Dětský pokoj není jen prostor na spaní. Je místem, kde dítě prožívá většinu svého dětského života, relaxuje, učí se a hraje si. S blížícím se zářím rodiče budoucích prvňáčků často řeší, jak toto místo proměnit, aby zvládlo náročný nástup do školy. Interiérová designérka Jana Denninger přináší praktické rady, jak pokoj uzpůsobit školákům i teenagerům, čemu se vyvarovat i proč by rodiče měli občas ustoupit do pozadí.

Při zařizování dětského pokoje by si rodiče měli uvědomit, že pokojíček je teritorium dítěte a právě pro něj by prostor měli zařizovat. V tomto případě jdou tedy zcela stranou aktuální trendy či představy o tom, jestli Krteček, Šmoulinka nebo Elsa budou na stěnách vypadat dobře. Nejdůležitější je, co se líbí dětem a tedy, v jakém prostředí se děti budou cítit nejlépe. "Jako designérka se často setkávám s tím, že rodiče chtějí zařídit pokojíček podle svých představ. Malým dětem tam dávají různé tapety a barevné předměty, ale zapomínají na to, že dítě roste, jeho preference se rychle mění a tím pádem z toho velmi rychle vyroste a oni budou opět řešit, jak pokoj zařídit," říká designérka Jana Denninger, podle které je nejlepším prvním krokem rozdělení místnosti na funkční celky: "Každý dětský pokoj by měl obsahovat čtyři základní zóny: zónu na spaní, zónu na hraní, zónu na práci nebo domácí úkoly a zónu na úložné prostory." Do úložných prostorů přitom designérka řadí nejen klasickou šatní skříň na oblečení, ale i poličky na knížky či dekorační předměty a samostatné boxy určené čistě na ukládání hraček.

Základem v pokoji by měl být kvalitní nábytek v přírodních a neutrálních tónech. "Ideální je například imitace dubu či břízy, případně bílá barva, která však někdy může působit studeně. Pokud chcete dostat do pokoje barevnost, tak doporučuji snadno vyměnitelné doplňky, jako jsou polštářky, koberečky či dekorace. Ty se pak mohou jednoduše měnit podle toho, zda dítě zrovna prochází obdobím Šmoulů, nebo princezen. Ovšem pokud jsou děti alergické na prach, musíte na polštářky a koberečky úplně zapomenout. Takový pokoj vyžaduje sterilitu, aby v něm nebylo nic, co by dítě narušovalo. V takovém případě zapomeňte i na koberce a na podlahu zvolte raději vinyl," upozorňuje Jana Denninger.

Pokud přemýšlíte nad rostoucím nábytkem, tak na něj raději hned zapomeňte. Podle Jany Denninger jde o zbytečně vyhozené peníze. "Nejlepší volbou je nechat si udělat nábytek na míru od truhláře. Ale samozřejmě chápu, že spousta rodičů řeší finance a toto si dovolit nemohou. V tom případě za mě není ani špatně, když si vyberou nábytek v IKEA. Rozhodně bych se ale vyhnula takzvanému rostoucímu nábytku. Ten je zbytečně předražený a dle mého názoru je mnohem lepší investovat rovnou do stolu nebo do postele pro dospělé. Takový nábytek zkrátka s dítětem poroste sám. Já bych už od začátku, kdy dítě přechází z dětské postýlky na normální postel, dala nějakou kvalitní o rozměrech 90 na 200 centimetrů, nebo klidně i 120 až 140 centimetrů. Malé holčičky si dnes rády zvou kamarádky na přespání, případně i v budoucnu, kdy dítě dospěje, se bude široká postel hodit," vysvětluje Jana Denninger.

Základem pro školáka je velký stůl a dostatek světla

U budoucích školáků je klíčový kvalitní a dostatečně velký stůl. "Doporučuji koupit opravdu velký stůl. Ty malinké jsou o ničem, nic se na ně nevejde a během pár let je budete muset vyměnit za větší. Rozhodně by pak stůl měl být umístěný přímo u okna, aby mělo dítě přirozené světlo a mohlo se dívat ven. Stejně důležitá je i pohodlná židle, na které dítě sedí velkou část dne a nesmí ho z ní bolet záda. Úložné prostory na knížky a sešity pak musí být uspořádané tak, aby měl malý školák vše po ruce. Pokud je dítě pravák, poličky by měly být hned u stolu po pravé straně, aby na ně vsedě snadno dosáhlo. Pokud je levák, tak na levé straně. Police by se však neměly věcmi přeplňovat, protože to působí velmi chaoticky," vyjmenovává designérka nezbytnosti, na které je třeba myslet při zařizování pokojíčku pro školáka a dodává, že hodně pomáhá, když si prvňáček na své pracovní místo zvykne ještě před začátkem školního roku: "Nemusí mít stůl zafixovaný jen jako součást školy a místo, kde se dělají pouze úkoly. Může si na něj začít zvykat při zábavných činnostech jako je společné kreslení s rodičem nebo hraní pexesa. Tím si k novému pracovnímu místu vytvoří kladný vztah ještě před nástupem do školy."

