Sedm let stál v čele města. Miroslav Žbánek se stal poslancem a v prosinci předá primátorský řetěz své nástupkyni. Přestože do komunálních voleb zbývá necelý rok, souběh funkcí razantně odmítá. V rozhovoru bilancuje svá dvě funkční období: otevřeně vysvětluje, proč zatím neproběhla "revoluce v parkování", jaká je budoucnost zimního stadionu a proč je přesvědčen, že "nemáme nedostatek parkovacích míst, jen moc aut". Zájmy Olomouce chce nyní hájit v Praze, kde město po úmrtí Milana Ferance ztratilo silný hlas.

Můžeme začít tím, proč jste se rozhodl pro kandidaturu do Poslanecké sněmovny?
Nebylo to ani spontánní, ale ani dlouhodobě plánované, protože po úmrtí mého kolegy a kamaráda Milana Ferance, který byl reprezentantem a lídrem za Olomouc, se trochu zamíchaly karty. Ta pozice se uvolnila a my jako místní organizace ANO jsme chtěli mít silné zastoupení na kandidátce do Poslanecké sněmovny. Přirozenou volbou bylo mé jméno jako veřejně známé osoby, veřejně známého politika. Je to také politická strategie většiny stran, vsadit na osvědčená jména.

Vy jste říkal, že to nebylo spontánní rozhodnutí. Váhal jste, jestli to přijmout, nebo to bylo jasné?
Nikdy jsem po tom netoužil, protože jsem se vždy profiloval jako komunální politik. Na druhou stranu ale jsou věci, které v městě naší velikosti vyžadují legislativní změny a jsou z pozice primátora a samosprávy neřešitelné. Sedm let jsem se nejen jako primátor, ale i jako místopředseda Svazu měst a obcí snažil vyjednávat, ať už s předchozí vládou Andreje Babiše, nebo s končící vládou Petra Fialy, o tématech, jako je rozpočtové určení daní či problematika prosazování veřejného pořádku.
Jsou to věci, které trápí každého Olomoučana: Na co peníze jsou a na co nejsou. Jak vymáhat veřejný pořádek po lidech, kteří jej ignorují, a samospráva je bezbranná. U těchto věcí a spousty dalších, možná i menších témat, která jsou v gesci vlády nebo legislativců v parlamentu, jsem jasně pochopil, že je nemám z titulu svých samosprávných funkcí šanci prosazovat. Nechtěl jsem se vymlouvat, že hlas Olomoučanů skončí v Praze. Oni mi to totiž vracejí: „Jste zástupce parlamentní strany, tak s tím něco dělejte.“ Bral jsem to tedy jako výzvu s tím něco udělat.

Už máte jasno, čemu se v Poslanecké sněmovně budete chtít věnovat? Jaká vás lákají témata?
Projevil jsem zájem o Výbor pro veřejnou správu a regionální rozvoj. Chci se totiž dostat k tématům, kterým se věnuji posledních dvacet let profesní kariéry. Dále jsem projevil zájem o Výbor pro životní prostředí. Je to pro mě přirozená volba, protože jsem bývalý lesník, stále působím v městských lesích a dlouhá léta se věnuji ekologii i městské zeleni. V souvislosti s rozpočtovým určením daní mě zajímá fungování podvýboru pro financování samospráv, který má toto přímo ve své náplni.

