Já bych se teď možná ještě vrátil k Markovi. Zatímco všichni byli amatéři – a to není sprosté slovo – tys měl za sebou bohaté zkušenosti, byl jsi v angažmá v Opavě, pak v Moravském divadle, hrál jsi ve filmech, v televizi… Jaký to byl vztah na začátku, měl jsi tendence jim ukazovat, jak se to dělá, kecal jsi do toho, nebo to nechal na nich?
Marek Zahradníček: Nevím, jestli jsem k tomu někdy inklinoval, ale rozhodně jsem do toho nikdy nekecal zde přítomným Petře a Vláďovi. Maximálně jsme se o něčem poradili. Ono to s  profesionálním divadlem totiž v té době nemělo mnoho společného. Všechno fungovalo úplně jinak. Možná jsem radil při konkurzech, ale hlavní slovo měli vždycky Vláďa s Petrou, kteří úplně od začátků razili svoji koncepci.

Tramtarie byla amatérským divadlem poměrně dlouho. Vlastně ještě i dlouho poté, co se přestěhovala do Slovanského domu. Pamatujete si na ten okamžik, kdy se to zlomilo a řekli jste si, že už jste profíci?
Vladislav Kracík: Období přechodu bylo docela dlouhé a s tím souvisí i to, že ta doba úplně amatérského divadla zase tak dlouhá nebyla. My s Petrou jsme od začátku měli plán na profesionalizaci. Nikdy jsme nechtěli být slavný amatérský soubor. Už ve druhé sezoně jsme začali najímat profesionální režiséry, postupně, malinko, se začalo i něco někomu platit… Ale ten proces trval dlouho, tak osm let. 
Petra Němečková: Zlom byl v roce 2011. Někdo už byl placen, ale pořád to byli spíše jednotlivci. A tehdy jsme se dostali do fáze, že už jsme po škole, potřebujeme z něčeho žít, nemůžeme dělat divadlo při práci a byli jsme před velkým rozhodnutím, zda udělat krok zpátky a nechat si divadlo  jako koníček a nebo jít do profesionalizace, začít platit všechny lidi, mít tu profíky i v technické a realizační oblasti. Znamenalo to sehnat o hodně víc peněz. Což je cesta, kterou jsme nakonec zvolili, ale taky trvalo několik dalších let, než se to povedlo.

Vladislav Kracík: Možná mě Petra opraví, ale my i za těch amatérských časů v rámci vnitřního provozu fungovali na profesionální bázi. Když jsme jezdili na první amatérské přehlídky, ptali se nás, jak často zkoušíme. Pro amatérské divadlo je běžné, že třeba jednou týdně. A my zkoušeli každý den! Morálka lidí byla neuvěřitelná. 
Petra Němečková: Dokonce se nám stalo, že jsme byli na nějaké amatérské přehlídce, kde nás diskvalifikovali, protože prý nejsme amatérské, ale profesionální divadlo. (smích) Přitom, my jsme v té době byli naprosto amatérské divadlo!
Vladislav Kracík: Oni nám to nevěřili! „Amatéři? A jak často zkoušíte?“ - každý den. „Kolik máte představení do měsíce?“  - třicet. (smích) To, co jsme vyráběli, bylo něco úplně jiného, než dělají běžná amatérská divadla.

Vzpomenete si na první honorář, který jste v Tramtarii dostali?
Barbora Šebestíková: Ano. Bylo to dvě stě korun. 

Nechtěl jsem vyzvědět částku, ale dobře… 
Barbora Šebestíková:  Ještě jsem chodila na střední školu a hrála jsem třeba jedno představení za týden – Klapzubova jedenáctka a Batman – tím jsem začínala. Nejprve jsem nedostávala nic a pak najednou, dvě stovky za představení. To byly časy. (smích)
Vladislav Kracík: Nepamatuju si na první výplatu, to už jsem zapomněl. Ale pamatuju si okamžik, kdy naše divadlo poprvé vydělalo nějaké peníze. To bylo skutečně před těmi dvaceti lety, měli jsme čerstvě po premiéře Čertovské pohádky a jeli jsme na první výjezd do Prostějova. Jeli jsme vlakem, protože ta pohádka měla kulisy z látek, takže jsme je naskládali do batohu. (smích) Oni se divili, kde máme kulisy, a my je začali tahat těch z batohů… (smích) Odehráli jsme a dostali jsme docela hodně peněz.
Petra Němečková: Pět tisíc!
Vladislav Kracík: Ano. A ty peníze se takhle vzaly a koupily se za ně plakáty.

