Sedmdesát let za pár dnů uplyne od dlouhé červnové noci roku 1942, kdy se v tělocvičně školy v Hálkově ulici shromáždilo na devět set židovských občanů z Olomouce a okolí, aby se odtud vydali na dlouhou pouť do Terezína. Domů se jich po válce vrátilo jen šestačtyřicet. Smutnou událost si přímo v místě připomene místní židovská obec. Dorazit by mělo i několik pamětníků této události.

Přijedou pamětníci i velvyslanec

Sedmdesáté výročí prvního židovského transportu z Olomouce si budou v pondělí na základní škole Hálkova připomínat zástupci místní židovské obce, pamětníci i veřejnost. Právě v prostorách zdejší tělocvičny byli v červnu 1942 židovští obyvatelé shromážděni. "V chodbě školy budou vystaveny snímky fotografa Jindřicha Bauxmana. Ten se systematicky věnuje dokumentování současné podoby lágrů," popsal Tomáš Hrbek z olomoucké židovské obce. Slavnostní program začne v jedenáct hodin. "Zazní projevy, hymna v podání sboru Kassiopea a hlavně pořad, který představí tělocvičnu jako křižovatku osudů. Role průvodců se zhostí herci Ivana Plíhalová a Jaroslav Krejčí," přiblížil Hrbek. Na programu je i modlitba a izraelská hymna. Program se poté přesune do Divadla hudby, kde pražské Švandovo divadlo uvede inscenaci ŠOA. "Ta se věnuje pohnutým osudům dvou lidí, kteří prošli koncentračními tábory a přežili nejen Terezín, Osvětim, ale i poválečné křivdy. Jednou z nich je herečka Hana Pravdová, tím druhým olomoucký sportovec Miloš Dobrý," prozradil Hrbek. Představení pak bude večer uvedeno i v Korunní pevnůstce.
Účast přislíbil i izraelský velvyslanec Yaakov Levy a několik pamětníků. "Kolik hostů skutečně přijede se ještě nedá říct, většinou se jedná o hodně staré lidi a budou se rozhodovat až na poslední chvíli," poznamenal předseda olomoucké židovské obce Petr Papoušek.

Z tří tisíc Židů přežilo tři sta

Tělocvična Hálkovy školy praskala 22. června roku 1942 ve švech. Nekonala se tu ale žádná sportovní událost. Budovu obsadilo Gestapo a určilo ji jako shromaždiště k židovským transportům. Předvolání k tomu prvnímu dostalo více než devět set lidí z Olomouce a okolí. Ti vůbec netušili, co se s nimi bude dít. Už před odjezdem museli odevzdat klíče od svých domovů a pak jim nezbývalo než čekat. V přeplněné tělocvičně nebylo na čem sedět či ležet, lidé posedávali na zavazadech či na zemi, k jídlu dostávali jen polévku. Několikrát byl vydán pokyn k odchodu a o chvíli později opět odvolán. Tak to šlo až do časných hodin 26. června. Ve čtyři hodiny ráno se dav vydal na pochod na nádraží. Pod rouškou tmy, aby pokojně spící obyvatelé města nic netušili. Pamětníci vzpomínají, že vlak nečekal ve stanici, ale kousek za ní, aby se Židé nepotkali s běžnými cestujícími. Do Terezína cestovali ještě v běžných osobních vozech, éra dobytčích vagonů přišla až později. Do července následovaly ještě tři transporty, další odjel v lednu 1944 a poslední v březnu 1945. Celkem bylo z Olomouce deportováno tři a půl tisíce Židů, vrátilo se jich necelých tři sta.