Nepotěším vás. Atmosféra adventu dolehla i na mě, jen trochu jinak než byste možná čekali. Žádné rozjuchané popíjení aromatických punčů či obíhání kolem otevírající se Galerie Moritz. Dohnala mě totiž včerejší zpráva o dalším skokanovi pod projíždějící vlak. Takže se opět na hlavní železniční trati několik hodin nejezdilo. Kde? Zase u Pardubic. Vím, poněkud z ruky od nás z Hané, ale vy, kdo tuto trasu čas od času absolvujete, myslím, pochopíte. Jen za poslední týden to je na tomto místě třetí srážka člověka s vlakem. Zdá se mi to, nebo je něco špatně?

Předem se musím omluvit všem, kteří snad očekávali uvolněné předvánoční počtení. Jak ukazuje každodenní hemžení mezi světly, punčovými výpary a dýmem grilovaných pochutin, řada z nás přepnula do předvánočního režimu. Někteří už proplouvají na skoro-adventní vlně, jiné lapil stokrát přetřásaný předvánoční shon.
Někteří se stále ještě snaží bojovat s hrdou tváří a v duchu hesla "no stress". Čím více usilujeme, tím méně se nám to daří. Prožíváme rok od roku extrémnější paradox. Toužíme po svátcích klidu a míru s odhodláním udělat pro to cokoliv. Tím se možná právě dotýkáme kamene úrazu. Snažíme se dosáhnout něčeho a ani si nevšimneme, že onou snahou veškerý smysl vlastně popíráme. Někdy je to až komické, jak v úsilí po dosažení dokonalosti propadáme spíš dokonalému stresu a hysterii.
Ani trochu se nedivím, když z celé té záplavy požadavků najednou člověku vypne hnací motor. Zhasne, nástroj konání vypoví službu a raději odejde kamkoliv, kde mu, jak úpěnlivě doufá, bude lehčeji.
Samotné by mně asi podobná úvaha v mysli nenaskočila, nepatřím právě k lovcům depresivních zpráv a nálad. Ale když se to děje kolem vás, nevšimnout si nelze.
Pravidelně vyrážím za svou rodinou do východních Čech, nejpříjemnější volbou je cesta vlakem. Pohodová vyjížďka z Olomouce, následuje přestupní stanice Pardubice. A scénář posledních dvou cest? Sebevrah pod koly vlaku, zastavená doprava, staminutová zpoždění. Reakce? Nadávky a kletby na adresu toho, komu už je tohle všechno navýsost jedno. Zoufalství už dávno nebudí soucit. Štve nás, že zase dorazíme pozdě. Čím větší cifra naskakuje na informační tabuli, tím se nevole a agresivita stupňuje. Za jeden smutný čin si, tou dobou již nebožtík, vysloužil spílání davů. Stejný scénář jsem zažila při cestě minulé a nedlouho předtím stejně tak. Divné až mrazí. Příliš mnoho sebevrahů na můj vkus. A všem "imponuje" koridor u Pardubic, "můj" poslední sebevrah dokonce vypověděl svůj život přímo na pardubickém nádraží.
Když jsem se začetla do včerejšího celostátního zpravodajství, překvapil mě tam další takový. A zase znovu ten stejný, smutně neoriginální scénář. Jen to tentokrát nebyl pátek. Na konci zprávy nechybí strohá informace z úst mluvčího Českých drah Petra Šťáhlavského o vyhlášenosti železničního úseku. Jen za poslední týden se tu totiž odehrály další dvě srážky člověka s vlakem. Vás z toho nemrazí? A trocha cynismu navrch: kdo zaplatí dopravcům ušlý zisk? Spolucestující v kupé, shodou okolností zaměstnankyně českých drah, si přisadila na účet zemřelého – prokáže-li se úmysl mrtvého, vyúčtování se dočká pozůstalá rodina. Tak asi taková je realita. Předvánoční "idyla", která je pro stále více lidí natolik nesnesitelná, že raději pro své zoufalství volí ještě zoufalejší konec.
Neberte toto krátké zamyšlení jako depresivní bědování nad frustrovaným stavem společnosti, ani jako brojení proti cestování vlakem. Možná tady u nás na Hané můžeme být vděční, že se nám na místních tratích nevrhají třikrát do týdne sebevrahové pod kola vlaků. A myslím, že je ještě něco, co můžeme sami za sebe udělat – zamyslet se, zda třeba i v našem životě není něco v nepořádku, zda není na čase něco změnit, udělat... To jen pro jistotu, aby příště ty palcové titulky nepsaly zase o sebevrahovi, třeba tentokrát z Hané. A také mysleme na ty tisíce cestujících, co by zase musely spílat všem těm blbcům...