Páteční premiérou kontroverzní hry Viliama Klimáčka – Marie Sabina způsobilo Moravské divadlo části svých abonentů šok.

Hru ještě před premiérou předcházela dosti negativní reklama a na účasti to bylo znát. Divadlo bylo zaplněno možná z jedné třetiny, což u premiér rozhodně nebývá zvykem. Že se diváci rozdělí na dva tábory: nadšený a pohoršený, bylo předem jasné.

Děj se odehrával vysoko v Tatrách, kdesi za hranicí kosodřeviny, v plicním sanatoriu, které už dávno opustil poslední pacient. Žije tu jenom správcová (Naděžda Chroboková) - čarodějka a matka dvou dcer, dvojčat Marie (Lenka Ouhrabková) a Sabiny (Vladimíra Včelná). Obě dívky se v izolovaném prostředí dusí, je jim devatenáct let a zoufale touží poznat lásku. Není proto divu, že se nejprve pokusí získat přízeň doktora, který sem náhodou zabloudí (Miroslav Hruška) a na čas podlehnou i svodům lesbické lásky. Ta je v inscenaci ztvárněna skutečně bez závoje, s hvězdičkou. Když se Marie se Sabinou líbají, publikum zašumí, ozve se zakašlání a ve vzduchu je cítit napětí. Režisér je nechal zajít ještě mnohem dál. Nejedná se ale o prvek, kterým by, řečeno slovníkem mediálním, „zvyšoval sledovanost“. Autor, prostřednictvím režiséra a herců, nastavuje divákovi jakési zrcadlo, na svých postavách nadneseně demonstruje atmosféru současné společnosti. Ne každý ale svůj obraz dokáže přijmout.

Když přijde přestávka, je jasné, že můj odhad ohledně dvou táborů, byl správný. Konzervativnější část publika je pobledlá a zaražená, někteří odcházejí, na tvářích těch druhých však lze číst nadšení. (Konečně změna, jakoby říkaly!)

Ve druhé části hry nastává zlom: Objevuje se Jacek (Ladislav Špiner), pohledný pašerák a další kontroverzní prvek. Na scénu přichází tak, jak byl stvořen, zakryt pouze kolem z mercedesu, které si přidržuje jako jakousi postmoderní roušku. Obě dívky se do něj zamilují, ovšem uspěje Sabina a Marie zákonitě žárlí. Hra graduje ve vysokých obrátkách: Marie otěhotní, což si Sabina zákonitě vysvětluje jako Jackovu nevěru. Schyluje se k rozkolu mezi sestrami, matka však umírá a na smrtelném loži prozradí dcerám, že na svět přišly jako siamská dvojčata. Tím se také vysvětluje, proč místo Sabiny otěhotněla Marie. Jacek prchá před zákonem a děj se posune o mnoho let dopředu: Svět postihla potopa, z vysokohorského sanatoria je přístav a Marie se Sabinou tu žijí opět srostlé. Jacek, který „cestoval dvacet tisíc mil pod mořem“ přichází pozdě. Dívky už na něj čekaly příliš dlouho.

Moravské divadlo už se delší dobu snaží přitáhnout pozornost skupin, pro které slovo „divadlo“ představuje spíše zkostnatělou připomínku jakýchsi starých časů. Že tomu tak není dokazuje v Olomouci například alternativní Tramtarie a je dobře že si to uvědomuje i dramaturgie Moravského divadla. Marie Sabina - surrealisticky snový, erotikou a magií nabitý příběh je totiž hrou pro trochu jiné publikum.

Hostující polský režisér Andrzej Celiński může být s výkony herců velice spokojen. Zvlášť Marie se Sabinou – Lenka Ouhrabková a Vladimíra Včelná – působily nesmírně autenticky, dokázaly být nevinné a sladké, ale i plné touhy. Když flirtovaly se starým doktorem, člověku se až tajil dech, zda to opravdu jenom hrají, tak viditelné byly přeletující jiskřičky. I ostatní herci podávali nadstandardní výkony: Ladislav Špiner (Jacek) a Naděžda Chroboková (matka) navíc celé představení hovořili polsky, což jim určitě studování role podstatně stížilo.

Hra byla plná vizuálních efektů: hned v úvodní části rozkašlala první řady hustá mlha, při představení se střílelo; režisér hodně pracoval s hudbou a zvukem, čímž dodal dílu punc výjimečnosti.

Klimáčkova Marie Sabina má hloubku a i když mnohé pobouří svou otevřenou erotičností, nabízí změnu: trochu jiný, živější pohled na divadlo, jako na stále vitální vyjadřovací prostředek. „Myslím, že po Brechtovi a Ionescovi je Klimáček prvním dramatikem, který sděluje řadu zásadních věcí o rozkladu našeho světa,“ řekl na adresu autora režisér Celiński. Publiku, které je přesyceno klasickými hrami, se tak otevírá možnost zažít na půdě Moravského divadla něco jiného, než sice cenné, ale lehce omšelé perly z pokladnic české i světové divadelní tvorby. Pokud nepatříte k táboru, který i dnes pobouří kontroverznost a boření pravidel, lze vám Klimáčkovu hru v nastudování Andrzeje Celińského jen doporučit.