Jaký chystáte playlist?
Budeme hrát dva zhruba padesátiminutové sety s přestávkou. Půjde o koncertně nejúspěšnější písničky z celého období Laury, od prvního alba Žár trvá až k zatím poslednímu albu Továrna na sny. Všechna alba jsou v playlistu zastoupena.

Co nová deska? Přece jen, od té poslední už je to sedm let...
To to letí. Právě dokončuji mix živého dvojalba z Kulturního domu Barikádníků. S kapelou uvažujeme, že album dáme zdarma ke stažení na náš web lauranet.cz

Na jaře pokřtíme album ZOO!, které jsme natočili s dětským sborem Ústecké Bambini. Písničky o zvířátkách z Pražské Zoo jsou pochopitelně věnovány dětem.

Léto je ve znamení festivalů, teď na podzim se zase vrátíte do klubů. Co máte raději?
Jsme velká kapela, festivaly, městské slavnosti a různé open air akce – to je základ naší práce. Na počátku devadesátých let byl obrovský rozdíl v organizaci a zejména technickém zabezpečení venkovních scén u nás a v Evropě. Dnes bych řekl, že v této oblasti už jsme srovnali krok a funguje to stejně dobře jako jinde. Na venkovní akci vás uvidí podstatně více lidí než v klubu, ale já osobně mám hraní v klubech nejraději. Lidé jsou blízko, vidíte jim do očí a taky do klubů chodí více lidi, kteří vědí, na co přišli…

Máte nějakou historku, pojící se k Olomouci?
V Olomouci jsme hrávali často, je to univerzitní město a studenti tvořili naše publikum. 18. listopadu 1989, den po zmlácení studentů na Národní třídě v Praze, jsme měli hrát v olomouckém S-klubu. Z Pražského kulturního střediska (pod které jsme spadali) nám zavolali, že vstupujeme do stávky, abychom tedy nehráli. Zároveň přišli zástupci pořadatelů, že místní komunisté chtějí náš koncert zakázat, aby se náhodou něco nestrhlo. Co teď – stávka proti komančům v Praze, znamená vyhovět komančům v Olomouci. Co se přesně stalo na Národní třídě jsme ještě netušili, ale šířily se zprávy o masakru a mrtvých. S kapelou jsme se dohodli, že hrát budeme, ale z podia řekneme, co si myslíme. Těsně před koncertem přišli kamarádi z Olomouce, ať dáme bacha, že v sále jsou tajní. Nikdo z nás netušil, jak to dopadne, já měl celkem strach, protože táta mi říkával: „Dávej si na ně pozor, ty parchanti ví, že jsi muzikant, tak ti zlámou prsty“. Nakonec byl strach zbytečný, řekl jsem, co jsem chtěl a doufal, že se mi nic nestane. Nestalo, ale často si na ten koncert a atmosféru kolem vzpomenu. 

Co byste vzkázal fanouškům?
Přijďte se podívat na Lauru a její tygry. Nyní jsme opravdu ve formě a koncert bude stát za to!