Dnes (1.6.) jsme předali operační úkol. Česká vojska po dlouhé době opouští jih Iráku. Náš kontingent stavěl na dobré pověsti kontingentů vojenské policie a armádních kontingentů. Každá složka měla jiný úkol a jiné určení. Vojenská policie se soustředila na výcvik místní policie v policejní práci. Armádní kontingenty pracovaly na zabezpečení vstupu do základny. Čeští vojáci byli v přímém kontaktu s místním obyvatelstvem. Jednou je učili specializované policejní práci a podruhé je kontrolovali na vstupech do základny.

Byli jsme na mezinárodní základně a tak jsme byli v první řadě vnímáni jako zástupci českého státu. Všichni jsme pozorovali anglické a americké vojáky jak jsou vybaveni, jaké mají uniformy a jakou mají techniku. Musíme si ovšem přiznat, že stejné zkoumání probíhalo i z druhé strany. A tak necháváme v naších kolezích povědomí o naší armádě, ale i o nás, jako o národu. Jak jsme se chovali bylo bráno jako modelová charakteristika pro celý národ. Naši vojáci sloužili společné služby s britskou jednotkou vojenské policie na PVCP Ritz a spolupracovali s britskými psovody na PVCP Delta. Všude na těchto stanovištích odváděli velmi kvalitní práci a byli bráni jako rovnocenní partneři a profesionálové. Naše vedení se účastnilo porad, které nejen že byly vedeny v angličtině, ale byli plně pod anglickým vedením. Výstup z těchto porad byl podklad pro práci celého kontingentu, každé pochybení na této úrovni mohlo mít nedozírné následky.

Jsme rádi, že jsme mohli britské straně předat zkušenosti, které jsme nabyli při práci na těchto stanovištích a nejen to - ale britská jednotka, která teď bude vykonávat naši práci, bude na těchto zkušenostech stavět a bude je dále rozvíjet. Teď jsou to oni, kdo má na starosti vstup do základny. Všichni jim přejeme, aby jim služba šla stejně dobře jak nám a čas ve službě jim utíkal minimálně stejně rychle. Vždyť jsme tady už skoro půl roku a máme toho tak akorát, proto si neodpustím obdivnou poznámku na americké vojáky, kteří jsou tady až třikrát tak dlouhou dobu. Dvanáct až osmnáct měsíců... Pro mne něco nepředstavitelného.

Za všechnu naši práci ve prospěch celé základny byli naši příslušníci oceněni velitelem 903 Expeditionary Air Wing (Expedičního křídla královského letectva) za příkladnou práci a vynikající činnost při zabezpečení plnění operačního úkolu. Deset vybraných příslušníků bylo oceněno zástupcem velitele MND – SE (mnohonárodnostní divize jihovýchod) brigádním velitelem Julianem Free za kvalitní práci, kterou odvádějí pro divizi. V jeho poděkování za práci nejvíce rezonovala slova o „nezbytnosti chápání divize jako týmu, v němž má každý svou nezastupitelnou roli, kterou musí hrát tak dobře, jak jen umí, protože jen tak se prvky divize budou moci na sebe vzájemně spolehnout“. Ocenění je projevem díků za práci našich vojáků. Každá hodina, každý den, každý týden všech měsíců strávených tady je stupínek v profesionalitě vojáka. Zahraniční zkušenost dává nový rozměr jeho vědomostem a v neposlední řadě bývá vyvrcholením přípravy na funkci. Jestli kvalitu chirurga je poznat na operačním sále, tak kvalitu vojáka poznáte v extrémních podmínkách „bojového“ nasazení.

Dneškem tedy pracujeme pouze na likvidaci českého kempu tady na základně v Al Basrah a na zabezpečení bezpečného transportu našeho matriálu domů. Teď, když skončil operační úkol, zjišťujeme, kolik práce pro všechny naše vojáky zabezpečuje naše logistika. Teď vidíme, kolik mravenčí práce se skrývalo v jedné nevelké kanceláři. Všechen materiál, který jsme sem kdy pořídili, se musel zaúčtovat, uskladnit, vydat a na konec i odepsat o tuto práci se staralo jen několik málo lidí, kteří teď, když ostatní mají hotovo, začínají pracovat na plné obrátky a jejich úkol končí až po odevzdání materiálu do skladů v České republice. Materiál odvážíme do Kuwaitu, kde se o něj postaráme až do doby, než ho převezme specializovaná firma, která zajistí odvoz do České republiky.

Dnes jsme předali operační úkol, pozítří svěsíme vlajku a do měsíce jsme doufám všichni doma. Doma – doma v „Česku“, tom našem hezkém kousku Evropy, kde se střídá roční období s pravidelností otáčení země, kde nemáme pocit, že je jedno kam se podíváme, protože vypadá vše stejně. Prostě budeme tam, kam patříme, s těmi koho máme rádi a kteří mají rádi nás. Teď už začne ta příjemnější část naší cesty. Pak už budeme doma a budeme jen vzpomínat na dny strávené v Iráku, pod tlakem náročné služby v extrémních klimatických podmínkách.