Funkci primátora chcete v prosinci složit. Proč? Řada vašich kolegů tvrdí, že to zvládá, řídit velké město nebo kraj a k tomu vykonávat naplno mandát poslance...
Nechci teď hodnotit a kritizovat. Deset let v politice ale říkám, že považuji kumulaci takto uvolněných funkcí za obtížně zvládnutelnou, pokud se chcete dané práci věnovat na plný úvazek. Pokud ji chcete mít jen jako politický doplněk a součást agend, kterým se věnujete, pak se to asi zvládnout dá. Kolegové to koneckonců zvládají, ale já jsem touto cestou jít nechtěl. Navíc bych si protiřečil v tom, co jsem kritizoval. Sám jsem za to byl od některých kolegů kritizován, jak to mohu hodnotit, když jsem to nikdy nezkusil. Teď jsem měl možnost si to pár dnů vyzkoušet a myslím si, že chcete-li ve Sněmovně opravdu pracovat, to znamená řešit témata ve výborech, je to práce na plný úvazek.
A práce na radnici, alespoň tak, jak ji dělám já, to je taky práce na plný úvazek. Samozřejmě, i to primátorování se dá lidově řečeno, odrbávat. Ale pokud chcete město reprezentovat, pokud ho chcete reálně řídit – to vážně potřebuje všechny vaše síly. Málokdo si to uvědomuje, ale primátor řídí koncern skládající se nejen z veřejné správy, ale i z více než deseti firem a příspěvkových organizací; koncern, který zaměstnává dva a půl tisíce lidí a má obrat kolem pěti miliard korun. Tohle se nedá dělat jako doplněk k jiné funkci. A pokud to tak někdo dělá, myslím si, že to nedělá tak, jak by měl.
Ale v politice je možné všechno. Jsou lidé, o kterých čtyři roky neslyšíte, a pak stačí pár příspěvků na sociálních sítích a uspějí. Bohužel tohle není práce, kde vás vždy hodnotí za výsledky, někdy stačí dobře promyšlené PR.

Pojďme se ohlédnout za vaší kariérou primátora. Když začneme pozitivně, co byste vypíchl? Co se povedlo?
Já nechci být s končícím mandátem patetický, nemám to rád. Odcházím a pokračuji ve své kariéře. Mám za sebou prakticky třicet let manažerských funkcí, od třiadvaceti let řídím lidi, projekty a firmy. Je to pro mě natolik integrální součást osobnosti – a jsem na sebe poměrně tvrdý z pohledu nároků na výkon – že se mi ani nechce vypichovat jednotlivosti. Primátorská funkce je celistvá záležitost a za úspěšné považuji, že se od prvních dnů podařilo řešit dennodenní krizové situace.

Těch krizí nebylo málo...
Nastupoval jsem, když začínal covid. Po něm přišly ekonomické problémy, nedostatek surovin, poté finanční potíže a problémy s vypořádáváním se s postcovidovou dobou. Hned na to přišla uprchlická krize po začátku války na Ukrajině. Takhle se z těch sedmi let neustále přesouváme z jednoho katastrofického období do druhého. Zamávalo to pochopitelně i s ekonomikou města. Bylo to permanentní přizpůsobování se podmínkám. Jednou to jsou tisíce uprchlíků valící se do města, podruhé konsolidační balíček a stamilionové výpadky v rozpočtu. To jsou věci, které člověk na té pozici musí zvládnout. A možná i proto jsem tak kritický k tomu, že kumulace funkcí se někomu řeší lépe, když je doba klidu, blahobytu, peníze z daňových příjmů tečou a máte funkční tým, který agendy řídí. U mě bohužel celé to období bylo poznamenáno neustálým řešením problémů.
Když se ale ptáte na to, co se povedlo, tak jsem strašně rád, že jsem mohl úspěšně navázat na své předchůdce, a za to jim patří poděkování, v budování protipovodňové ochrany města. Lidé se hádají, jestli už měla stát multifunkční hala nebo obchvat, ale málokdy si uvědomujeme, že jednou z nejdůležitějších, nejdražších a největších staveb pro fungování města je právě probíhající realizace etap protipovodňové ochrany, se vším negativním, co to přinášelo – zbourané mosty, objížďky a podobně.
A druhá věc je, že se nám daří z velkých infrastrukturních staveb obnovovat a rozšiřovat dopravní infrastrukturu, zejména tramvajové tratě. Opět jsou to stamilionové projekty, v součtu za miliardy, které jsme dotáhli navzdory této složité době.
My jsme si tady v Olomouci zvykli na značný komfort života, který město nabízí, a neustále ho chceme vylepšovat. A tak trošku zapomínáme, že aby to všechno fungovalo, musí fungovat elementární věci. Jako to, že nás řeka nesmete, anebo že bude fungovat městská hromadná doprava. A to je ta každodenní práce. Ta je nejdůležitější.