Zase dlužno dodat, že amatéři by to okamžitě propili…
Marek Zahradníček: Ještě taková zajímavost, Petra s Vláďou v té pohádce stáli na jevišti… To málokdo pamatuje.

Já si to pamatuju. Vláďu ne, ale Petru.
Vladislav Kracík: To je dobře.
Marek Zahradníček: Existují i fotky. 

Ano, myslím, že i já jsem jich pár pořídil.
Petra Němečková: Však ty už to s námi taky táhneš pěknou řádku let…

Peťo, vzpomeneš si na ten pocit, jaký jsi měla, když sis vyplatila první honorář?
Petra Němečková: Na pocit si nevzpomenu, ale vím, že jsem se vyplatila vždycky jako poslední. Když už bylo možno někomu dát aspoň ty dvě stovky za představení, dbala jsem na to, aby všichni něco dostali. A sobě jsem si dovolila vyplatit první peníze asi až po roce, co tohle fungovalo. Taky si pamatuju na částku, bylo to pět tisíc korun. Což rozhodně nebylo moc, když si vezmeš, že jsem tehdy už pracovala v divadle na plný úvazek. Ale pro mě ty peníze zase nebyly tak důležité, naplňovala mě ta práce. Taky jsem kvůli tomu odstátnicovala o dva roky později, protože studium šlo bokem. (smích)

Tramtarie byla dlouho líheň hereckých talentů. Hráli tu třeba při střední škole, získali zkušenosti a pak šli na JAMU a další školy a dnes jsou rozeseti po divadlech v republice, mnozí udělali velkou kariéru, začínal u vás třeba Bořek Joura. Ale dnes je to už opačně. Nové posily souboru jsou vesměs vystudovaní herci se zkušenostmi. Jak vnímáte ten posun?
Vladislav Kracík: Tohle byl ten cíl, který jsme si před těmi dvaceti lety vytyčili. Je to známka toho, že jsme skutečně vnímáni jako profesionální scéna. Jedna věc je nějaké zařazení, ale důležité je hlavně to uznání, že tam opravdu jste. A to je vyjádřeno právě tím, že pro lidi, co mají divadlo vystudované, jsme relevantní volba, kam jít do angažmá.
Petra Němečková: Hodně navíc pracujeme s hosty, protože náš soubor je malý. Poslední roky vnímáme, že jsou moc rádi, když si u nás mohou zahrát. Sami se hlásí.
Vladislav Kracík: Platí to i o režisérech. Tohle je taky velký skok. Nemusíme nikoho přemlouvat, ale sami nás aktivně oslovují. Dřív jsem poptával režiséry skrz republiku a oni říkali: „Co to je? Kde to je?“… A najednou to všichni věděli a chtěli u nás dělat. A to se stalo v podstatě ze dne na den. Vlastně těch věcí, které se staly ze dne na den, je hodně.

Například?
Vladislav Kracík: Třeba diváci. Dlouho na nás chodilo strašně málo diváků. A najednou ze dne na den začali chodit hodně, nebyla žádná přechodová fáze. 
Marek Zahradníček: Změnil se i vztah Moravské divadlo a Tramtarie. V prvních letech nás lidé brali jako alternativu k velkému divadlu. A cítil jsem jakousi rivalitu i v souborech. První pokus o spolupráci byla různá scénická čtení a to bylo hodně úspěšné. Pak se to provázalo natolik, že vzájemně hostujeme. Naše holky nebo třeba i já tam, jejich herci jako Honza Ťoupalík u nás… Máme se rádi a jsou to úspěšné projekty.
Barbora Šebestíková: A je to pro nás i osvěžující. Host je takový nový vítr do toho představení.
Vladislav Kracík: Ale tohle vlastně pro nás už dlouho není téma. Už to takhle je, už jsme v profi světě. (smích)

Za těch dvacet let je za vámi mnoho. Chci mluvit o úspěších, ale zajímalo by mě možná nejdřív, jestli máte za sebou i nějaký fuck-up, prostě něco, kdy jste si řekli, díky za tu zkušenost, ale tudy ne…
Petra Němečková: Tak to teda nevím… (Petra dlouho přemýšlí…) Těch fuck-upů bylo samozřejmě hodně, ale něco takhle zásadního…

