Prý je to tu v Olomouci mrtvé, říkala jedna paní u oběda. Jsme vážně tak slepí, nebo jen nevděční? A nebo se jen pořadatelé netrefují do vkusu hanácké většiny?

Prý se tady v Olomouci nic neděje, je to tu mrtvé, říkala takhle při obědě jedna středněletá paní u vedlejšího stolu v hostinci, zatímco její středněleté kolegyně vážně pokývaly hlavami a plynule přešly na téma výprodeje v jednom z butiků. Přiznám se, zaskočilo mi sousto a chvíli jsem bojoval s představou, že vstanu a začnu onu osobu škrtit. Naštěstí pro paní patřím do oné jirotkovské kategorie těch, kteří u představy zůstanou. Ani křičet jsem nezačal. Ale zážitek uvízl v hlavě a zůstal dlouho poté, co kotlet s bylinkovou omáčkou odešel do zapomnění. Je to hloupá husa, ničeho si neváží, říkal jsem si. Ale nějak mi to vysvětlení nestačilo. Bylo to pár dnů po koncertě Jethro Tull, pár dnů před před obrovským a úžasným operním koncertem Eliny Garanči na Horním náměstí, bylo to pár dnů před rockovým nářezem v podání Dany Fuchs tamtéž… Kdysi kulturně ospalé město poslední roky přece tak tepe! Jezdí sem světové hvězdy nejrůznějších žánrů, jednou tu máme virtuoza s violoncellem, z Ameriky sem jezdí jedna hvězda za druhou, chvíli na to brnká na náměstí Paco de Lucia a v muzeu máme největší výstavu Káji Saudka, jakou kdy kdo udělal. Ale pro někoho je to pořád mrtvé. Nedávno jsem seděl u piva s pořadatelem jedné z těchto velkých akcí. Ještě nevyprchalo nadšení a nad poměrně malou účastí lidí se mávlo rukou. "Stejně si ale myslím, že kdybychom na náměstí pozvali Michala Davida, budou lidi sedět i na střechách a rvát si vlasy," říkal smutně a nebyla to legrace. Ta paní od oběda by určitě dorazila se všemi svými kamarádkami. Smějí se nám naši sousedé právem, jsme prostě Hanáci a máme ty svoje malé cílečky a soukromá štěstíčka u Ordinace a Kabátů. A těžko říct, jestli z toho někdy vyrosteme. V tomhle prostředí je proto nádherné, že pořád existují odvážní lidé, kteří se nebojí pozvat sem operní hvězdu, rockerku nebo fenomenálního kytaristu. Nebo tu uspořádat barokní festival. Pár tisíc vděčných Olomoučáků se přece jen najde a další diváci dojedou z dálky. Jsem vděčný, že aspoň v něčem se nepodřizujeme většině a posouváme laťku stále výš. Pro paní od oběda nechť je raději město dál mrtvé. Pokud bych měl zažít časy, kdy se bude bavit ona, asi raději změním bydliště.