Počátek punku v Neředíně. Pátý ročník olomoucké multižánrové přehlídky Týden improvizace skončil. Akce se oděla do nového kabátu a slušelo jí to víc než kdy jindy. Její pozice originální události s neotřelou atmosférou je hladce zajištěna.

Na kraji trčí dva odstavené ruské letouny MiG-21. Dříve nadějné stroje určené pro vojenské akce, v tuto chvíli dvě trosky bez křídel, uražené v polovině, postrádají vše ze své dřívější funkce. Stojí tu jen jako dva outsideři bez života, vedle Leteckého muzea, které o ně zkrátka nestojí, nechce je. Jeden z hangárů v Neředíně by na tom byl podobně. Zdevastovaná budova zaplněná železem, nepojízdnými dopravními prostředky a bůhví čím ještě. Kdyby. Hangár ovšem potkala transformace v kulturní stánek. Alespoň pro jeden Týden improvizace. Industriální prostor získal novou funkci a proměnil se v útočiště multižánrové přehlídky. Něco jako když režisér Petr Zelenka dal nový dech polské ocelárně tím, že v ní realizoval filmově-divadelní bratry Karamazovy. Pojďme na malou výběrovou přehlídku toho, co se v oživeném hangáru (a nejenom v jeho prostorách) přes Týden dělo.

Černé panny - mrazivé ticho ve Vertigu

Původně čtené divadlo německé hry Černé panny tvůrčího dua Zaimoglu/Senkel se proměnilo v živelný scénický comment přímo v jádru černo-oranžového klubu Vertigo. Čtyři dívčí talenty pod režijní taktovkou Jana Žůrka z Divadla na cucky. Zaplněný "ústřední sál" hitchcockovského doupěte, pod dohledem Kim Novak a Jamese Stewarta. Dívky jsou rozmístěny u stolů přímo mezi diváky, každá z nich čeká na svou příležitost, až dojde řada na její výstup. Každá z nich zastupující jednu muslimku, každá z nich s otevřenou výpovědí o vlastním kostrbatém životě ztíženém danými okolnostmi veřejného života, o popraskaných vztazích v rodině i jinde, o vlastních životních hrubkách nebo sexuálních úchylkách. Tísnivé a kruté, na druhou stranu neuvěřitelně osvěžující ve své otevřenosti a nekompromisnosti. Jedna po druhé utíná svou mlčenlivost a atakuje přihlížející doznáními, komentáři, naplno využívá intimnosti daného prostoru. Vše se odehrává velmi natěsno, každou chvílí může nicnečekající diváky nebo divačky zasáhnout ostrý vyčítavý pohled nebo červené víno. Sem tam poletují námitky především vůči samotnému (někdy až zbytečně přímočaře ostrému) textu, bez debat jsou ale výkony představitelek hlavních rolí. Po prvním zhlédnutí je jako první na mysli hlavně autentičnost, soustředěnost a především intenzita projevu, díky níž se ostatně dospělo k menšímu zázraku. Vertigo snad ještě nikdy nebylo tak ledově tiché. Koncentrace nejenom na straně vystupujících, ale také návštěvníků. Vzácný napínavý okamžik.

