V Galerii Podkova byla v pondělí 1. října slavnostně otevřena výstava obrazů Antonína Lukavského, letos jubilujícího olomouckého malíře středního věku. Olomouckého, aniž se v Olomouci narodil, aniž v ní vystudoval, aniž by ji maloval, aniž by v ní bydlil. Olomoucký snad ani není z vlastní vůle, ale především proto, že Olomoučané jsou přesvědčeni, že k nim patří.

Na vernisáž jich takových přišlo hodně. Přišli i mnozí, kteří se nepřímo v alegorické podobě někdy ocitli na Lukavského obrazech. Nepoznali se, poněvadž se dlouho neviděli psychicky odhalení a o sobě moc neuvažují; podvědomě si však sebe od Mistra zakoupili a sebe doma pověsili.
Proč tomu tak je? Antonín Lukavský je umělec racionální, od mládí přesně a logicky analyzující díla Mistrů, ale také lidské povahy, slabostí, plané tužeb a nepodstatné důležitostí, které lidem komplikují jejich kratičkou existenci. Velké srdce umožňuje malíři, aby si na světě nad lidským hemžením, jež jako perpetum mobile není nikdy v klidu, nezoufal, ale naopak nacházel v něm inspiraci.
K výstavě připojme dva hlasy.

Nejdříve hlas samého malíře: „Figura se mi začala proporcionálně zjednodušovat a poučením z kubismu se plasticita zvýraznila. Tvar se deformoval.“
Dodejme, že se všem figurám především zmenšovala hlava a zvětšovalo břicho.
A nyní hlas Libora Gronského: „Autora obrazů, dotažených do posledního detailu a naplněných osobitým humorem, si vážím. Fascinující kombinace výjevů ze života reálného i snového mají své kouzlo, Chtějí pobavit a daří se jim to.“
Dodejme, že v postoji malíře je vždy nadhled...
Podkova praskala ve švech, galerista Vladimír Bernard poznal, že pozváním Lukavského do Podkovy neprohloupil, šternberská Vocalica zpívala i dupajícíma nohama, malíř nikomu své dílo výkladem nepřibližoval a paní Alena Utěšená označovala červenou tečkou díla, jež během vernisáže nalezla nového majitele.
Víno mysl povznášelo.