Soubor Divadla na cucky rozcupoval Paní Bovaryovou. Inscenace režiséra Jana Žůrka je potemnělá expresivní balada, která se pomalu, ale jistě rozpadá do pofiderní formy. Na její první reprízu dojde už dnes. V Divadle hudby, od půl osmé.

Bovary na cucky

Divadlo na cucky pokračuje ve svém sezonním tažení s mottem Zmatení citu. Po mladistvé frustraci v Oblíbencích je na řadě samotná Bovaryová. Režisér a jeho tým se utkávají s klasikou a vítězství z toho není. Pakliže Oblíbenci byli osvěžujícím rýpancem do současné facebookové generace, která miluje tolik lákající pomíjivost, Bovary se zaměřuje ke snílkům, kteří zcela odmítají skutečnost a místo toho se rádi pohybují ve svých ideálních růžových realitách. Nikdy jim to nevydrží věčně, ve finále na ně dojde a dopadnou špatně. A dál? Nic moc.
Režisér Žůrek se nechává v titulu uvádět hned vedle Flauberta, přitom s jeho dílkem nemá mnoho společného. "Žůrkova Madame Bovary" je svým způsobem resumé Flaubertova realistického fláku, takový best of, který je rozkouskován do delší řady segmentů, které na sebe někdy navazují, jindy si žijí tak trochu odděleně. Děj je hnán kupředu prostřednictvím vypravěčů, díky nim se připomínají funkční brechtovské zcizující momenty, na druhou stranu bolestně schází pevná dějová linka, na kterou nasednete, ona vás pohltí, semele a v závěru vypustí ven.
Nic takového se nekoná. Inscenace jako sled zdařilých a špatných momentů, kterým chybí nosná konstrukce. V programu se píše: "Flaubertova ironie vůči všem je téměř bezmezná. Fakt, že Ema je zobrazovaná mužem, se postupně stával stále důležitějším, tak což takhle představení udělat trochu o tom, že ženy jsou konstruktem mužů, a že to neplatilo jen v 19. století, ale tématem to může být i dnes." Ano, titulní hrdinka v podání Adély Nesrstové je ovlivňovaná třemi muži, s nimiž se během svého zrychlovaného života střetává. Je podceňovaná, ovládaná, jednou je loutkou, předmětem svého manžela, poté hračkou majestátného milence.
Jenže chybí vývoj. Z Emy na jevišti Divadla hudby zůstává příliš plochá postava. Jaká je na začátku, taková je i na konci. Její sebevražda není nápor, je to jen slabá a jen díky hudbě alespoň trochu výrazná tečka, konec iluzí jedné z postav. Ne tragická Tečka ústřední postavy, Emy Bovaryové. Náhled do jejího života není sondující dobrodružství, které razí do hloubky, je to jen klouzání po povrchu. Nic víc, nic míň. Flaubertův počin je ironický, ten Žůrkův je povrchní. Typická mužská vlastnost, ne?

Černá & Bílá

Prostor v Divadle hudby je přizpůsoben nenásilně a originálně. Na samotném jevišti kraluje Bovary Band, placem pro herce je tentokrát molo. Přehlídkové molo, které zasahuje až mezi diváky a upevňuje kontakt mezi nimi a samotnými protagonisty. Sledujete intimní ponurost o pádu madam Bovaryové a tentokrát nejste někde v dáli, tentokrát jste přímo uprostřed dění. Postavy vás nevidí, vy je ano, jste jako neviditelní pozorovatelé, co zvědavě civí na tragédii z 19. století, která se promítá jakoby na módní přehlídce.
A jako v 19. století se díkybohu necítíte. Může za to výtvarná koncepce z dílny mladé výtvarnice Kateřiny Barabášové, která celý počin žene do výrazné černobílé. Černé kalhoty, šaty, bílé košile. Předešlá staletí tu nemají moc šanci, kostýmy jsou společenské a současné. A vybělené obličeje s velmi expresivním líčením. Hlavní hrdinka se postupem času ztrácí ve vlastním světě naivních snů a iluzí, lidé v jejím okolí jsou členové tohoto černobílého světa, zdeformovaného snu. Odpovídají tomu jak vizáží, která leckomu připomene příjemné i nepříjemné chvíle strávené s Mechanickým pomerančem, tak svým vyhroceným "nenormálním" chováním. Expresivní herectví plné vypjatých a prudkých gest a nervózních pohybů je na místě. Tradičně rozjetý Ondřej Jiráček, sem tam promlouvající Simona Vičarová, dokonale úlisný Tomáš Uher. Jsou to oni, přehnaně jednající osoby z rozestřených nočních můr. Když začnou hýřit vtipem, podají ho natolik nervním stylem, že úsměv se buď neobjeví, nebo okamžitě zmizí.
Takový pocit ostatně posiluje živý hudební doprovod v podání zmiňovaného Bovary Bandu. Sedmičlenná skupina, jako šéf Jan Plíhal. Jeho hudba by se na příštích reprízách měla prodávat jako soundtrack k inscenaci. Skvěle doplňuje výtvarnou stylizaci, ze špatně vystavěné antiromantické skládačky činí kabaretně laděný horor, vytváří atmosféru, díky níž se sál Divadla hudby aspoň na chvíli stává zásadním prostorem pro milovníky ponurosti, migrén a depresí.
Pokroucená forma, slabá sdělení, působivá stylizace. Bovary skončila někde v půli své postmoderní cesty. Má ale šanci dojet do konce. Shodou okolností, inscenaci s podobnými tématy, jaká řeší Bovary, najdete i v menu Moravského divadla. V rámci jeho pošramocené činohry jsou Ženy a panenky jedna z těch lepších, příjemně provokujících záležitostí. Ve výsledku ovšem ne tak ambiciózní jako Bovary. Stálo by za to, aby na ní nacuckáči ještě zapracovali. Má potenciál. A k projektům, které chtějí na alternativní olomoucké scéně vydržet dlouho, neskrývají svoje sebevědomí a ambice, buďme přísnější.