Co finanční kondice? Olomouc platila za nejzadluženější město v republice. Jak je to nyní?
V posledních sedmi letech jsme velmi úspěšně spláceli dluhy. Podařilo se to díky tomu, že i přes ekonomické problémy postupně narůstaly daňové výnosy, ať už díky kompenzacím od vlády za covidu, nebo z jiných důvodů. Nikdy jsme se v hospodaření nedostali do výrazného poklesu, který by znamenal propad daňových příjmů.
Tato kombinace, spolu s určitou mírou úspor na provozní stránce města, nám umožnila vrátit městský rozpočet do pásma rozpočtové odpovědnosti, tedy do bezpečného pásma šedesáti procent míry zadlužení proti příjmům města. Samozřejmě, toto je jenom finanční zadluženost. Pak ale existuje investiční zadluženost, tedy zanedbaná obnova majetku města: kanalizace, vodovody, rozpadající se vozovky a tak dále. Tam je dluh v řádech miliard korun. I zde jsme nastavili finanční politiku do oprav tak, že jsme začali pomalu tyto dluhy také splácet.
Důsledkem je, že je město rozkopané. Olomouc je městem krátkých vzdáleností a máme vše namačkané na poměrně malé ploše, stavby se při takové hustotě hůře objíždějí a komplikují dopravu. Ale zatímco při mém nástupu se částky do oprav komunikací pohybovaly v řádech desítek milionů korun, v posledních letech to bylo přes sto padesát milionů korun. To jsou násobky, ale není to dáno jen inflací, je to vidět i na rozsahu opravených vozovek, kanalizací a vodovodů ve městě. V tomto směru se ten dluh opravdu začal splácet.

I poté, co jsme si museli zažádat o další úvěrové zatížení, abychom mohli financovat projekty z Evropské unie, se pořád držíme v pásmu rozpočtové odpovědnosti. Dluhová brzda nebude porušena a za rok budeme předávat rozpočet poměrně stabilizovaný. V posledních letech jsme vždy hospodařili s přebytky, i když jsme si vzali úvěrový rámec na projekty financované z Evropy.
Mimochodem, čerpání evropských peněz je další věc, která se městu velmi daří. Patříme mezi nejlepší aglomerace v České republice co do úspěšnosti, objemu i kvality toho čerpání. A ty projekty jsou v Olomouci i v navazujících samosprávách vidět.

---

Může mi kdokoliv nadávat, že jsme to nezvládli, ale my bychom možná začali za dvě miliardy stavět nový zimní stadion a hokej by tady skončil, protože do Chomutova by na zápasy nejezdili hokejisté ani fanoušci.

Před čtrnácti lety jsem vedl rozhovor s vaším předchůdcem Martinem Novotným, který mimochodem odcházel ze stejného důvodu. Položil jsem mu tehdy i otázku, co se podle něj nepovedlo. Bez váhání mi odpověděl: zimní stadion a depo dopravního podniku. Teď se chystám položit stejnou otázku vám a obávám se, že mi o čtrnáct let později dáte stejnou odpověď...
Zkusím vám spíš říct, jaké kroky jsme v tomto směru udělali. My jsme na začátku prvního funkčního období, na rozdíl od doby, na kterou vzpomínáte, měli na stole právoplatné stavební rozhodnutí na rekonstrukci zimáku. Částka se pohybovala přes 1,6 miliardy korun. To povolení jsme získali v nejhorším možném čase: byl tu covid, propadly se ekonomické příjmy a nebylo jasné, jak bude ekonomika po covidu fungovat...

Zda vůbec...
Ano, zda vůbec. Mohli jsme teoreticky žádat u Národní sportovní agentury o peníze. My jsme šli do volebního programu s tím, že vznikla Národní sportovní agentura a vláda Andreje Babiše nám dá 800 milionů korun. Mluvilo se o tom, že na ty velké infrastrukturní haly – byly tuším čtyři včetně Olomouce – bude minimálně 500 milionů. Zbytek by se dal financovat z Modernizačního fondu nebo IROP. To všechno byly ale programy, které se teprve tvořily.
Výsledek byl takový, že pandemie a obrovský lobbing z celé republiky vedly k tomu, že sportovní agentura na tyto projekty dala jen 300 milionů, ne 500. Nastavené dotační programy navíc bohužel neumožňovaly vícezdrojové financování. Tuto věc, že se zdroje přece musí dát kombinovat, jsme přitom dlouhá léta kritizovali. Na tento projekt jsme tak nebyli schopni naplnit dotační podmínky a ani těch 300 milionů čerpat.