Vertedance & Handa Gote - lehká a hutná poezie

Další den Týdne, jedno z prvních pořádných využití hangáru. Jako první na scénu nastupuje vyhlášená česká taneční formace Vertedance. Jejich vystoupení by se dalo shrnout následovně: nesnesitelná lehkost bytí. Několik tanečnic ovládá prostor v popředí, v pozadí nenápadně dotváří atmosférickou kulisu hudební duo DVA. Stačí se jenom poddat a nechat se snadno a rychle unést. V ladných pohybech pak můžete vidět srážky molekul nebo atomů, divoký chaos i poklidnou plavbu, záměrnou přesnost i zmatenost. Vaše představivost ostatně může na plné obrátky rotovat i během dalšího vystoupení, tentokrát v podání uskupení Handa Gote. Jejich performance Metal music funguje jako totální protipól k předešlé show od Vertedance. Jakoby došlo ke zpomalení času, pozastavení extrémně rychlého světa. Handa Gote přímo na místě tvarují industriální baladu v rytmu rozostřeného zvuku z rozladěných rádií, jejich vystoupení je syrové a chladné, přitom má v sobě něco z tepla z hudby, tepla z gramofonových desek. Pokud se hypnóza nedostavuje nyní, tak už snad nikdy. Chlad hangáru se spojuje z kovovostí a špinavostí samotné performance, na světlo světa se jednoduše dere improvizované a přitom neuvěřitelně hladké souznění mezi prostorem a představením. Vedle kovu, mrazu a vinylu je třeba zmínit i bezčasí nebo atmosféru post-apokalyptického světa, který ani nemusí být ten náš klasický, zaplněný stereotypy. V souvislosti s tím je třeba zmínit okouzlující podobnost Metal music s románovou Cestou spisovatele Cormaca McCarthyho anebo aktuální stylizací a jinakostí britského bandu Klaxons.

"Echoes from the otherworld turn horizons into endless ever present," pějí Klaxons uprostřed bezčasí, dost možná někde mimo náš čas a prostor. Ozvěnami z jinosvětů jsou vlastně i rádiové šumy v Metal music v podání podmanivých Handa Gote.

Rara Avis & WWW - introvertní nápory

V úterý se o soundtrack k Týdnu improvizace starají česko-slovenští introverti Rara Avis, o den později je střídá pražská kultovní formace WWW. Jednou pochmurná melancholie prostřednictvím podrážděných kytar a elektroniky, podruhé podobně zvláštní uzavřenost, tentokrát však za doprovodu neučesaného přednesu zcela výjimečných textů. Obojí přímé a dravé, pokaždé ale naprosto jiným způsobem. Stále příjemně expresivní frontman Rara Avis vysílá do prostoru obřího hangáru svoje rozmazané nálady, škoda jen, že kytary a vůbec všechen doprovod se ztrácí v horším jednolitém ozvučení. Stále ovšem platí to samé, co se potvrdilo během první olomoucké návštěvy této party. Chcete je mít spíše doma v obýváku s minimalistickým osvětlením. Jen sami pro sebe. To neplatí v případě WWW. Jejich vystoupení láká do hangáru mnohem početnější publikum, během jejich koncertu sem tam funguje rozpustilost v davu, co nevázaně řádí do rytmů. Pakliže je ojedinělá samotná hudba WWW, pozadu rozhodně není ani živý projev. S posluchačem hýbe prudká energie plynoucí z nasazení formace, strhující deklamace textů i videoprojekce, které jsou nejsilnější ve chvíli, kdy na nich v rychlém sledu brouzdají tajemné bizarní malby výtvarníka Lubomíra Typlta, dvorního textaře WWW.

Za pár vět by stála určitě ještě další představení, ať už tradičně nevázaná rozhlasová improvizace v podání trojice Radio Ivo či odbourávající komika v podání Vosto5, nicméně jdeme do finále. Z Týdne improvizace se vyklubala originální přehlídka s poutavou dramaturgií i celkově pevnou organizací, která minimálně dost dobře věděla, co chce a jak toho dosáhnout. Doprava busem z dob socialismu (udivené výrazy kolemjdoucích k nezaplacení!), ona nezaměnitelná atmosféra místa konání, zima a studené pivo, ale také plakáty, trailer a vůbec celá propagace festivalu. Vše správně viditelné a důsledné. Výrazné místo Týdne vedle Divadelní Flory a řady dalších je od teď pevné až až, prosvícená budoucnost nemine putovní přehlídku a snad ani hangár, který by se dle slov organizátorů měl nadále kulturně využívat. Zbývá jen dát do kupy petici pro záchranu oněch chudáků MiGů-21. Ti stále posmutněle a bezbranně trčí v pozadí.