Volba barev v dětském pokoji by měla odpovídat povaze dítěte a rozhodně by ji rodiče měli s dítětem konzultovat. "Barvy na děti působí intenzivně a nevhodný odstín může způsobit, že se v pokoji nebudou cítit dobře. Modrá barva je uklidňující, navozuje pocit bezpečí a pomáhá se soustředit, zelená přináší harmonii a má dobrý vliv na psychiku a náladu. Žlutá je sice pozitivní a dynamická, ale pokud se to s ní přežene, může uškodit stejně jako červená nebo oranžová, které sice podporují kreativitu, ale ve velkém množství působí agresivně. Pokud je dítě introvert nebo je línější, oranžová mu pomůže podpořit kreativitu. Pokud je naopak hodně živé a neposedí, volila bych tlumenější barvy jako béžovou nebo zelenou," radí Jana Denninger a dodává, že výrazné barvy patří maximálně na jednu stěnu, přičemž zbytek by měl zůstat bílý.

Jakmile děti povyrostou do teenagerského věku, situace se mění. "Do zařizování pokoje pro teenagera by rodiče neměli téměř vůbec zasahovat, protože dospívající vyžadují hlavně své soukromí. V tomto věku mizí hračky, které střídají knihy, a ideální je pořídit větší postel nebo samostatnou sedačku pro návštěvy kamarádů. Volbu barev je pak plně nutné nechat na nich," stojí si za svým Jana Denninger.

Častou realitou českých domácností je jeden společný pokoj pro dvě věkově odlišné děti, například prvňáčka a staršího sourozence. I v typickém bytě se to dá podle designérky zvládnout nakombinovat tak, aby oba sourozenci byli spokojeni. "Každý pokoj má čtyři stěny, okno a vstup. Na jedné straně může spát jedno dítě, na druhé druhé. Je potřeba každému z nich vytvořit jeho vlastní zónu podle toho, co má rádo," říká Jana Denninger a otevřeně přiznává, že při zařizování dětských pokojů příliš neposlouchá rodiče, ale snaží se promluvit s dětmi a na základě jejich preferencí vytvoří návrh pokoje. S plánováním společného prostoru souvisí i další častá chyba, se kterou se designérka v českých domácnostech setkává. Rodiče si totiž pro sebe často nechávají velkou ložnici a dětem dají menší pokojíček. "Je to hrozná hloupost. Když mají rodiče dvě děti, měli by jim raději nechat ten největší pokoj v bytě a sami se uskromnit v menší ložnici," doplňuje Jana Denninger.

Pokoj pro děti s ADHD a autismem vyžaduje přísný řád

Specifický přístup pak vyžadují pokoje pro hyperaktivní děti nebo děti s poruchami autistického spektra, které jsou velmi citlivé na podněty. Dětí s poruchami učení, pozornosti či hyperaktivitou podle Jany Denninger neustále přibývá a rodiče si s nimi často nevědí rady, protože jim zařizují pokoje jako normálním dětem. U dětí s ADHD, které mají velké problémy se soustředěním, je zásadní udržovat přísný řád, protože chaos v pokoji jim neprospívá. "Pro ně jsou ideální světlé přírodní barvy, jako je béžová, zelená či modrá, a přírodní nábytek. Rodiče často dělají chybu, že pokoje přeplňují různými barvami, velkými vzory a polštáři, což na dítě působí chaoticky. Pokoj musí mít řád - do každé poličky patří striktně jen jedna věc. Učit dítě pořádku je základ a pomůže s tím i pravidelná čistka starých věcí. Pokud si školák už s některými hračkami nehraje, je ideální schovat je do boxů a darovat je například do dětského domova," popisuje Jana Denninger.

Děti s autismem jsou pak ještě citlivější než děti s ADHD. "Pokojíček by měl být zařízený v mírně "sterilním" směru. Zásadním pravidlem je nepoužívat otevřené poličky, které autisty znervózňují a vyvolávají v nich roztěkanost - všechno musí být uzavřené. Do pokoje nepatří ani žádná blikající svítidla, pouze stabilní normální světlo," vysvětluje závěrem Jana Denninger.

Jana Denninger

Jana Denninger vystudovala interiérový design v Praze a navrhování interiérů se věnuje přes deset let. Je držitelkou certifikátů na navrhování kuchyní, psychologii barev a Feng-šuej. "Design pro mě není jen o kreslení vizualizací a skládání skříní, je to hlavně o psychologii a lidech, protože oni v tom prostoru budou bydlet, ne já," říká s úsměvem Jana Denninger, která svou kreativní povahu nezapře už od dětství. Když jako malá jezdila s rodiči na návštěvy, neposlouchala hovory ostatních, ale v hlavě neustále přeskládávala nábytek. "Naši jednou vymalovali kuchyň do takové jemně růžové barvy. Mamka tam udělala bílé vzory a k tomu zelený stonek, ale mně se to nelíbilo. Říkala jsem si, že tomu kvítku něco chybí. Zrovna jsem snídala chleba s marmeládou, tak jsem tu marmeládu vzala a dala jsem ji doprostřed těch kytiček, aby to zkrátka ožilo… No muselo se pak znovu vymalovat," vzpomíná se smíchem na své první tvůrčí kroky. Vášeň pro interiéry jí ale zůstala dodnes. Když se pustí do rozdělaného projektu, je schopná pracovat od rána až do noci a nic jiného ji nezajímá. Inspiraci a ukázky jejích vizualizací interiérů můžete najít na jejím Instagramu.