Ale Jihlavě se podařilo, novou halu tam otevřeli před pár dny...
Ano, podařilo. Byli ochotní si vzít úvěr a navíc se domluvili s krajem Vysočina na půlmiliardové dotaci. To jsme měli také v plánu. Jenomže náš kraj patří k nejzadluženějším a nebyl ochoten do takového kofinancování jít. Projekt tedy propadl a my jsme přistoupili pouze k tomu, že jsme dali desítky milionů – v součtu 40 nebo 50 – do nové střechy, osvětlení a šaten, aby se splnily základní podmínky pro extraligový hokej. Tím se podařilo hokej v Olomouci vůbec udržet.
Je potřeba si říct, že ani samotný klub nechtěl projekt spouštět, protože by neměl kde hrát. Může mi kdokoliv nadávat, že jsme to nezvládli, ale my bychom možná začali za dvě miliardy stavět a hokej by tady skončil, protože do Chomutova by na zápasy nejezdili hokejisté ani fanoušci. Není to tak jednoduché, jak se zdá.

Během let se ale objevila varianta haly na Velkomoravské, kterou by postavil soukromý investor. V jednu chvíli to vypadalo jako značka ideál. Ale pak se to poněkud zadrhlo. V čem je problém?
Investor, pan Morávek, respektive jeho firma Redstone, trvá na jediném modelu spolupráce, a to je dotace z veřejného rozpočtu města. Kvůli výši té dotace, která by mohla přesáhnout miliardu korun do soukromé stavby – to znamená, město by tam de facto nic nevlastnilo – to podléhá evropským pravidlům a notifikaci, pro kterou v této chvíli probíhá příprava podkladů. Předpokládám, že zhruba v půlce příštího roku komise posoudí, zda takto vydané peníze nenarušují soutěžní právo v Evropě, zda je to v souladu s českou národní legislativou a zda si vůbec město může dovolit takto financovat...

…soukromou společnost.
Ano, soukromou společnost. Neliší se to od situace, kdyby o miliardu žádala automobilka, která by tu chtěla postavit fabriku. Není to veřejná služba, byť součástí projektu jsou hodiny bruslení pro veřejnost, ale ty také nebudou zadarmo. Bude to komerční projekt.

Nicméně jste si nechali zpracovat analýzy a z těch vyplývá, že tento model je nejvýhodnější.
Ano. Z analýz, které jsme měli, vyšlo doporučení jít cestou partnerství. Než investovat do vlastního projektu, na který bychom si museli půjčit, a za třicet let tady mít starou halu zralou na rekonstrukci, do které bychom museli znovu investovat, tak je lepší podporovat, řekněme, dlouhodobě, ten soukromý sektor. I za cenu, že tam nebudeme mít majetkový podíl. Ale je to závažné rozhodnutí, proto ho necháme posoudit nejvyšší evropskou instancí a v příštím volebním období se uvidí, zda bude vůle těch 40 až 60 milionů ročně na podporu hokeje do soukromého projektu dávat. Jsou to peníze, které v této chvíli neleží ladem. Budeme je muset vzít z jiných investičních akcí – ať už to budou opravy škol, silnic, opravy kanalizací nebo jiné rozvojové projekty, po kterých volají okrajové městské části. Bude to politické rozhodnutí mých nástupců.

