Divadelní sezóna skončila pro premiérové publikum v pátek 15. června uvedením pečlivě nastudované Massenettovy opery Manon. Letní teploty už řadu týdnů vstupují do divadelního dění se vztyčeným ukazováčkem, který nabádá odpovědné činitele k vybavení divadelního sálu klimatizačním zařízením. V pátek byl tento apel zvlášť srozumitelný.

Jules Massenet byl dramaturgií objeven jako vhodný reprezentant francouzské opery, jejíž zastoupení v repertoáru divadla desítky let absentovalo. Na vstřícné olomoucké „Konečně Francie, konečně Manon!!“ odpověděl operní soubor Moravského divadla sborovým „Když Francie, když Manon, tak co nejlépe!“

O citlivou inscenaci tragického příběhu se pod režijním vedením Martina Dubovice a pod taktovkou Miloslava Oswalda zasloužili všichni další členové realizačního týmu: sbormistryně Lubomíra Hellová, scénograf a tvůrce kostýmů Alexandr Babraj a hudební experti Milada Jedličkové a Jan Gottwald. Inscenace byla tentokrát náročná i pro tým jevištní stavby, vedený Borisem Konarikem.

Příběh Manon patří díky Nezvalovu poetickému zpracování k nejznámějším literárním osudům. To přispělo k bezproblémovému pochopení tragického příběhu, takže se diváci mohli plně soustředit na scénické, herecké, hudební a pěvecké nuance, jež z režijního pojetí Martina Dubovice vyplynuly. Děj operního díla je rozčleněn do tří dějství, každé dějství má dvě části. Společenský rozměr příběhu přibližují úvodní části druhého a třetího dějství. V ostatních obrazech převažují v áriích a duetech se projevující citové polohy příběhu.
Olomoucká opera disponuje sólisty, kteří dokážou postavy známé opery dokonale ztvárnit. Premiérové obsazení nabídlo šanci „blýsknout se“ v titulní roli Eleně Gazdíkové. Šanci nepromarnila. Byla přesvědčivá a kouzelně osudová. Náročnou roli rytíře des Grieux zpíval a hrál s maximálním vypětím Petr Martínek. Odvedl výkon, jež si zaslouží uznání; nikomu neuniklo, že dosáhl vrcholu tím, že si sáhl až na dno...

O kvalitě současné souboru opery svědčí výkonostně velmi vyrovnané obsazení všech dalších významných rolí. Nebylo jich málo – čtyři role mužské, tři ženské. Hraběte des Grieux vytvořil David Szendiuch, Lescauta Jakub Kettner, Guillota Ondřej Doležal a De Brétigniho Antonín Valenta. Žádné postavě nechybělo přiměřené psychologické ztvárnění., ve spojení s dokonalým pěveckým výkonem byla každá postava věrná skladatelskému záměru. Totéž platí o třech konkurenčních postavách pařížských dam – Pousette zpívala přitažlivá Terezie Švarcová, Javotte elegantní Lea Vítková a Rosettu nevěřícně rozverná Magda Málková…
Režie ani další sólisté nepodcenili další drobné role: uplatnit se v nich bez námahy dokázal Ladislav Petrů jako hospodský, stejně tak Zdeňka Mollíková v roli razantní bytné, ale i Michaela Dvořáková hrající služebnou a Petr Hloužek coby kočí.

Na Manon si do divadla chodí diváci ověřit, zdali jejich vnitřní Manon (ona převažující představa) není už překonaná vize. Radost bývá větší tehdy, doví-li se návštěvník, že nikoli. Ale poněvadž představa česká je většinou shodná s Nezvalem, k naprosté shodě dojít nemůže. Poté se divák ptá, kdo je vinen... Moudrý, kdo přijde na to, že autor-skladatel, jemuž tvůrci představení slouží především. Pravdu budou mít ale i ti, kteří vycítili, že příběh Manon byl tentokrát zobrazen bez onoho pelu neopakovatelnosti, jež přísluší každé lásce.
Ale kdo ví, zda-li letitá legenda tento citový rozměr vůbec může vyvolat.