Tak to možná vezměme nejprve opačně. Největší úspěch? A neříkejte, že to, že jste pořád tady.
Barbora Šebestíková: Shakespearovské léto. Rok od roku to celý tým tuní, aby to bylo lepší a lepší. A já se vždycky nesu jako pyšná pávice, když se rozhlédnu a řeknu si, že to je naše. Nádherná atmosféra v nádherné přírodě, všichni se na to těší. Za tohle bychom na sebe měli být pyšní!
Vladislav Kracík: To má Bára pravdu. To, že jsme neuměli úplně odpovědět, pramení z toho, že divadlo je hodně kontinuální činnost. Máme třicet akcí do měsíce a člověk nemá moc čas to vyhodnocovat. Neustále jsme v pohybu. Za těch dvacet let nebyl týden, kdy by se něco nestalo! Ale ty Shakespearovky jsou dobrý příklad. Myslím, že je to trochu zázrak, že to v Česku nemá vůbec obdoby, aby na divadlo, které má kapacitu osmdesát lidí, na ty samé věci v létě chodilo deset dnů šest set, sedm set diváků…

Marek Zahradníček: Já bych ještě zmínil dvě věci k těm úspěchům. Během covidu, když se najednou oznámilo, že se zase bude moci hrát, jsme během dvou týdnů vymysleli festival, který jsme pak zopakovali ještě další rok. A přestože jsme už měli festival v srpnu, tak jsme si přidali další v červnu, na jiném místě a bylo to nádherné. Navíc k tomu Vláďa v rekordním čase napsal skečovou hru Láska za koronu, kterou jsme na tu situaci reagovali jako první v republice. A taky jsme tam měli těch sedm set lidí. Tehdy jsem si říkal, že to není možné, že jsme to udělali my a že to funguje!
A druhý strop, to by mělo taky zaznít: Náš tvůrčí tým, který vznikl tady na place, hostuje pravidelně  v jiných divadlech v republice. Nejde tam jen režisér, ale skutečně celý tým: scénografie, bojové scény, choreografie, hudba… To je opravdu něco! Tohle se neděje ani u velkých divadel.

Petra Němečková: Jeden fuck up mě přece jen napadá…

No vida.
Petra Němečková: V době covidu, když bylo všechno zavřené, jsme jako jedni z mála v republice vyvíjeli soustavnou činnost. Natáčeli jsme třeba rozcvičky, sitcomy, ale i celá představení… To bylo sice na jednu stranu pozitivní navenek, ale pro nás to bylo nesmírně vyčerpávající. Nevěděli jsme, jestli tu dobu vůbec přežijeme, neměli jsme peníze… Slibovali jsme si, že na online obsahu něco vyděláme, ale to se nestalo, protože jsme to neuměli zprocesovat… Takže zatímco ostatní divadla během covidu odpočívala a když to skončilo, lidé se plní síly vrhli do práce, my byli úplně zničení. Osobně mám pocit, že z covidu jsem se ještě doteď nevzpamatovala energeticky.

Bylo to pro mě velké poučení. Ale na druhou stranu, my takoví jsme. Neumíme sedět doma a houpat nohama. Ale snad je to odpověď na to, co ses ptal. Byl to takový krok vedle, který jsme si vyzkoušeli, ale kdyby přišlo něco takového znovu, už bych na to asi reagovala jinak.

S čím vyhlížíte do těch dalších dvaceti let?
Petra Němečková: Před námi je velká otázka, jak dál. Máme rodiny, kloubit to dohromady je pro hodně z nás velké téma. A musíme to nějak vybalancovat, abychom zvládli zběsilé tempo, kterým Tramtarie jede. Znovu proto otevíráme téma nových prostor. Tady ve Slovanském domě je to už neudržitelné i z hlediska ekonomiky. Ve chvíli, kdy hrajeme dvacet čtyři představení do měsíce, je to masakr.

Zjednodušeně řečeno: Kdybyste měli větší prostor, můžete hrát méně představení, protože se do sálu vejde více diváků…
Petra Němečková: Přesně tak, mohli bychom hrát míňkrát a tolik bychom se nesedřeli. Herci by měli prostor pro natáčení nebo další kšefty, kluci z techniky by taky mohli dělat víc jiných projektů. Nebo pokud bychom hráli ve stejném či podobném tempu, větší prostor by přinesl více financí a tím pádem bychom si mohli dovolit rozšířit tým a paradoxně bychom tak mohli zvolnit. 

Teď jsme limitovaní. Máme pořád vyprodáno, vstupné je na hraně možností a lidé se nezastaví. 

Vladislav Kracík: Je to věc, která musí přijít a to hodně brzo. Aby bylo jasno, vydělávat pro nás znamená, skončit každý rok na nule. Zaplatit herce, zaplatit tým, nájem, energie. A je pravda, že tady jsme prostě na maximu, protože i my jedeme na maximum. Víc už nevyděláme, ale náklady rostou. Nám tedy ani nic jiného nezbývá, než se přestěhovat do většího. Je to výzva, se kterou se musíme utkat.

