Moravská filharmonie Olomouc uvedla ve čtvrtek 10. listopadu v rámci 2. abonentního koncertu skupiny D večer z jazzové tvorby amerických skladatelů. Nazvala ho Novoroční jazzové inspirace a v dobrém tónu přednesla všechno, co pokládala za výjimečné a hodné pozornosti.

V repertoáru večera se objevil Leonard Bernstein, George Gershwin, Darius Milhaud, John Kander a Artie Shaw. Přitažlivost koncertu zvýšil sólista Felix Slováček, špičkový interpret klasické i moderní hudby, populární a obdivovaná osobnost.
Moravská filharmonie hrála pod taktovkou Miloše Machka, kterého Olomoučané stále považují vzhledem k jeho působení v Olomouci v roli šéfdirigenta opery MDO a spoluorganizátora hudebních festivalů za svého. Jazz jako syntéza afroamerického folklóru s tradicemi evropské hudby, jak poučeně napsal v programu Zdeněk Grasse, je Machkovi blízký, ne-li přímo vlastní. Od oné náklonnosti všech interpretů a aktérů k jazzu se odvíjela i lehkost a radost, kterou všichni posluchači vnímali a přijímali jako dar, který je zaujal a potěšil.

V úvodní části večera zazněla nejdříve Candide ouverture Leonarda Bernsteina a poté populární Gershwinův Američan v Paříži. Moravská filharmonie má tak kvalitně obsazeny všechny nástrojové skupiny, že dojem ze skladeb byl velmi působivý. Následující Milhaudovu třívětou skladbu Scaramouche přednesla filharmonie v úpravě pro saxofon a orchestr, byla tedy interpretována v součinnosti s Felixem Slováčkem. Mistr sklidil upřímné ovace, ale nebyli bychom spravedliví, kdybychom nepodotkli, že patřily i orchestru. Milhaudova skladba není tak známá, o to víc pozornosti vyvolala.

Druhá polovina koncertního večera byla zahájena světovým hitem, dominantní skladbou New York ze stejnojmenného filmu. Filharmonie se do díla plně vložila a nadchla. Miloš Machek se nestačil „děkovat“. Za vyvrcholení večera možno považovat skladbu Artie Shawa Concerto for clarinet, v níž opět exceloval Felix Slováček. Přesvědčil, že patří v sólové hře na klarinet ke světové špičce. Závěrečné Symfonické tance ze známého muzikálu West Side Story byly loučením. Ne nostalgickým, ale velmi rytmickým a zvukově bohatým. Šlo samozřejmě o loučení koncertní bez muzikálového „koloritu“. Možná, že právě po něm bylo někomu trošku smutno.