Reklama

Úterý 21. května 2019, svátek má Monika, venku je 16.9 °C

UPOZORNĚNÍ: Tento příspěvek je starší než 6 měsíců.
Níže uvedené informace mohou být zastaralé či neplatné!

Divadlo Tramtarie slaví deset roků. Zlaté časy prožíváme právě teď, shodují se šéfové Němečková a Kracík

Rozhovory

31.3.2015

Autor: Jan Procházka

Asi jen málokdo by v roce 2005 vsadil větší částku na amatérské divadlo s legračním názvem Tramtarie. Obrovská houževnatost, ale i pokora a tvrdá práce ale zvítězily. A dnes plně profesionální divadlo slaví neuveřitelných deset let. Kdy zažívali jeho ředitelka Petra Němečková a umělecký šéf Vladislav Kracík zlaté časy? Právě teď, shodují se. A v rozhovoru se nejen ohlížejí, ale prozradí, jaké se chystají oslavy.

Foto: Jan Procházka



Dovedli jste si na začátku vůbec představit, že jednou budete slavit deset let divadla?
Petra Němečková: Na to mám svou klasickou odpověď…
Vladislav Kracík: Řekni to o té partičce studentů. (smích)
Petra Němečková:
Když jsme začínali, byli jsme parta studentů mezi dvaceti a třiadvaceti lety a Tramtarii jsme získali vlastně ze dne na den: skupinka brněnských umělců, kteří tu divadlo zakládali, se rozhodla, že se vrátí do Brna a nabídli nám, že můžeme divadlo převzít. To bylo na konci roku 2004. Mezi Vánoci a Silvestrem jsme se rozhodovali, jestli to přijmeme a nakonec jsme si řekli, že jo. Tehdy jsme si vůbec neuměli představit, co nás čeká. Všechno jsme se učili za pochodu. To, že za deset let budeme plně profesionálním divadlem, které má v Olomouci a širokém okolí své stabilní místo, má vyprodáno na všechny inscenace a jezdí hrát po celé republice, tak to by nás opravdu ani nenapadlo.

Když se teď ohlédnete za tou dekádou, jaká byla vlastně cesta až sem?
Petra Němečková: Tramtarie začínala jako úplně amatérské divadlo. Neměli jsme žádnou koncepci, všichni to dělali zadarmo a z nadšení. Taky jsme přemýšleli, co to ta Tramtarie vlastně bude. Multikulturní scéna, kde se budou třeba pořádat i koncerty nebo výstavy? Nebo čistě jenom divadlo? Tohle hledání trvalo asi čtyři roky. Několikrát jsme i změnili prostor. Začínali jsme v hodolanském divadle, pak jsme měli sezonu v Divadle hudby a nakonec jsme v říjnu 2006 zakotvili tady ve Slovanském domě. Během toho hledání jsme dospěli do stádia, kdy už to všechno zadarmo dělat nešlo. Ze studentů se stávali pracující, potřebovali se nějak živit, navíc jsme už v té době zvali profesionální hostující režiséry i herce a ty jsme už museli zaplatit. Museli jsme tedy udělat krok dál. V roce 2011 jsme se rozhodli, že přistoupíme k procesu profesionalizace, bylo tedy potřeba sehnat víc peněz, zvát víc profesionálních hostů a vůbec zavést profesionální provoz. Tento náročný proces trval tři roky a nyní už můžeme říct, že se to povedlo. Minulá sezóna už byla plně profesionální a všichni lidé, kteří v divadle pracují, jsou placení. Funguje tu každodenní provoz: ráno jedou herci na výjezd, odpoledne se zkouší a večer se hraje. Pomyslným dovršením profesionalizace byla letošní rekonstrukce. V tuto chvíli už máme opravdu plný komfort pro diváky, zavedli jsme také online rezervační a prodejní systém.
A ruku v ruce s celým procesem šla nahoru i umělecká kvalita našich inscenací, což se odráží v tom, že máme stále vyprodáno a jsme zvaní na festivaly.

