A další premiéra bude na jaře?
Silvia: Ano. Ale k tomu taky asi nemůžeme zatím nic moc říct. (smích)
Jan: Představení nastuduje Lucie Ferencová, která velice často pracuje na knižních adaptacích současné literatury. To je parádní, protože ryze současná literatura se v Česku na jeviště zase tak často nedostává. Chtěli bychom, aby pro nás zpracovala nějaké čistě ženské téma. Ještě ale vybíráme titul, nejsme rozhodnutí. Abych to ale přiblížil: bavíme se třeba o tématu ženské rovnoprávnosti ve třetím světě.
Naše současné inscenace spojuje, že se bude výrazně pracovat s prvky autorského divadla a že režisér a celý tým jsou spoluautory.
Silvia: Je to linie, kterou jsme nastavili a držíme se jí: dělat ryze autorské divadlo. Měla by to být alternativa ke klasické činohře, k jakési dramatické klasice.

Vy sama zatím nic autorského nechystáte?
Silvia: V této sezoně ne, až v té další. Ale to je vlastně za chvíli.
Jan: Ale můžu na ní něco prozradit?
Silvia: (kroutí hlavou, krčí rameny, směje se)
Jan: Divadlu se v posledních letech podařilo opravdu hodně jezdit na zájezdy. Za poslední tři roky mnohem víc, než kdy předtím. Teď jsme se navíc objevili na skoro všech top festivalech, zvou nás zajímavé scény… Značka divadla je hodně vidět i mimo Olomouc. A díky tomu Silvia začíná dostávat zajímavé pracovní nabídky. V únoru bude režírovat v pražském Divadle X10, což je divadlo, které se v posledních letech stalo tahounem nezávislé činoherní scény v Praze. Je to skvělý úspěch.
Silvia: No, raději bych se o tom ale bavila, až tam něco vytvořím. Zatím je to pouze pozvání.
Jan: Které ovšem Silvia přijala a my jsme na to hrdí.

Jaké hosty chcete v nové sezoně přivést?
Jan: Letošní sezona bude hodně zajímavá i počtem hostů. Mohu vypíchnout třeba Spitfire Company, kteří přijedou s představením Miss Amerika už teď v září. Ale čeká nás také představení Miss Litva, které uvedeme v říjnu. Přiveze ho performerka Vilma Pitrinaite. Mám z toho velikou radost. Ne často se nám podaří dovézt něco opravdu kvalitního z východní Evropy.
V prosinci nás pak čeká světová premiéra inscenace Zápas s jazykem, které tu na rezidenčních pobytech připravuje francouzský tvůrce Florent Golfier. Až později bude tohle představení uvedeno na festivalu Tanec Praha, takže jsme hodně pyšní, že poprvé ho diváci uvidí v Olomouci.
Další veliká věc se chystá taky na prosinec. V koprodukci s naším Studiem SENior bude tým profesionálních umělců v čele s choreografkou Janou Knitlovou pracovat na představení s pracovním názvem Snění.

Vy se ale seniorům věnujete už delší dobu...
Jan: S dramatických Studiem SENior jsme vytvořili už tři inscenace a vidíme. Byť jsou jeho členové fakticky amatéři, pracují s profesionály, v tom je to unikátní projekt, který v Česku nemá obdoby. Doposud to ale bylo tak, že senioři pracovali pod vedením zkušeného umělce. Teď se vedle sebe postaví na jeviště jako rovnocenní partneři. To je skutečně unikát.

Těch dramatických studií máte víc, nejen pro seniory. Jak je to s možností se přihlásit?
Jan: Naším cílem je zprostředkovat kulturu co nejširšímu spektru uživatelů. Děti od tří let mají kurz Malí tanečníci, pak máme Dětská divadelní studia pro děti od šesti do dvanácti let, anebo Studio na cucky otevřené účastníkům od 16ti let. Po padesátce se pak můžete přihlásit do Dramatického kurzu SENior, ze kterého se teoreticky po roce můžete dostat do zmiňovaného Studia SENior.
Všechny kurzy stále přijímají přihlášky, je možné do toho naskočit právě teď.
Rádi bychom v létě rozšířili i náš příměstský tábor, letos jsme měli jen jeden, příští rok bychom ale chtěli dva: pro větší a menší děti.