A co depo dopravního podniku? Tam se předpokládám udělal pokrok alespoň vybudováním odstavu u nádraží?
Co se týká odstavu, to byla z nouze ctnost. Za daleko důležitější z pohledu budoucnosti MHD považuji, že máme v územním plánu jasně vymezenou lokalitu – poprvé po letech – která se momentálně majetkově sceluje. Je to v areálu za letištěm v Neředíně. Studie prověřily, že v této lokalitě může depo pro tramvaje i autobusy s veškerým potřebným zázemím a technologiemi vzniknout. Dříve to sice bylo nakresleno na několika místech v Olomouci, ale to byly opravdu jen „malůvky v mapě“. Když jsem se ptal lidí z dopravního podniku nebo svých předchůdců, nikdo reálně nepočítal s tím, že by se tam depo někdy stavělo. Tady jsme se dostali do lokality, kde můžeme takovou velkou investiční akci za miliardy začít reálně připravovat. Musíme vykoupit poslední pozemky, které zbývají, abychom území majetkově scelili. Doufám, že se v nejbližších měsících a letech začne s projektovou přípravou.
Byl bych rád, a také o tom vyjednáváme s Ministerstvem dopravy a s Evropskou komisí, aby se našly dotační zdroje z evropských peněz. Samotná projektová dokumentace se bude pohybovat v řádech stovek milionů korun. Je to technicky i technologicky náročný projekt a odhad samotné investice je dnes kolem tří miliard, možná i víc. Je to stavba, která se bude muset velmi pečlivě připravit a její financování bez evropských dotací nebude možné. Takže i pro mě v nové roli v Praze bude velkým úkolem jednat s Ministerstvem dopravy, aby se projekty typu depa v Olomouci staly vlajkovými loděmi České republiky pro budování, v uvozovkách, 'bezemisní' dopravy ve městech.

---

Byli jsme mírní, že jsme nevyslyšeli volání po modrých zónách, jaké známe z Prahy nebo Brna. Právě po těch se ale začíná volat čím dál víc, protože placené zóny nic moc neřeší.

Pojďme dál. Před minulými komunálními volbami i po nich se hodně mluvilo o „revoluci v parkování“. Měla se zavést úplně nová parkovací politika, modré zóny, celý systém se měl změnit. A pak to celé utichlo, kromě zdražení parkovného se v podstatě nic nezměnilo. V čem je problém a je ten projekt už mrtvý?
Není mrtvý, projekt je nachystaný. Abychom ho ale spustili a nedopustili se přehmatů, kdy se utratí miliony korun a obrovský politický kapitál, je nejdůležitějším předpokladem zvládnutá digitalizace. Když jsem nastoupil, zjistili jsme, že IT infrastruktura města je v žalostném stavu, zastaralá a nefunkční.

Vzpomínám na ten hackerský útok.
Ano, ten útok byl jen ukázkou, že je tu hrozně moc roztříštěných informačních systémů, které mezi sebou nekomunikují. A že ten systém je zranitelný. Ukázalo se, že na takové infastruktuře nemůžeme parkovací politiku postavit.

Co tedy s tím?
Sice jsme zdigitalizovali zóny A a B a pořídili skenovací autíčka, čímž se uvolnila kapacita městské policie na jiné věci. Ukázalo se ale, že integrace několika systémů od několika dodavatelů je prakticky nemožná. V té branži je tvrdé konkurenční prostředí. Stáli jsme před problémem, že parkovací politiku spustíme, jak bylo v plánu, ale riskujeme, že to nebude fungovat. Včetně takové triviálnosti, jako je e-shop na placení rezidenčních karet. Nakonec jsme se shodli, že to buď celé postavíme znovu, aby to bylo funkční, anebo to raději nebudeme dělat vůbec. Ale „nedělat to vůbec“ znamená rezignovat na přetlak aut, který tu je.

A v jaké je tedy projekt nové parkovací politiky momentálně fázi?
Doufám, že se v průběhu zimy podaří zrealizovat zakázku na dodavatele systému, který bude integrovat vše: kontrolní autíčko, parkování, nákup karet pro rezidenty, distribuci pokut i správní řízení. Je to tak složitý systém, že do něj budeme muset investovat spoustu peněz, aby byl funkční a abychom nebyli závislí na jednom dodavateli. My teď máme dodavatelů několik, ale když se jeden začne „šprajcovat“ a nebude chtít spolupracovat, systém nejsme schopni zintegrovat.

Takže myslíte, že ten projekt stejně čeká na příští politickou reprezentaci?
Věřím, že se nachystá v průběhu příštího roku. Záleží ale na vůli politiků zavádět před volbami něco, co se stane předmětem politického boje.