Foto: Jan Procházka Foto: Jan Procházka

Obrázek

Je nějaké období, na které vzpomínáte nejraději? Zlaté časy Tramtarie?
Vladislav Kracík: K tomu výročí chystáme almanach a při jeho psaní jsme se opravdu pořádně ohlédli. Vzpomínali jsme na inscenace sedm, osm let zpátky… Musím říct, že každá hra byla něčím přínosná, i ty méně úspěšné nás posunuly. Od začátku jsme totiž pracovali studiově - pořád jsme se vzdělávali a snažili se poučit z chyb, aby ty další věci byly lepší. My totiž nestudovali praktické divadelní obory. Studovali jsme teorii, takže jsme věděli, jak to má vypadat, ale ne, jak to provést. Proto se učíme dodneška. Ale zlaté časy? To vím naprosto přesně: ty jsou teď. Poslední tři roky se daří tak nějak lépe. Je to vlastně neuvěřitelné: my spustíme předprodej v deset dopoledne a večer je vyprodáno na měsíc a půl dopředu. Z toho máme obrovskou radost, ale sklízíme ovoce, co jsme sázeli opravdu dlouho, je za tím vážně obrovský kus poctivé práce.

Na co jste nejvíc hrdí?
Petra Němečková: Za mě určitě, že jsme prošli poctivou a náročnou cestu od amatérského divadla k profesionálnímu, že se nám podařilo vybudovat stabilní divadelní scénu, která má jasné místo. Že máme stálý soubor, jsme stabilní a lidi nás berou, že sem patříme.
Vladislav Kracík: To asi máme stejně. Je důležité si uvědomit, že v českém kontextu po roce 1990 je to, co se povedlo Tramtarii, naprosto unikátní. Kolik tady vzniklo divadel? A když už, tak většinou byla opřená o zavedené osobnosti, na kterých to stálo. Ale že by tu vzniklo divadlo ze studentských poměrů a dotáhli to do profesionálního finále… A tím myslím institučně. Soubory tu jsou, ale nemají k tomu barák a čistě repretoárové divadlo s každodenním provozem. Na to jsem hrozně pyšný, že se nám to povedlo.

Kromě vás dvou, je tu v současném týmu ještě nějaký další pamětních celých těch deseti let?
Petra Němečková: To není. My dva jsme jediní. Ale třeba herečka Petra Konvičková je tu osm let.
Vladislav Kracík: A ještě Marek Zahradníček, ten s námi taky hrál už v Divadle hudby. Nebo Jan Konopčík, ten je tu už taky hodně dlouho. Ale od úplných začátků ne, to je pravda.

Jak šel čas v divadle Tramtarie podle Petry Němečkové

 

2004/2005
16.2.2005 zahajujeme činnost Tramtarie v bývalém hodolanském divadle
uvádíme neuvěřitelných 8 premiér a desítky dalších akcí
nemáme ale peníze na zaplacení energií – v červnu 2005 opouštíme hodolanské divadlo
v září 2005 zahajujeme činnost v Divadle hudby jako hosté

2005/2006
jsme stálí hosté v Divadle hudby – uvádíme jen 3 premiéry za sezónu
zjišťujeme, že potřebujeme vlastní prostory
v červnu 2006 opouštíme Divadlo hudby

2006/2007
11.10.2006 otevíráme zbrusu nový prostor ve Slovanském domě a je náš!
první premiéru O láskách nebeských zkoušíme na staveništi – premiéra 17.10.2006
uvádíme 6 premiér – hledáme svou poetiku

2007/2008
uvádíme Klapzubovu jedenáctku a Krysaře – první odvážné adaptace klasických děl
začíná se o nás vědět, chodí první pravidelní diváci

2008/2009
Taxi vinyl – zásadní inscenace v režii hostujícího profesionálního režiséra Jiřího Trnky – dostal z herců skvělé výkony, použil živého Dj i živou videoprojekci – pro nás velká inspirace
premiéra Batmana – divácký hit, který hrajeme další 4 roky, jsme s ním pozvaní na prestižní festivaly Colours of Ostrava, 13+ v Divadle v Dlouhé Praha atd.


