Minulý týden se v Olomouci konala dvoudenní mezinárodní urbanistická konference s názvem Olomouc mezi minulostí a budoucností. Cílem bylo diskutovat o významu územního plánu, soužití historické a moderní architektury v tradičních metropolích a komplikovaných aspektech byrokracie doprovázející vznik nových projektů. Organizátoři (Okresní hospodářská komora Olomouc, Sdružení olomouckých architektů a stavitelů a Statutární město Olomouc) pozvali k účasti některé z nejvýznamnějších českých architektů a urbanistů. Jedním z diskutujících byl uznávaný architekt Martin Krupauer, který je spoluzakladatelem Ateliéru 8000 patřícího více než tři dekády mezi přední česká architektonická studia.

Jaké by podle Vás mělo být ideální územní plánování města?
V prvé řadě by se měl územní plán tvořit strukturovaně. Neměl by mít ambici vyřešit všechny problémy najednou, ale postupovat směrem od strategických záležitostí až po detail. Například územní plán Velké Prahy za první republiky řešil především strategické směřování metropole a jeho dílčí detailnější rozpracovávání řešila permanentní regulační komise zadáváním konkrétních regulačních plánů v daných a v tu chvíli potřebných částech Prahy.

Nejen že by neměl mít ambici vyřešit vše najednou, ale ani navždy. To je druhá podstatná podmínka. Územní plán by měl být v čase otevřený koncept. Život se rychle vyvíjí a změny jsou intenzivnější, než jsme schopni plánovat a předvídat. Je nutné, abychom si akceleraci změn připustili, neboť život takový zkrátka je. Bavme se tedy o otevřeném flexibilním uzemním plánu, který samozřejmě drží základní kostru a potřeby města, ale daná místa a jejich vývoj rozpracovává ve chvíli, kdy je potřeba je řešit. Největší chybou je uzavřít územní plán, odsouhlasit a brát jej jako neměnný testament. Každý plán musí připouštět změnu, jinak je to proti životu a přírodě.

Na konferenci jste řekl, že lékem na zdražování je kvantita, můžete to prosím rozvést?
Řekl jsem, že je jedním z léků. Platí samozřejmě ekonomický zákon, že cenu žene nahoru poptávka a nízká nabídka. Stejné je to v nedostatečné nabídce příležitostí pro bydlení. Společnost si musí přiznat, že potřebujeme víc m2, víc bytů a ty buď budou nezadržitelně zastavovat cennou krajinu, nebo si musíme připustit, že se města budou zahušťovat a růst do výšky. Je nutné, abychom to my všichni - i stavební zákon a další naše normy - začaly reflektovat. Nejen kvůli ceně realit, ale především kvůli prosperitě samotných měst a kvalitě života jejich obyvatel.

Města jsou dle Vás jádra prosperity, jaký by měl být jejich urbanistický vývoj?
Úspěšná a zdravá sídla mohou být tahounem prosperity nejen regionu, ale i celé země. Aby tomu tak bylo, urbanistický plán musí být pružný, připouštějící rozvoj. Urbanistický vývoj měst musí vycházet z přání a zadání jejich obyvatel. Rozhodování o místě se musí vrátit co nejblíž lidem, kteří tam žijí. Ne být podřízeno jedinému celostátnímu unifikovanému pohledu a zdánlivě vše řešící normotvorbě.

Narážíte na inciativu Big City Deal, která kritizuje centrální rozhodování a nesvobodu měst ve vlastním rozhodování?
Ano. Je totiž důležité, aby lidi na vlastní kůži cítili tu pozitivní změnu, kterou může rozvoj měst přinést a aby si celkově uvědomili, jak jejich rozhodování může ovlivnit kvalitu jejich života. Je chybou, když se zhmotněný úspěch daného sídla přeposílá do centra, kde je pak přerozdělen a posílán do sídel zpět. Čím více se udrží úspěch v místě, kde vznikl, tím více občané pochopí, proč se má město urbanisticky rozvíjet. Ať už jde o kvalitu života, kvalitu vzdělání, kvalitu zaměstnaní, ale třeba i kvalitu trávení volného času. Ruku v ruce s tím jde také přímá odpovědnost politiků, kteří budou voleni podle kvality své vize s ohledem na rozvoj měst. V současnosti politici předali velký díl zodpovědnosti nevoleným úřadům, které tím získaly velkou moc bez konkrétní znalosti místa a zodpovědnosti k jeho občanům. Problém je to komplexní a výsledkem je stagnace.

Jak vnímáte soužití historické a moderní architektury v tradičních metropolích?
Většina světových měst moderní architekturu umí skloubit se svou stávající zástavbou a moderními výrazovými prvky oslovuje nejenom turisty, ale především své občany. Mluvím například o Londýně, Vídni, Kodani. My jsme ve fázi, kdy se to pořád ještě učíme. Moderní stavby musí jednoznačně vznikat. Město je živý organismus a není možné se rozhodnout, že jej na nějakém stupni vývoje zakonzervujeme. Historické budovy, které dnes chráníme a na něž jsme právem hrdí, byli také ve své době novum. Města potřebují žít a reagovat na nové výzvy a potřeby. Jednou budou dnešní nové budovy chránit budoucí generace stejně jako my historické památky.