Nevím, jestli vám to taky tak přijde, ale já mám pocit, že poslední dobou nás obklopuje spousta negativních věcí, názorů i informací. Kdekdo se vymezuje vůči kdekomu a ten zbytek je pro jistotu proti všemu a všem, protože je to docela in. A přitom je kolem nás tolik krásy, na kterou jako bychom skoro zapomněli (je fakt, že negativno se sdílí snáz). Jenže to by byla velká škoda. Zrovna teď, když tu máme měsíc lásky. A tak jsem se rozhodla, že se s vámi podělím o to, co mám ráda. Teda aspoň o něco z toho, co miluju ;)

Sladký. Nedokážu si představit, že bych nemohla jíst koláče, zákusky a dorty. Vážně ne. Jako ne že bych jich spořádala hodně, ale tak jednou za čas kus medovníku nebo věneček, když je vhodná příležitost... A taky přece ráda peču a lidem kolem to chutná, žejo, tak proč si trochu nezahřešit.

 Boty na podpatku. Vlastně bez nich mě uvidíte jen málokdy. Tenisky jsou pro mě naprosto nepohodlná obuv. Mám to prostě tak. Takže když někdo klopýtá na náměstí v lodičkách na vysokých jehlách, je dost pravděpodobný, že jsem to já. Taky mám ráda černou barvu, červenej lak na nehty, overaly a vlnitý vlasy - to když jsme u toho stylu. 

Vůni jara. Čím jsem starší, tím víc zbožňuju všechny ty kvetoucí stromy, bzučící včelky, zpívající ptáky, záhony, ze kterejch se na svět dere zasetá zelenina (jo, mám ráda i to okopávání a pletí, což bych si ještě před pár lety vážně nepomyslela), sluníčko, který už začíná mít tu správnou sílu…

Letní vedra. Nedokážu si představit, že bych žila na severu. Jestli něco opravdu potřebuju, tak je to slunce. Hodně slunce. Jak je pod třicet, vlastně je mi pořád zima a doma mám tendence chodit v tlustejch ponožkách. Miluju, když přijdu z práce, udělám si kafe, vezmu si plavky a jdu na zahradu jen tak relaxovat. Léto by mohlo trvat věčně!

Rozpálený centrum města plný lidí. Možná to zní divně, ale fakt. Obzvlášť večer, kdy je tady rušno, ze zahrádek se ozývá spousta hlasů, smích, na náměstí hraje někdo na kytaru, kolem stojí hlouček lidí, je vedro k padnutí, smažený hranolky z restaurace se mísej s vůní vanilkový zmrzliny, vy se prodíráte davem, unavení po práci… Je tady zkrátka cítit život. A to mě neskutečně nabíjí. I když občas nadáváme na nespravený chodníky a pomalovaný zdi, máme krásný město. Jen to chtít vidět a užít si to. 

Sport. A to v jakýkoliv podobě. Když už je u nás doma zapnutá televize, tak tam zaručeně běží nějakej sportovní přenos. Je jedno, jestli je to atletika, krasobruslení, hokej, nebo třeba skeleton. Prostě je to sport. Jediný, co mě moc nebere, jsou kolektivní míčový hry jako volejbal nebo házená. Jinak zkonzumuju všechno. A troufám si tvrdit, že toho i celkem dost o sportu vím. Ale abyste si nemysleli, že se na něj jen dívám – miluju lyžování, plavání, běh. A hlavně tanec. Když děláte něco tak dlouho, navíc s lidma, který jsou po dlouhý roky vaše druhá rodina (ty hodiny na náročným tréninku, kdy jsme si kolikrát nemohli přijít ani na jméno, nebo dny strávený v autobuse na cestách po Evropě, slzy štěstí při společným úspěchu a sdílenej smutek, když se tolik nedařilo, to je něco, co ve vás zůstane napořád), musíte to milovat…

Rockovou hudbu. Asi jsem se měla narodit v jiný době, ale současná produkce mi fakt nic neříká. Zamrzla jsem někde v osmdesátkách, maximálně devadesátkách, a to ještě hodně daleko za našima hranicema. Vlastně je hezký zajet někam na festival, kde vidíte kapely, který dřív vyprodávaly obrovský stadiony, jak jim to pořád šlape, jak inspirujou nový a nový skupiny, kterejm je melodickej rock taky blízkej, popovídat si s nima o všem možným… Je to moc fajn. (Dobře, mám slabost pro muzikanty. Velkou.)

