Závěrečný koncert Podzimního festivalu duchovní hudby se konal 10. října v chrámu Panny Marie Sněžné za pozornosti mediálních partnerů (Český rozhlas Vltava a TV Noe), kteří tento hudební zážitek zprostředkovávali v přímém přenosu.

Tradičně se finálního večera v nastudování díla ujal dirigent Jaromír M. Krygel. Závěrem se sází na ověřené umělecké jistoty, takže opět byla pozvaná altistka Jana Sýkorová, tenorista Tomáš Černý, basista Martin Gurbaľ a jako sopranistka se poprvé představila zpěvačka gruzínského původu Nana Miriani. Sólisty doplnil Český filharmonický sbor Brno (sbormistr Jan Ocetek) a doprovodila Filharmonie Hradec Králové. Program koncertu se nesl v duchu quasi hesla neznámé dílo známého autora. Messa di Gloria e Credo Gaetana Donizettiho je vskutku pozoruhodné dílo. Jednak z názvu jasně plyne neúplnost zamýšlené mše a jednak se dá o této mši říci, že je plná vlivu a řemeslné práce autorovy převažující operní tvorby. Stylově je zařaditelná ještě do pozdního klasicismu (snad pro jistý konzervatismus mše jakožto hudebního útvaru), avšak vykazuje mnoho operních prvků (sólové části koncipované jako árie da capo, promyšlená orchestrace, mohutné sbory apod.).

Protože šlo o uvedení díla v české premiéře, je vhodné se na něj zaměřit detailněji. Celkově však mše působila velmi svěže, mnohdy nezatíženě hudebním zpracováním, vyrovnaně v sólových projevech, zvukově též rovnocenně sbor s orchestrem, nikde nic výrazově zbytečně nepřebývalo a nic nechybělo. Samotný začátek mše (Kyrie) předznamenal styl a vývoj, kterým se bude toto dílo ubírat. Jakýsi operní (až mozartovský styl) jednoduše velmi slyšitelně do Donizettiho zpracování prosakoval. Donizetti občas použil velmi efektní, až vtipné hudební prostředky, například v poslední části Credo in unum Deum. Sbor i orchestr tuto frázi přednesli v unisonu a tento prvek byl použit během polední části hned několikrát, včetně samotného konce. Vynikající hudební a též interpretační zpracování přišla v jednotlivých částech Gloria. Nana Miriani přednesla svůj sólový zpěv doplněný příčnou flétnou v části Laudamus. Její pevný, však v ozdobách ohebný hlas svědčil o velice příjemném až sametovém sopránovém projevu, její bravurní kadence před repeticí zmíněné árie da capo se velice efektně nesla již bez doprovodu v chrámovém prostoru. Jiné sopránové sólo v části Qui sedes bylo doplněno téměř koncertantním způsobem houslovým sólem, avšak první houslista rovnocenně nevykazoval k Miriani stoprocentní výkon. Basové sólo Martina Gurbaľa vyznělo v Domine Deus v poněkud subtilnější dynamice a proto jeho zpěv zazněl v podobě, kterou již dlouho na tomto festivalu nepamatuji. Gurbaľa bylo možné slyšet ve velmi jemném projevu, jeho silný hlas přesto velmi zdárně ovládal v křehkosti a jemnosti hudebního sdělení, kterou jde málokdy slyšet tak podařeně a procítěně v basových sólových částech jiných velkolepých vokálně instrumentálních dílech. Další sólo tenoristy Tomáše Černého následovalo v části Qui tollis a zde Černý doslova zazářil ve velmi náročném partu, který byl převážně exponovaný ve vyšších polohách, dechově náročný na dlouhé plochy a samotný závěr ve forte a výškách si kladl na zpěváka velké nároky, které však Černý perfektně zvládl. Altistce Janě Sýkorové navzdory jejím pěveckým kvalitám nebylo v tomto díle dopřáno větších sólových částí, ale i tak se její hlas kvalitativně dobře snesl v duetech a skvěle barevně doplňoval v kvartetech, zvl. části Cum sancto a v tercetu s tenorem a basem v části Et incarnatus est. Krygel vedl orchestr a sbor velmi pečlivě a mistrně v gestech výrazu a dynamiky, znamenitě dokázal vyzvednout místa, kde byl důležitější buď sbor, nebo instrumentální podíl a dodal celému dílu pověstný punc suverénně odvedené umělecké práce. Závěrečný koncert se podařilo široké veřejnosti předvést v důstojné a hodnotné české premiéře a velký podíl na tomto předání též nese dramaturgyně a ředitelka festivalu Dobromila Hamplová.