Radostné vernisáže, výstavy výjimečných osobností, živě debatující milovníky umění, ale i krušné začátky pamatuje útulná galerie v Denisově ulici. Letos slaví kulaté výročí. Galerista Jiří Skácelík ji provozuje již dvacet let. K významnému jubileu uspořádal exklusivní výstavu našich předních výtvarníků.

Jiří Anderle, Adolf Born, Tomáš Bím, Pavel Čech, František Ringo Čech, Vlastimil Zábranský, Iva Hüttnerová, Ladislav Kuklík, Hana Münsterová a samozřejmě i Libor Vojkůvka. Díla nejenom těchto autorů jsou do 9. května k vidění v Galerii Skácelík u příležitosti oslav kulatého výročí. "Chtěl jsem, aby výstava nabízela opravdové skvosty, a myslím, že se to povedlo. I takové autory, kteří dělají značné okolky a neradi dávají do galerie své originály, jako je třeba Jiří Anderle nebo Adolf Born, se mi podařilo přesvědčit," prozradil s úsměvem Skácelík. Výstava k výročí je přitom rozdělena na dvě etapy. Nyní probíhá její obrazová část. Návštěvníci zde tedy najdou oleje, akryly a pastel. Druhá část je plánovaná na podzim a věnovaná bude grafice.
A jak to vlastně celé začalo?

Nejisté začátky

V sedmdesátých letech si Jiří Skácelík otevřel obchod s dřevěnými šperky. Byl to snad první soukromý obchod v republice. Vzhledem k tomu, že se díla jiných autorů prodávat nemohla, nabízel Skácelík pouze své vlastnoručně vyrobené šperky. I tak podnikání provázely obavy. "Každý večer jsem seděl v obchodě na schodku a bál se jít domů. Díval jsem se do tmy a poslouchal magneťák. Nemohl jsem uvěřit tomu, že mám svůj soukromý obchod, a jenom jsem čekal, až domů přijde policie a zavřou mě," svěřil se Skácelík.
Brzy po revoluci v roce 1992 z obchodu udělal galerii, která je rozdělena na část výstavní a prodejní. Začátky nebyly vůbec jednoduché. "Nejtěžší bylo, že jsem nikoho neznal. Nedokázal jsem si představit, jak získám kontakty na umělce. Měl jsem štěstí, že jsem se znal v Olomouci s jedním člověkem, který se znal s Janem Kanyzou a ten se zase znal s Adolfem Bornem. Začal jsem tedy jezdit k Adolfu Bornovi pro grafiky, a když jsem u něj byl víckrát, řekl jsem mu, že bych chtěl prodávat také grafiky od Anderleho, a poprosil jsem ho, jestli by mi nemohl napsat doporučení. S dopisem jsem potom přijel k Jiřímu Anderlovi. Když jsme spolupracovali již delší dobu, dopis jsem si od něho zase vyžádal a dodnes ho mám schovaný," vzpomíná Skácelík. Potom už další jména přibývala jednodušeji a dnes galerie spolupracuje asi se sto padesáti autory.

Jiří Skácelík jako autor

K umění se galerista, původní profesí elektrotechnik, dostal přes šperky. "Skoro dvacet let jsem dělal autorské dřevěné šperky. Byl jsem u nás první, kdo vyráběl spony do vlasů ze dřeva. Prodával jsem je vždy v pondělí na Karlově mostě. Byl o ně velký zájem, ženy už netrpělivě čekaly ve frontě a během dne jsem je prodal. Ze šperků jsem potom začal dělat pásky, které měly dřevěné spony, a to už bylo kousek ke kůži. Nakonec jsem se dostal až k autorským kabelkám, které dělám dnes," vyjmenoval Skácelík.
Jeho díla zhlédla široká veřejnost již za komunismu. "Vystavoval jsem v Praze na společných výstavách amatérských výtvarníků. Tam jsem našel spoustu kamarádů, kteří na tom byli stejně jako já. Neměli žádné odborné umělecké vzdělání, každý dělal něco jiného a každého to moc bavilo. V té době však umělec bez akademie nemohl nikde vystavovat ani prodávat. Umění prodávala pouze pražská instituce Dílo, kam se dostali pouze absolventi umělecké školy. Bez výborného politického pozadí však člověk neměl šanci se na takovou školu dostat," popsal smutnou skutečnost Skácelík.
Na cestu k umění mu přitom pomohla spolupráce se sochařem a restaurátorem Janem Neckářem. Upravovali spolu například sochy v kostele Panny Marie Sněžné. Skácelík se od sochaře naučil techniky a způsob práce se dřevem.

Zájem o umění dříve a dnes

Během dvaceti let toho galerie zažila mnoho. Rozdíl v zájmu o umění na začátku fungování galerie a dnes je podle Skácelíka markantní. "Před dvaceti lety jsme zahajovali výstavu Libora Vojkůvky, byl to vlastně první autor, kterým jsme tuto galerii otevírali. Báli jsme se, že na vernisáž nikdo nepřijde, před otevřením však stálo před galerií tolik lidí, jako by se tu konal nějaký rockový koncert. V té době mi pomáhal prodávat můj kamarád a ten si dělal čárky za každého návštěvníka. Do galerie tehdy zavítalo až pět set lidí denně. Před čtyřmi lety jsme dělali výstavu k Vojkůvkovým šedesátinám. Na vernisáž přišlo asi padesát lidí, další dny zavítalo na výstavu vždy kolem desítky lidí a později už nebyl zájem skoro vůbec," popsal majitel galerie. Důvodů je podle něj více. Jednak je to dáno tím, že galerií je v Olomouci hodně, hlavní příčinu ale vidí Jiří Skácelík v nejisté době a obavě lidí o finanční situaci.

I přes nelehké podnikání v současnosti však galerista nechce poklesnout a podbízet se. "Celých dvacet let jsem se řídil selským rozumem. Autory jsem vybíral podle toho, jestli bych si je já sám doma pověsil. Tím také vznikl ráz této galerie, někdo nad ní ohrnuje nos, někdo ji naopak má rád. A tak to má u galerií být," vysvětlil Skácelík. Neoblíbenější autor je však jasný. "Nejvíce lidí přišlo jednoznačně vždy na Libora Vojkůvku. Na jeho výstavy sem jezdili i lidé z Prahy nebo z Brna. Myslím si, že se z něj stal profesionální malíř až poté, co měl první výstavu u nás. Do té doby pracoval jako zahradník," vylíčil Skácelík. Galerie se snaží také pomáhat autorům, kteří ještě nikde nevystavovali, těm je věnována vždy první výstava v roce.
Ke Skácelíkovi nechodí pouze Češi. "Velkou výhodou je, když jste na jedné adrese dvacet let. Lidé si na to zvyknou a podobně je to i v zahraničí. Jedni známí nás doporučí dalším známým a ti potom vědí, kde nás najdou. Jezdí k nám lidé i z Ameriky, Austrálie, Francie nebo Německa. Často se vrací a nás to vždy potěší," zhodnotil Skácelík.
Na závěr nezbývá než popřát galerii mnoho dalších úspěšných výstav a spokojených zákazníků.