Jsem státní zaměstnanec, odkázaný na ochotu daňových poplatníků platit moje služby a vládní vůli vyslyšet mé oprávněné nároky. Jako dítě jsem prožil sametovou revoluci v nápravně výchovném zařízení, které se jmenovalo vojenská střední škola. Připravoval jsem se na éru vojenského profesionála v době, kdy společenské postavení vojáka bylo na nízké úrovni a bylo kompenzováno nadstandardním platem.

Voják z povolání byl produkt své doby, který vedl kočovný osamělý život po vojenských ubytovnách, nebo v případě, že se oženil, vedl ten život stejně kočovný, jen s sebou vláčel rodinu. Reputace někde mezi Tankovým praporem a Pelíšky. Tuto nálepku armáda během transformace ztratila a dnes patří mezi lukrativní zaměstnavatele, třebaže s klesající nezaměstnaností je stále větší problém s výběrem kvalitního personálu. Z povolání, kdy jste chodili domů akorát měnit prádlo, se stává zaměstnání, kde už skoro platí zákoník práce a nemusíte poslouchat rozkazy typu - natřeme trávu na zeleno, protože zítra tudy projíždí vysoký funkcionář.

Proč tak dlouhý úvod? V dnešní ekonomicky orientované společnosti, kde vše vyřeší neviditelná ruka trhu, existuje skupina obyvatel bez možnosti výrazněji ovlivnit své příjmy. Jsem realista a vím, že jsme si svoje projídali už od roku 2002, kdy tehdejší ministr Tvrdík, získal a nadchnul celou armádu pro svou reformu, na kterou nebyl připraven státní rozpočet a nebyla po ní ani společenská poptávka. Armádu jsme zprofesionalizovali a máme ji připravenou pro všestranné použití. Jsme schopni pomáhat v případě živelných i jiných katastrof a jsme i schopni zabezpečit suverenitu státu. Naši připravenost dokazujeme jak při cvičeních ve vojenských výcvikových prostorech, tak i ve všech zahraničních misích, kterých není málo a dnes už jen málo z našich profesionálních vojáků není novodobými válečnými veterány. Po nasazení na evropském kontingentu jsme čím dál tím častěji schopni se zúčastnit operací na východě v Iráku a Afghánistanu.

Finanční ohodnocení vojáků v zahraniční misi mělo svůj vývoj, ale poslední úprava vychází z jednotné základní sazby zvláštního příplatku podle jednotlivých hodnostních sborů. Tato výše je dále doplněná jednotlivými příplatky podle náročnosti jednotlivých misí, za klimatické a bojové podmínky. Tato úprava byla schválená v roce 2003 s účinností od 1.1.2004 v době, kdy kurz dolaru, v kterém je tento příplatek vyplácen, byl 30,40 Kč. Při tomto kurzu bylo možno, během plnění úkolu v Iráku, vydělat za 3 měsíce v základní funkci 210.000 Kč. Za stejných podmínek, ale při dnešním kurzu 16,10 Kč (k 15.3.2008, pozn. redakce), si vyděláte 111.090 Kč. A to mluvím o Iráku a ne o Kosovu, kde za stejnou dobu voják v základní funkci vydělá za 3 měsíce 62.800 Kč. Ne, nestěžuji si, jen konstatuji. Nikdo z nás by se touto myšlenkou nezabýval, kdyby na veřejnost nepronikly informace, které podpořila paní ministryně při návštěvě Kosova v lednu letošního roku, že dojde k úpravě zvláštního příplatku až na dvaapůlnásobek. To zní naprosto fantaskně, ale podívejte se na čísla o pár řádků výše a zjistíte, že vlastně dojde pouze k navrácení do stavu z roku 2004 a možná jeho mírnému navýšení. Ovšem s tím, že jak jsem předesílal, naše republika vysílá své vojáky do stále náročnějších operací a k plnění stále náročnějších úkolů, ve vzdálenějších zemích světa.

Každý zjišťoval informace a tu a tam střípky pronikly na veřejnost a rostla nedočkavost všech, jak těch zúčastněných v cizině, tak těch připravujících se na vyslání do ciziny. Mezi tím Česká koruna k americkému dolaru láme jeden rekord za druhým a od podepsání kontraktu v říjnu 2007, kdy byl podle ČNB kurz 19,40 Kč, klesl na dnešních 16,10 Kč. Tak se najednou všechno přeneslo do roviny přísně tajné. Přesně toto bylo a je podhoubím pro vznik „vzpoury“ v Afganistánu a petice v Iráku. Všichni najednou máme pocit, že se nemůžeme dopracovat k žádným relevantním informacím. Někde jsem psal, že jedna z rozhodujících podmínek pro bojeschopnost vojáka je jeho spokojenost. Kromě zabezpečení jídla, spánku a relaxu, musí mít pocit, že má cíl. Jeden za cílovou páskou této mise, při které umrtví podvědomí do vegetativního stavu, vidí nové auto nebo motorku, druhý dovolenou s rodinou u moře a jiný realizaci svého snu o vlastním bydlení. Sen se Vám najednou začne rozplývat, stejně jak když taje máslo na slunci, přestože svoji práci děláte stále stejně dobře a se stejným nasazením. Každý měsíc jste najednou placeni o 6 % hůře. Celoroční inflace je podle statistického úřadu za loňský rok 5 % a jde o celostátní katastrofu, která hýbe se všemi parametry sociálního zabezpečení. Bude navýšen důchod v průběhu roku, zvyšují se úrokové sazby u úvěrů a tak by se dalo pokračovat.

Všude čteme: nebojte se přihlásit o svou mzdu a nebo plat. Ano, ale u koho? Komu si půjde stěžovat prodavačka u soukromníka, že jí neplatí přesčasy? Pracovnímu a nebo finančnímu úřadu? Možná, je ovšem málo pravděpodobné, že by se na ně někdo obrátil, to raději půjde a dá výpověď a bude hledat jiného, vhodnějšího zaměstnavatele. Ale jakou máte možnost, když nejste doma a pro všechny, co si přečtou, že vyděláváte někde kolem 3000 amerických dolarů měsíčně, jste nadstandardně placen už teď, protože neví, co víte vy. Vysvětlete potom manželce a matce vašeho čerstvě narozeného syna, že s tím bytem budete ještě muset počkat až se vrátíte - pokud se ovšem vrátíte živý a zdravý. Jistě, tento problém řeší celá „Husákova generace“, ale jen v málo zaměstnáních je tolik restriktivních opatření, které Vám znemožňují najít si k zaměstnání druhou práci.

Celý tento příspěvek jsem věnoval penězům a platu jenom proto, že se brzy přijme řešení, které zajisté vyvolá nemalou diskusi o platech v rozpočtové sféře. Vojáci po misi se opět stanou terčem otázek „Tak co, kolik jsi si vydělal?“. Nikoho nebude zajímat kolikrát byl tak blízko smrti, že mu dýchala na záda, ale právě proto, že jsme v ekonomicky orientované společnosti, tak bude středem zájmu jeho příjem a závist z něj plynoucí. Nepíše se to snadno, ale stojím si za každým slovem.