotného počátku alespoň tušíte, že tahle verze Farmy zvířat se nebude brát příliš vážně. Věříte tomu, možná si to i přejete.
Farmě šéfuje Mr. Jones. Alkoholem věčně omámený stařík, co se nedokáže postarat o vlastní ženu, natož o správný chod farmy. Všechna zvířata jsou nespokojena, chtějí něco podniknout. Prasata, slepice, ovce, psi, kočka, kráva. Scházejí se v noci, domlouvají se na provedení převratu. Zvířecí revoluce přichází. Lidé jsou z farmy vypuzeni, vedení se ujímá prase Napoleon. V duchu sloganu, který hlásá, že všechna zvířata jsou si rovna, to vypadá na absolutní zvířecí idylu, soudružky a soudruhové si mezi sebou rozumí. Jenomže štěstí a pohoda netrvají věčně. Prasata jsou ctižádostivá, lakomá a patří k druhu záludných egomaniaků, co chtějí jen kázat a vládnout. Vládnout mohutnou prasečí prackou tvrdě a nekompromisně.

Zrůdná pohádka

Dramaturg inscenace Miroslav Ondra na tiskové konferenci mluvil o tom, že Farma zvířat v podání MDO je v podstatě "pohádka, která často pojednává o zrůdných věcech". Ano, je to pohádka. Dětská stylizace versus vážný obsah. Zajímavý nápad, který je ale tentokrát nedotažený. Pohádkovost a vážnost se tu mezi sebou bijí, nerozumí si, vůbec nejdou dohromady. Herci jsou navlečeni do zemědělských úborů, na hlavách mají velké zvířecí masky s otvorem pro obličej. Jeviště okupují pestrobarevné kreatury a trapnost drtivě vítězí nad vtipem. Inscenace působí jako jeden velký úlet, při němž je doopravdy nutné obdivovat herce. Dělají, co můžou, aby trapnost vyvážili. A snaha se cení. Petr Jarčevský se lehce převtělil v podlézavou alibistickou Krysu, která se snaží zachránit svůj kožich za každou cenu, Lenka Kočišová pobaví v roli pisklavé slepice, Josef Bartoň je v roli vepře Majora sice jen chvíli, ale jeho proslov je zábavný a suverénní zároveň a Jiří Nebenführ coby naivní, melancholický a unavený kůň Boxer je nejdojemnější postavou téhle podivné Farmy.

Největší podíl na částečné záchraně má ale jednoznačně trio Jaroslav Krejčí, Roman Vencl a Josef Vrána. Krejčí je vynikající přehnaně aktivní vepř Kuliš, Vencl válí jako zábavně úlisný mluvčí hlavního diktátora Pištík. Napoleon v podání hostujícího Josefa Vrány je pak vůbec největším pořádným kladem inscenace. Začíná jako schopné a snaživé prase, následovník Majora, pokračuje jako čím dál choleričtější diktátor a končí jako nehorázně vypočítavý businessman, co se neštítí lidí. Poutá na sebe pozornost, je důsledný, jeho výbušný projev ohledně nedostatku mléka a jablek je lahůdka. Pokud někdo dostane zvrácenou chuť jít na Farmu zvířat podruhé, bude to z velké části díky němu.

Zombie

Dění po přestávce dává naději na lepší časy. Proces revoluce vrcholí, sype se jedna narážka vedle druhé. S odpůrci režimu se nevyjednává. Ke slovu se dostává zastrašování, donášení, pronásledování. Zvířata si už ani nemohou zpívat oblíbenou píseň, místo toho frčí básně na počest vůdce, společné diskuze jsou zrušeny, probíhá cenzura, ve většině se probouzí fanatismus, v málokterých vzdor a nespokojenost. Demokracie nebyla, není a rozhodně nebude. Zvládnutá a velmi účinná je poprava jednoho z rebelů v podání Ondřeje Jiráčka. Poddává se absurdnímu výslechu, bez jakéhokoliv odporu se přiznává k věcem, které ani nemohl provést. Atmosféra houstne, brutalita stoupá a chvílemi to vypadá, že naděje skutečně odpadává až jako poslední. Škoda, že inscenace je mrtvá už dávno předtím. Ano, pečlivě a přesně zachycuje vývoj, příčiny a následky jedné revoluce. Hezké. Jenomže je u toho mrtvolně statická. Scéna se ani trochu nemění, akce postrádá švih a spád. Od schůze ke schůzi, od společné písně k další společné písni, od demagogického proslovu k dalšímu burcujícímu projevu. Tahle Farma je neměnný flák, co se táhne příliš pomalu a ke konci unavuje. A neoživuje ho ani děsivý taneční výstup ve stylu disco, připomínající Groszmannovu estrádní Tančírnu, ani závěrečný nesrozumitelný proslov jinak bravurně "opilého" Václava Bahníka coby pana Jonese. Samotná tečka za celým počinem v podání Josefa Vrány je sice vtipná a aktuální, ale to už je bohužel pozdě. Příliš pozdě.