 

2009/2010
premiéra pohádky O pračlovíčkovi – první pohádka, která měla obrovské ohlasy – účastníme se s ní Jiráskova Hronova, získává cenu diváků na prestižním festivalu Dítě v Dlouhé v Praze, jezdíme s ní po celé ČR i zahraničí, v březnu 2015 jsme odehráli 300. reprízu

2010/2011
uvádíme 5 premiér a všechny jsou to autorské texty nebo adaptace – nacházíme pro nás stěžejní dramaturgickou linku, které se pro Tramtarii stává typickou

2011/2012
zahajujeme proces profesionalizace
ustaluje se naše poetika

2012/2013
mezi zásadní inscenace patří Jana Eyrová, Romance pro křídlovku – utvrzujeme se v naší poetice založené na rychlém střihu, na střídání obrazů, na režisérské invenci
radikálně se zvyšuje divácký zájem

2013/2014
první profesionální sezóna – dokončen proces profesionalizace
získáváme Cenu Olomouckého kraje za přínos v oblasti kultury
inscenace, které vznikly v této sezóně, vykazují vysokou uměleckou úroveň
už třetím rokem odehrajeme cca 100 představení v Olomouci a dalších zrhuba 220 na zájezdech za sezónu

2014/2015
rekonstrukce divadla – máme konečně vyvýšené sedačky, klimatizaci, odhlučněná okna
zavádíme online prodej vstupenek
všechny uvedené premiéry jsou diváckými hity – Psycho, Druhý život Veroniky, Europeana
máme vyprodáno na měsíc a půl dopředu a jsme pyšní na dobře odvedenou práci :)

Když se zamyslíte, nějaký váš favorit, nejoblíbenější inscenace?
Petra Němečková:
Pro mě osobně Tracyho tygr a Romance pro křídlovku. Souvisí to i s tím, že jsou to moje oblíbené knihy a způsob, jakým je Láďa zpracoval, poetika hořkosladkého příběhu, to je mi blízké. Vladislav Kracík: Já abych nejmenoval svoje hry… Naprostým zlomem byla inscenace Taxi Vinyl od Jiřího Trnky v roce 2008. Tehdy se to zlomilo z amatérského do profesionálního divadla. Přišel zkušený režisér a poprvé s námi udělal velikou celosouborovou věc, poprvé pořádné divadlo. Hrálo tam deset herců, živý DJ, živá projekce… Opravdu nám to hodně ukázalo, jak se má divadlo dělat. A další zlomovou hrou bude, aspoň doufám, inscenace Hany Mikoláškové Psycho. Kvalitativně je na velmi vysoké úrovni a doufám, že se zase posouvá umělecká laťka.

A divácky?

Petra Němečková:
I na Batmana občas padne smutek. Hráli jsme ho od premiéry v roce 2009 čtyři roky, byl neustále vyprodán, lidi se i vraceli, hráli jsme ho i na různých festivalech po celé republice. Přerušit jsme ho museli násilně, představitel hlavní role Marián Zedník se přestěhoval do Španělska. To byl první opravdový divácký hit. Ale v tuto chvíli už těch hitů máme víc. Psycho, Druhý život Veroniky. Zájem je ale o celý repertoár. Třeba úspěšný je i Ošklivec, což určitě není titul, který by lákal svým názvem, ale i o něho je zájem. Nemusíme uvádět jen známé věci, abychom přilákali diváky. Vladislav Kracík: Na tom Batmanovi je krásně vidět ten vývoj. Byl to obrovský úspěch, hrálo se to čtyři roky. A dohromady bylo nějakých pětašedesát repríz. Dneska máme R.U.R., které má za jednu sezonu repríz čtyřicet a vůbec nám to nepřijde jako takový ranec…

A teď se Batman vrátí, plánujete ho obnovit jako jeden z hlavních bodů oslav…
 Vladislav Kracík: To je pravda. Jedním z bodů oslav je jakási krátkodobá reinkarnace představení I na Batmana občas padne smutek. Sejdou se všichni původní představitelé. Je to prima, že se to povedlo, určitě to není běžné. Nebylo to vůbec jednoduché, za těch pět let už se tu vystřídaly třeba čtyři generace herců, které se navzájem neznají. Marián Zedník kvůli tomu dokonce přiletí. Bude to vzpomínka i velké setkání. Chystáme tři reprízy, všechny byly okamžitě vyprodané.