Ono to totiž pro většinu občanů není moc populární téma. Na jednu stranu chcete řešit situaci, ale na tu druhou to bude pro řidiče i rezidenty znamenat mnohá omezení... Navíc to proti sobě staví dva tábory: ti, kteří potřebují zaparkovat s těmi, kteří v lokalitě bydlí a logicky chtějí mít auto zaparkované někde poblíž.
Chápu, že každý chce přijet co nejblíž centru, ale počet aut násobně vzrostl. Autem dnes dojíždí i nemalá část studentů.
Víte, často se z toho stává hra, kdy nejvíc křičí a na systém nadávají jako na „obtěžování řidičů“ ti, kterých se to dotýká jen tak, že nenajdou místo k zaparkování. Ale tohle není olomoucký experiment, vycházíme ze zkušeností jiných měst. Byli jsme mírní, že jsme nevyslyšeli volání po modrých zónách, jaké známe z Prahy nebo Brna. Právě po těch se ale začíná volat čím dál víc, protože placené zóny nic moc neřeší. Logicky pak rezidenti, kteří nezaparkují u svého domu, nejvíc tlačí na zavedení rezidenčních zón. A to nejen v centru, ale i na sídlištích.

On je tu i argument se sběrnými parkovišti, která neexistují. Zaveďte klidně modré zóny, ale postavte parkoviště, ať máme kde nechat auta.
Ano, argument, ať postavíme sběrná parkoviště na kraji města nebo parkovací domy, ten slyším často. Víte, na té radnici nesedí samí idioti. Samozřejmě, že jsme to prověřovali. Bohužel, dnes nemáme plochy, kde by bez střetu s vynětím ze zemědělského fondu šlo záchytné parkoviště vybudovat. A zkušenost i z Prahy je taková, že pokud u toho není rychlá obsluha metrem nebo tramvají, lidé o to nemají zájem. A je tu další problém. Tam, kde jsme chtěli stavět parkovací domy, se okamžitě ozvali lidé z té lokality s peticemi, že ho tam nechtějí. Ať ho postavíme jinde, že oni tam takovou stavbu nechtějí. A další lidé mi píšou, že je povinností města zajistit parkování, nejlépe postavit garáže. Ta úvaha se vymyká realitě.

Ale znovu se ptám. Jak to řešit?
Lidé jsou třeba ochotni nechat auta u nákupních center, odkud bývá dobré spojení MHD nebo mohou dojít i pěšky. Ale protože se tak řidiči chovají masově, dotkne se to zákazníků těchto center, kteří nemají kde zaparkovat. A nákupní centra na to logicky reagují tak, že zavedou závory. Tohle je jen důkaz přetlaku aut. Upřímně, ono to nemá jiné řešení, než začít každý sám u sebe. Byl jsem jeden z prvních primátorů v republice a určitě první v Olomouci, který začal otevřeně říkat, že nemáme problém s nedostatkem parkovacích míst – ta kapacita nějak historicky vznikala. My dnes máme reálně problém s nadbytkem aut. Nikoho nevyzývám, ať si nekupuje druhé nebo třetí auto do rodiny, ale ta auta do města prostě nenacpeme. A odstavná parkoviště pro dvacet až třicet tisíc aut na krajích města nemáme kde vybudovat, protože jsme v minulosti prodali pozemky, na kterých dnes stojí nákupní centra. Tam správně měla odstavná parkoviště být. Ale tehdy nikoho nenapadlo, že se město přehltí auty. Já to svým předchůdcům nevyčítám. Přišel jsem do Olomouce v roce 1992 a tehdy jste zaparkoval úplně všude.

