Sláva, prší a maturity jsou tu, aspoň bude klid. Od čeho? Od nekonečných procesí superhrdinů, idolů filmových pláten, lehkých a mimořádně bujných dívek i pitoreskně nastrojených postaviček, kterým nevíte, jestli se smát nebo se raději prchnout před jejich vyběračským taktizováním. Klidně jim nějakou tu kačku nadělím, poprvé, podruhé, potřetí... a už to ani nepočítám. Ale co ty vuvuzely? Neměl by se na to vydávat zbrojní průkaz, nebo tak něco?

Prý je to hudební nástroj. Hudbu mám opravdu moc ráda, ale to tupé troubení se mnou cloumá hůř než policejní sirény. I vrzání polystyrenu je příjemnější. Tak nevím, nezanedbal někdo jejich hudební výchovu? Jak nevinný nástroj to asi býval v dobách, kdy ho praktičtí Afričané používali ke vzájemnému svolávání. Stačilo ale jedno fotbalové mistrovství a z dosud neškodné vuvuzely se stal nástroj nejhrubší tyranie. No, ale jak se to říká o těch božích mlýnech... Teď si já škodolibě mnu ruce. Ještě si matně vzpomínám, co to je předmaturitní stres, ale dávat mládeži do rukou takovou zbraň, to se mi zdá nejen neetické, ale takřka i zločinné. Samozřejmě vynalézajícím Afričanům to mít za zlé nemohu, jak by mohli tušit, že i objev něčeho tak banálního, jako je vuvuzela, bude tak krutě zneužito, nejen v jedné malé evropské zemi. Ale stalo se. Jen si říkám, jestli by tomu našemu maturitnímu stádu nebyly ty uřvané trubky platnější teď, když jde do tuhého. V rozlehlé Africe mohl mít jejich svolávací účel skutečně smysl, ale tady u nás ve městě působí spíš jako nástroj k zastrašení nepřítele, nebo hůř – k jeho rozlícení. Kdo ví, co by to natropilo s maturitní komisí.
A tak se, prosím, nedivte mé zlomyslnosti. Když vám každý pracovní den troubí pod okny stáda hejkalů, je to někdy duševně náročné. Je to jak pracovat uprostřed fotbalové vřavy, někdy si dokonce připadám, jako uprostřed nějaké bitvy, jen nikdy nevím, jestli vuvuzely řvou k útoku nebo k ústupu. Moje hlava prostě nepobírá ohlušující zvuky. Raději obětuji svou peněženku, ale nakrmit hejno rozjívených lovců příspěvků není v mých silách. Nakonec, budiž jim to přáno, maturitní veselice je přece jenom jedna. Rok od roku to v olomouckých ulicích vypadá, že snad maturantů přibývá jako hub po dešti. Množí se a množí a jejich obchůzky neberou konce. Den co den noví a noví s ještě toužebnějšími, laškovnějšími a vykutálenějšími pohledy. Dám jenom, když přestanete bučet, že ne? Tak nic.
V letošním roce ale snad už dají pokoj, kdyby ne, asi budu apelovat na zrušení maturit. Nebo si pořídím sluchadla, aspoň taková jako měl Otík ve "Vesničce", tou dobou už nejspíš nebudu mít daleko ke stejně geniálnímu úsměvu.