Co vlastně všechno v rámci těch narozenin chystáte?

Vladislav Kracík:
Zlatým hřebem bude slavnostní narozeninový večer 10. dubna. Oslavíme to divadlem, bude koláž ze současných představení, koncert našich dvorních skladatelů Martina Peřiny a Lukáše Marečka, kteří obléknou do nového hávu písně z inscenací a naše herečky je pak zazpívají. Náš dvorní kameraman Andy Fehu vyštrachá z archivu záznamy z časů, kdy tu točil i v zákulisí. Takže uvidíme i nikdy nezveřejněné záběry, jak jsme tu chystali třeba právě Batmana. Bude tu i několik DJ a během večera taky pokřtíme almanach, který píšeme ve spolupráci s divadelní vědou Univerzity Palackého; ten se týká celé historie našeho divadla. Petra Němečková: Během celého dubna čeká na diváky plno bonusů ve formě soutěží o vstupenky, o almanach. Duben bude v tomto speciální, nebudou to jen běžná představení, chceme jim dát nějakou přidanou hodnotu. Ale je to samozřejmě překvapení pro ty, co přijdou.

Co bude dál, až utichnou narozeninové večírky?
 Petra Němečková: Letos máme novinku, sezona skončí až v červnu, o měsíc později, než bylo zvykem. Důvod je prostý: už máme konečně klimatizaci, takže se dá hrát i když je venku opravdu horko. Příští sezonu budeme mít čtyři premiéry, ale plán teprve vzniká, nechci předbíhat…


I na Batmana občas padne smutek. Legenda, která se vrátí. Tramtarie představení obnovuje v rámci oslav desátých narozenin. Hrát se bude jen třikrát.


Zkusili jste už ledacos. Komedie, adaptace, klasiku, horor… Co třeba muzikál?
Petra Němečková: Coo, Láďo? (smích)
Vladislav Kracík: Já byl vždycky proti muzikálům. I herci si ze mě dělali legraci, když jsem tvrdil, že nikdo na jevišti nemá bezdůvodně začít zpívat. Ale na druhou stranu, vždycky rád zkouším něco nového a rád dávám sobě i hercům jiné mety. Takže už třeba v té mé poslední komedii Druhý život Veroniky, tam zazní živá píseň. Napsal jsem k ní text a docela mě to bavilo… Neříkám, že v příští sezoně, ale třeba časem… Asi ne zrovna muzikál, ale hra, kde by zazněly nějaké písně, to si umím představit. A asi to v blízké době nastane.

Kde bude Tramtarie za deset let? Kde byste ji chtěli mít?
Petra Němečková: No bude jí dvacet!
Vladislav Kracík: Upřímně doufám, že za deset let bude Tramtarie divadlo známé v celé republice a bude brané jako kvalitní česká scéna. Že se na nás do Olomouce bude jezdit. A nějaké ty ceny: Radok, Thálie, to mu bych se taky nebránil... (smích) Ale vážně, rád bych se toho dožil.
Petra Němečková: Přání je, abychom byli stabilní instituce, měli dost finančních prostředků na fungování, abychom se uživili.
Vladislav Kracík: David Drábek vždycky říkal, že cíle musí být nejvyšší. Snižovat se potom dá vždycky. Toho jsme se vždycky drželi. Jsme rádi, jaké to teď máme, ale spokojení nejsme. Příští rok chceme být zase o něco lepší.