V Galerii Caesar byly po deseti letech od umělcovy smrti a  patnáct let od namalování jeho posledního díla vystaveny obrazy, jež jsou stále živou dokumentací Havlíčkovy složité existence a obtížné a náročné tvorby. Bylo nepochybně správné Havlíčkovy obrazy vystavit.

Z paměti těch, kteří v něm viděli a cítili umělce, jenž předchází svou dobu, ještě nevymizel, a těch, kteří v něm viděli neurotika, který maloval z přetlaku své indispozice, ubylo a nejsou tak hluční. Výstava nebyla přijata jen zdvořile, ale vděčně. Připomněla olomouckou osobnost, která prožila život nesmírně proměnný a složitý, a proto náročný. O jeho tíhnutí k umění svědčí jeho působení v příbramském divadle, soukromé studium u Ladislava Čepeláka, pokus studovat na Národní akademii umění v Sofii, ale také uplatnit se jako lektor pro keramiku v litovelském Domě dětí a mládeže.

Houževnatý byl především ve vlastní tvorbě, ostatní mu více či méně překáželo. K naplnění role umělecké určitě přispělo Havlíčkovo lidské zakotvení v manželství s Dagmar Knobovou, s níž vystavoval v Dánsku, v Brně a na Katedře filosofie a humanistiky FF UP, kde dodnes visí jeho dílo jako odkaz.

Výstava Jiřího Aloise Havlíčka byla uvedena mladým teoretikem umění a básníkem Davidem Vodou, který na téma jurodivý svět a jurodivý buřič spíše meditoval, než aby je vysvětloval. Pro nepřipravené, jež zaskočil svou složitou učeností , učinil dobrý skutek tím, že svůj projev napsal s takovým předstihem, že mohl být publikován ve výstavním katalogu pro možnou (opakovanou) percepci. Z jeho projevu vyjímáme: „Kolem roku 1987 se Jiří Alois Havlíček pouští do experimentace s enkaustikou. Následně se definitivně zformuje svébytný hybridní model uměleckého habitu Jiřího Aloise Havlíčka; rodí se kříženec magického realismu (okultního parasurrealismu), živlové neoromantické malby se synkretickou verzí křesťanského esoterismu.“

Na vernisáži bylo prostě všechno mimořádné.