O stěhování mluvíte dlouho, párkrát už to bylo skoro „na spadnutí“, ale nakonec z toho vždycky sešlo. Pak do toho hodil vidle covid… Teď se o tom bavíme znovu. Rýsuje se tedy něco?
Petra Němečková: Není nic konkrétního. Jen prostě velmi silně cítíme, že to musíme udělat. Ale situace je stejná, jako před pěti lety. Nebyl to jen covid, já během těch pěti let stihla dvě děti. (smích) Opravdu nebyl prostor, řešit takhle obří projekt. Ale teď jsme udělali velmi silné rozhodnutí a to je zásadní. Věřím, že se najdou vhodné prostory, že se to prostě nějak vyvrbí. Nastaveni na to jsme a samozřejmě tomu jdeme naproti.
Vladislav Kracík: Opravdu není zbytí. A jsou pro to i skvělé podmínky. Divadlo je v kondici, v nejlepší za celou historii, zájem diváků je obrovský… Máme dobrou pozici udělat změnu.

Výhoda těchhle výročních rozhovorů je, že se můžu opřít o vaše předchozí odpovědi z minulých let...
Vladislav Kracík: A jéje. Toho se trochu bojím…

Vůbec ne. Tys mi třeba před pěti lety říkal, že už máš dlouho v hlavě komedii o mužích, kteří začnou plešatět. A že jen čekáš, až to uzraje. To bylo v únoru 2020 a v září měl premiéru Hřeben Bruce Willise. Tak jaké máš plány teď?
Vladislav Kracík: Asi to nemám teď tak konkrétně. Dramaturgie a umělecké směřování souvisí s mnoha věcmi a samozřejmě i s tím prostorem. Pokud změníte prostor, je to obrovský zásah. Technicky je najednou vše jinak, dramaturgie s tím musí jít ruku v ruce, herci musí hrát trochu jinak… Takže si počkám, co bude. 
Barbora Šebestíková: Ale mám s Vláďou hezký zážitek. Kdysi mi říkal, že by jednou chtěl režírovat Větrnou hůrku, ale že na to není prostor, lidi, že to potrvá tak čtyři roky, až přijde ta správná doba… A pak, skutečně za čtyři roky, se to opravdu stalo! On ví, co dělá.

Vlastně mám taky podobnou vzpomínku. Před deseti lety jsme se v podobně vizionářském okénku s Vláďou bavili, co by bylo takovým jeho divadelním highlightem. A on povídá, že mít na jevišti harleje, to že by bylo něco skvělého… A teď za vámi jdu do baru přes jeviště, kde stojí auto…
Všichni se smějí.
Vladislav Kracík: To je pravda, ony se ty věci dějí.

Je pravda, že asi ta nejpočetnější část vašich diváků, jsou vlastně vaši vrstevníci, mezi něž se tedy taky počítám. A jako publikum oceňujeme, že reflektujete s krásnou nadsázkou to, co prožíváme a co, jak překonáváme určité milníky, je pro nás nové...
Marek Zahradníček: Přesně tak. Vláďovi se to posunuje. Začal dvacátníky, pak ženský pohled, mužský… V poslední hře, kterou máme krátce před premiérou, se vyskytují tři děti!
Petra Němečková: A unavené matky.
Vladislav Kracík: Já jsem vždycky v psaní skutečně reflektoval to, co prožívám. Když mi bylo něco přes dvacet, tak jsme měli hru o hledání holky na výšce. Pak nám najednou bylo třicet, přišly krize, trable, rozvody, o tom se hezky psalo. No a teď je to o dětech… A jednou napíšu komedii z domova důchodců.
Marek Zahradníček: A já budu mít konečně hlavní roli!

Vláďo, nedá mi to a po letech se musím znovu zeptat na muzikál. Jak se posunula tvoje mírná averze k tomuto žánru? Vždyť máš v souboru tolik lidí, kteří báječně zpívají, máte velmi nadané hudebníky, se kterými spolupracujete...
Vladislav Kracík: Ono se to jednoho dne stane, myslím...
Marek Zahradníček: Tady posun!!!
Vladislav Kracík: Hrozně dlouho jsem měl krédo, že na divadle se nikdy nesmí bezdůvodně zpívat. Část mých autorských scénářů začínala větou: „Vstoupí na jeviště a začne zpívat.“ – chvilka napětí – „Ne, dělám si srandu.“ (smích) 

Byl jsem hodně proti muzikálům a tomuto stylu divadla. Ale člověk musí pořád diváky nějak překvapovat a my jsme měli v Tramtarii přes sto premiér, logicky hledáme nové cesty, nesmíme divákům servírovat jen to, na co jsou zvyklí. Takže jednoho dne se to asi opravdu stane a muzikál napíšu, ale musím to udělat po svém. Nesmí to být My Fair Lady.
Marek Zahradníček: Když si ale projdeš náš repertoár pár let nazpět, v mnoha inscenacích se už zpívá a to hodně, máme tam i choreografie… Takže se to tak pomalu posunuje.