Co východní tangenta? To je další nekonečný příběh... Nemohu se na ni nezeptat, ale bojím se, že se na ni budu ptát ještě mnoha vašich nástupců...
Chyba se stala ve chvíli, kdy mí předchůdci umístili tangentu na základě politického rozhodnutí a tlaku z té původní trasy do té, která je dnes v územním plánu. Ta vede přímo do ochranného pásma vodního zdroje. Tenkrát to tam umístili s tím, že je to „čára na mapě“, kdo ví, jestli se to někdy bude stavět, a až to někdo bude stavět, tak to nějak vyřeší. A dnes jsme v situaci, kdy to ovšem prakticky vyřešit nejde. Soudy totiž daly za pravdu správci vodního zdroje, společnosti Olma, že ochrana vody je důležitějším veřejným zájmem, než stavba obchvatu. Já si to nemyslím. Myslím si, že oba veřejné zájmy jsou srovnatelné a má se tak dlouho hledat technické řešení, až se najde kompromis. Ale budiž, v této chvíli zvítězila státní správa. Nezpochybňuji to, protože jsme v lokalitě, kde do pár let budou s vodou obrovské problémy. Končit toto volební období budeme s tím, že jsme navrhli Ředitelství silnic a dálnic, že pokud se jim nepodaří prolomit tu brzdu v podobě ochrany vodního zdroje, ať se alespoň dostaví část tangenty po výpadovku na Lipník. To znamená, že se uleví Týnečku, Chválkovicím, Pavlovičkám i Hodolanům a tok aut se rozdělí. Zůstane sice zátěž na Přerovské a v Holici, ale půlka úseku se vyřeší.
To ale předbíhám, protože ŘSD zatím projektuje v původní trase přes ochranný zdroj. Až následné stavební řízení ukáže, jestli jsou schopni tangentu tím územím protáhnout.
My jsme vyřešili to, co jsme si dali za úkol jako město: posoudili jsme možnost náhradních zdrojů, posoudili jsme další technická řešení a ŘSD přijalo náš návrh na přemostění aleje na Svatý Kopeček se závazkem, že by tu investiční akci v budoucnu realizovalo město. Bude to akce v řádech nižších stovek milionů korun. Udělali jsme tedy jako samospráva všechno pro to, aby projekt mohl pokračovat. Protože staví stát, bude teď na nich, aby se pokusili situaci dotáhnout. Já se k tomu ani víc nemůžu vyjadřovat, protože jsem byl označen za systémově podjatého v rozhodování státní správy. Takže například o námitkách k míře ochrany toho vodního zdroje nakonec rozhodoval magistrát v Přerově.

V jakém stavu předáváte město své nástupkyni?
Jsem hlavně rád, že je tady naprosto jasná dlouhodobá vize, jak má město Olomouc vypadat – protože v takovém stavu jsem ho já nepřebíral. Je tu shoda a kompromis ve všech veřejných politikách, které se nyní uzavírají ve strategickém plánu města na nové období. Na tom plánu se podílejí desítky odborníků i laické veřejnosti a je veřejně projednáván. Je tedy jasné, kam má město směřovat, do čeho investovat, co jsou jeho největší problémy a co jsou příležitosti pro rozvoj.
Myslím, že to je pro každého lídra důležité. Nové politické vedení si může vybrat směr, kterým se vydá, ale nehrozí zde takové to „přešlapování na místě“, kdy přijde nová vláda a první dva tři roky se rozhlíží. Minimálně do voleb příští rok na podzim je zajištěna kontinuita. A já samozřejmě z města neodcházím, zůstávám zastupitelem a dál budu chtít v olomouckém zastupitelstvu působit a kolegům v maximální míře pomáhat. A pomáhat s tím směřováním chci i po volbách bez ohledu na to, jaké tady bude sedět politické vedení, protože jsem to dělal, i když jsem seděl v opozici.
Abych vám odpověděl... Kolegové přebírají město s jasně daným investičním plánem, s jasnou ekonomikou a fungujícími městskými společnostmi, které v posledních letech prošly velkou modernizací a jsou ve stabilizovaném stavu. Já jsem přebíral některé firmy, které se potýkaly s hospodářskými problémy, a dnes všechny fungují. Jsou to zdravé firmy, každý měsíc reportují o své ekonomice, takže jsou i transparentně kontrolované.
V tomto směru to není „black box“, ze kterého by vyskakovali kostlivci. Nebo si toho alespoň nejsem vědom v žádném ze sektorů fungování města. Olomouc je za mě zdravé město s ambicí udržet si své metropolitní postavení a také velmi dobrý kredit mezi ostatními krajskými a statutárními městy.