Moře. Je to asi to jediný, co mi u nás chybí. Mám ráda, když se probouzím a slyším šumění vln a křik racků. Zbožňuju, jak se moře mění před bouřkou i to, jak temně klidná je jeho hladina po dešti. Strašně ráda pozoruju kraby na skalách, a když se čas od času stane, že k pláži připlave delfín, je to úžasnej pocit! Teda k pláži – vždycky se koupu tam, kde není nikdo jinej. V tom je to kouzlo totálního sepjetí s tamní přírodou. A to miluju. Být součástí země, kam přijedu, ne jenom návštěvníkem.

Itálii. Tahle láska dost souvisí s tou předchozí. Ale je mnohem, mnohem starší. A hlubší. Když mi bylo dvanáct, zamilovala jsem se do fotbalisty. Itala pochopitelně. Ty černý vlasy, vypracovaný tělo, jižanskej temperament, navíc byl fakt dobrej… (Sigmáci, omlouvám se, tohle bylo prostě něco víc!). No, nevyšlo to… Příjmení Baggio nenosím. Ale bylo to krásný. Takový jednostranný, jak už to v tomhle věku bývá! :) Ale abych nezůstávala jen u fotbalu, tuhle zemi miluju celou, bezvýhradně. Dokonce jsem Italům odpustila i gladiátorský zápasy a všechny ty jejich historický krutosti. Zemi mají nádhernou a plnou krás, úžasnejch památek, skvělýho jídla (ano, italská kuchyně je u mě na prvním místě) a neuvěřitelně otevřenejch a přátelskejch lidí.

 Práci, kterou se živím. Vlastně jsem ji nikdy dělat nechtěla, ale našla jsem místo, kde se neříká jen to negativní, kde se čtenáři dozví i dost věcí ze života našeho města. Místo, kde je setkávání se zajímavými lidmi mnohem častější než pochůzky po soudech. Prostě místo, který je nejlepší. A jsem moc ráda, že se vám líbíme, protože tohle je práce, která má smysl nejen pro nás, ale hlavně pro vás.

Lidi, který jsou upřímný a nebojej se říct svůj názor. Vlastně obecně lze říct, že mám ráda lidi s názorem. Musej ho ale pronášet ve vhodnou chvíli, s respektem a úctou (!) k druhým.

Taky mám ráda lidi, který pomáhaj tam, kde je to potřeba. Je jedno, jestli jinejm lidem, nebo zvířatům. Líbí se mi adresná pomoc, která má smysl a navíc se dělá nezištně. A je fajn žít ve městě, kde tohle funguje.

Miluju vesnici, kde jsem se narodila. S trochou nadsázky lze říct, že každej druhej obyvatel je tady mistr republiky. Vážně. A jsem na to fakt hrdá. Na to, jak jsme malý, máme bezvadnou historii plnou úspěchů – v orbě, v plochý dráze, v tanci. A taky jsme měli vždycky fajn akce. Tak nějak tady lidi drželi pohromadě. A nikdy nezapomenu, jak celá naše ulice (jsou tu dohromady čtyři) pomáhala s pečením cukroví na mojí svatbu. To bylo fakt krásný.

Ale ze všeho nejvíc mám ráda rodinu. Protože ta je nejvíc…

Užijme si krásný měsíc lásky, usmívejme se na sebe na ulici a občas se zkusme zamyslet, jestli toho negativna není kolem nás až příliš. Vždyť je na světě tolik krásných věcí, ze kterých bychom se mohli a měli radovat!