Dvacátiny slavíte celý rok. Co nás čeká?
Petra Němečková: Hlavní oslava bude na Shakespearovkách, chystáme galavečer, kam chceme pozvat všechny bývalé spolupracovníky a kamarády, partnery a samozřejmě fanoušky a diváky. Tam budou právě písničky z inscenací, vzpomínání, rádi bychom tam udělali i nějakou výstavu fotografií. Podoba toho večera se teprve rodí, rádi bychom, aby to byl neformální komponovaný program, který nás bude bavit.

Almanach mě zajímá. Jak jste na tom s přípravou?
Petra Němečková: Pořád si ze mě dělají legraci, že jsem před deseti lety říkala, že už nikdy žádný almanach dělat nebudu.

To si vzpomínám!
Petra Němečková: Já jsem to tehdy říkala úplně všem, protože to byla hrozná práce, obrovská… Neměli jsme žádný pořádný archiv. Teď už je to mnohem jednodušší, všechno máme roztříděné, uložené. Takže ano, almanach bude a křest proběhne 16. srpna na Shakespearovkách. A pak bude koncert Natálie Tichánkové, kde si zatancujeme a užijeme si to.

Marku, osobní otázka na tebe. Ty máš za sebou vážnou nemoc, celou minulou sezonu jsi s ní bojoval. Teď se vracíš. Jaký je to pocit?
Marek Zahradníček:  Když jsem ležel ve špitále, samozřejmě, že nejsilnější touha byla, vrátit se do normálního života. Ale hned za tím jsem toužil se vrátit na jeviště Tramtarie. Víc než kdy jindy jsem vnímal to, co vím už dvacet let. Že to je moje druhá rodina. To se potvrdilo i tím, že Petra, ač nevěděla, co bude, mě podržela, i když to byla pro divadlo veliká komplikace. Celá Tramtarie mě obrovsky podporovala. To mě drželo nad vodou a dokázalo mě to vrátit zpět. A nejšťastnější okamžik byl, když jsem si po roce mohl sednout na čtenou zkoušku a zapojit se do nové inscenace. Víš, když se mě ptají kolegové z jiných divadel, co u nás nového, já říkám: „To nemůžeš porovnávat. Vy jste divadlo, ale my jsme Tramtarie. Ty jdeš do šatny a hrát. Ale já si to tam jdu odžít.“ Děkuju moc.

Před deseti lety mi Vláďa na otázku, kde vidí Tramtarii za deset let odpověděl: „Upřímně doufám, že za deset let bude Tramtarie divadlo známé v celé republice a bude brané jako kvalitní česká scéna. Že se na nás do Olomouce bude jezdit…“ Tak to se povedlo, ne?
Petra Němečková: Jo, viď! 
Vladislav Kracík: (smích) Tohle mi vyšlo.

Tak se zeptám úplně stejně. Kde vidíte Tramtarii za deset let?
Petra Němečková: Vidím nás v novém a větším prostoru, hrajeme méně než teď, není to takový masakr a lidi mají čas i na sebe a pro sebe. Ten tlak na nás není prostě tak velký. To je moje vize.
Marek Zahradníček: Já v souvislosti s tím mým zdravotním stavem jakkoliv a kdekoliv, ale hlavně, když to bude s Tramtarií.
Vladislav Kracík: Myslím, že tu za deset let pořád budeme, zároveň už nějaký čas budeme operovat se sálem, který má třeba dvě stě padesát nebo tři sta míst a že budeme plní. Tak prostě to vidím.
Barbora Šebestíková: Nový prostor si všichni zasloužíme a já budu skromná, já bych chtěla jenom záchod v šatně. To si nedovedeš představit tady vzadu být, hrozně se ti chce a prostě tu musíš zůstat a počkat třeba hodinu do konce, protože cesta na záchod vede přes jeviště. Jednou jsem dokonce nezvládla ani děkovačku. Až se mě na to za deset let zeptáš, ráda bych ti odpověděla, že už dávno záchod v šatně máme.