Jaká byla poslední sezona?
Silvia: Měli jsme dvě premiéry: 1993 a Opuštěná společnost. Víc jsme vymezili dramatickou linii, kterou se chceme ubírat. Nemyslím, že bychom měli být političtí, ale rozhodně bychom neměli být apolitičtí. Je důležité projevit názor.
Jan: Jsou to inscenace, které spojuje silný společenský apel.
Silvia: Myslím, že to je linie, v níž bychom rádi pokračovali. Neznamená to ale, že bychom nechtěli nic jiného, třeba věci pro děti. Jen tím chci říct, že tahle linie je pro nás velmi důležitá a stěžejní.
Jan: Poslední sezona byla opravdu mimořádná i z hlediska pozvání na festivaly a další divadelní scény. Je to úžasné, najednou vystupujeme v programu vedle těch nejvýznamnějších českých divadel a je to velká zásluha Silvie, že se jí podařilo sem přitáhnout tak výrazné režisérské osobnosti. A zároveň že i ta dramaturgie je tak zajímavá, že o nás mají zájem přední festivaly. Toho si moc vážíme.
Silvia: Velkým pozitivem je určitě i spolupráce s bratislavskou formací DPM, s nimiž jsme v koprodukci připravili inscenaci 1993.
Jan: Pravidelně se to reprízuje v Olomouci a Bratislavě. Divadlo je tím pádem skoro každý měsíc k vidění v Bratislavě a díky této inscenaci hrajeme stále častěji na Slovensku na festivalech i s jinými tituly. To nás hodně posunulo. Na cucky začíná být sebevědomou značkou.

Vy ale na zahraniční spolupráci zaměřujete svou pozornost už dlouhodobě...
Jan: Snažíme se vozit do Olomouce umělce z Česka i zahraničí a docela se nám to daří. Řekl bych, že taková představení tvoří až polovinu programu. Myslím, že je to hodně důležité, když pomineme Divadelní Floru, během roku se takový typ produkcí do Olomouce vůbec nedostane. Je to možnost přinést čerstvý vítr, nové impulsy.. Často se navíc podaří uvést nejen představení, ale udělat třeba i workshop a ukázat lidem tady, co se děje za hranicemi.

Umělce sem ale vozíte i na tvůrčí pobyty...
Jan: Ano. Organizuje je divadlo i domácí Galerie XY. Tvůrci dostanou zázemí v podobě sálu či zkušebny a tvoří tady; vytrženi z domácího kontextu, nejsou zatížení každodenními starostmi a mohou se plně věnovat tvorbě. Má to pozitivní dopad, protože se dokážou na svou práci podívat z jiného úhlu.
Například v červenci jsme tu měli skupinu korejských tanečníků. Bylo krásné je pozorovat. Oni totiž nezůstávali zavření v sále, ale čerpali i z lokálního kontextu. Jedna tanečnice pracovala na sólu inspirovaném marionetou. Ale naživo ji nikdy neviděla, jen na videu! Tak jsem ji vzal do Kašpárkovy říše, kde jí pan Pop ukázal loutky, byl milý, dokonce jí jednu půjčil na celý zbytek pobytu, takže se mohla od loutky učit ty specifické pohyby. Při těch pobytech dochází k jakémusi přemostění obrovských vzdáleností, a to je moc fajn.

Funguje to i obráceně?
Jan: Určitě. Divadlo na cucky jezdí na klasické zájezdy: hostování, festivaly a podobně. Ale my se vnímáme i jako hybatel české nezávislé scény a zajišťujeme rezidenční pobyty pro české umělce v zahraničí - jednu performerku jsme tak vyslali právě do Koreje, další dva týmy do Lipska. Momentálně jednáme o podobné spolupráci v Norsku a na Islandu. A to je další rozměr naší instituce: neděláme jenom divadlo, jsme tu pro celou českou scénu. Díky tomu, že někde v zahraničí vybudujeme silné partnerství, mohou z toho těžit umělci z celého Česka.

To, co popisuješ, ale musí stát určitě docela dost peněz. To se asi nedá pokrýt ze vstupného...
Jan: Je skvělé, že existují nejrůznější české i zahraniční fondy, díky kterým tyhle věci můžeme dělat. Máš úplnou pravdu, i když vyprodáme sál na tři představení po sobě, příjem ze vstupného ani zdaleka nepokryje celkové náklady. Abychom tyhle ambiciózní aktivity realizovat, museli jsme si sehnat i jiné zdroje; peníze, které dostáváme od města a kraje, používáme na naše základní životní funkce jako je nájem, energie a mzdy.
Daří se to. Chtěl bych jen, aby tady v Olomouci každý věděl, že Divadlo na cucky jsou ti, kdo oživili Dolní náměstí, že je to prostor pro všechny generace, důležitá nezávislá scéna nejen v místním kontextu. Děláme pro to všechno... (smích)