Většinou jsem hodně pozitivní. Teda vlastně skoro pořád. Je to jednodušší, i když vám jednoduše zrovna není. Jenže občas se přihodí něco, co vás přinutí se zamyslet, jestli to s námi není blbý natolik, že i ten humor a věčnej optimismus nemusej vždycky stačit. Jdete takhle po propracovanejch třech dnech konečně domů, máte spoustu zážitků, povídáte si, smějete se. Pak se ale stanete svědkem něčeho, co vám pokazí nejen momentální náladu, ale tak trochu pohled na nás, na lidi…

Beerfest. Skvělá akce, která do Olomouce vždycky přiláká tisíce milovníků piva a současný muziky. Akce, jejímž jsme dlouholetým partnerem, což v praxi znamená, že tam na nás narazíte na každým rohu. Fotíme, točíme, přinášíme vám krátký rozhovory s hudebníma hvězdama. Prostě pomáháme uchovat vzpomínky vás všech, který si tuhle akci nenecháte ujít, a taky zprostředkováváme atmosféru těm, který zůstali doma. Sledujeme, jak se lidi baví. Jasně – taky jsme u toho, když to někdo s ochutnáváním pivovarů trošku přežene. Každýho věc, dalo by se říct. Ale…

V sobotu těsně před půlnocí, kdy jsme nadobro sbalili naši mobilní redakci, jsme se s kolegyní a mým mužem (kterej mě nikdy nenechává jít v noci kamkoliv samotnou – díky za to!) vydali z Korunní pevnůstky domů. Povídali jsme si, smáli se, hodnotili nesmrtelnej Olympic (byli famózní!), rozebírali nedělní plány… Znáte to. Míjeli jsme hloučky střízlivých i opilých, veselých i zamlklých lidí. Klasickej pofestivalovej stav. Jenže pak se v dálce ve tmě objevil na zemi chumel několika těl. Nejdřív jsme si mysleli, že jde o takovou tu pošťuchovačku, kdy nikdo nemůže stát, a tak se po sobě všichni plazí ve snaze dát tomu druhýmu co proto. Chtěli jsme projít (jako davy před námi). Ale když jsme skupinku míjeli, bylo jasný, že je zle. Hodně zle. Na zemi ležel muž, do něhož surově (fakt nikdy jsem se nesetkala s takovou agresí) kopali dva „obři“. V tu chvíli se totálně zastavil čas. Bylo jedno, že jsou všichni hodně opilí, že tam stojí i jejich ženy nebo přítelkyně, který tomu přihlížej (!), že jsme nevěděli, co se vlastně stalo (ostatně bylo a je úplně jedno, kdo si začal, kdo komu co řekl nebo udělal). Na jakýkoliv výzvy nereagovali, jen dál brutálně kopali a šlapali po hlavě něčemu bezvládnýmu, co v tu chvíli už člověka moc nepřipomínalo. Manžel se mezi ně bez váhání vrhnul. Nebudu popisovat, co všechno se dělo, hezký to nebylo ani trochu. Můj muž má naštěstí neuvěřitelnou schopnost řešit krizový situace, a tak se mu hodně rychle podařilo toho agresivnějšího útočníka přimět s útokem přestat. S kolegyní jsme se bály, ale ani na vteřinu nás nenapadlo utýct. Ani v momentě, kdy mi ten druhej z povedený dvojice začal vyhrožovat a vypadal, že mi dá co nevidět pěstí. Jo, hodně velkej frajer. Kolem procházeli lidi, který jsme prosili o pomoc. NIKDO nezastavil! Chápu, že dnešní doba není úplně jednoduchá a každej si hledí svýho, na místě byl navíc dost chaos. ALE! Vidíte dvě ženský, který vás prosej s tím, že manžel jedný z nich se snaží zabránit dalšímu bití člověka, ať se k němu někdo přidá, a vy NIC? Jedinej, kdo nás neignoroval, byla skupina, v níž byly dvě ženy asi ve věku našich rodičů (ještě jednou děkuju), který jako jediný (!) zůstaly aspoň do přivolání záchranky. Jo. A tady jsme možná ještě u tý horší části. Když už byli útočníci na odchodu (jejich osud nám byl fakt jedno), chtěli jsme zavolat sanitku. Můj muž měl vybitej telefon, my obě na dně našich zavazadel. Naštěstí (aspoň to jsme si v tu chvíli mysleli) kolem jela záchranka. Bylo jasný, že jede o pár metrů dál, ale mávali jsme na ni s tím, že určitě přibrzdí, v rychlosti řekneme, co se stalo, a oni zavolají svoje kolegy. Ani nepřibrzdila. Manžel se za nimi rozběhl a to, co mu řekli, nemám ani odvahu napsat. Vážím si práce záchranářů, je mi jasný, že to nemaj jednoduchý, obzvlášť po takových akcích. Ale to, že nezastavili ani cestou zpátky, kdy jsme jaksi my zbylí očekávali, že poté, co jim můj muž vylíčí ve zkratce, co se stalo, na naše mávání zareagují (kdyby vezli člověka v ohrožení života, oukej, ať jedou co nejrychlejc, ale vezli chlapa, kterej se porval), považuju za naprostý selhání. Ti dva, z nichž jeden byl tak mladej, že mu můj muž v tý vypjatý situaci tykal, na mávání čtyř žen na kraji silnice ani nezareagovali. Stačilo stáhnout okýnko, na deset vteřin… Zeptat se, jak to vypadá, že třeba dali vědět kolegům. Ani náhodou. Pomoc jsme nakonec zavolali sami. (O tom, jak jedna paní místo volání záchranky radši ujela, pomlčím.) A na místě s do krve zmláceným člověkem, kterej si přišel poslechnout Olympic, přehnal to s pivem a připletl se do rvačky, jsme čekali já, moje mladá kolegyně a můj muž, kterej tu noc předvedl neskutečnej psychologickej výkon. Záchranáři přijeli hodně rychle a byli moc fajn. Díky za jejich péči.

Celý to trvalo asi dvacet minut. Docela chvilka, řeknete si možná. Ale dvacet minut totální bezmoci a strachu je dost. Vážně. Je mi úplně jedno, kdo rvačku vyprovokoval. Asi by mi bylo jedno, kdybysme byli svědky pár facek, který by byly zasloužený. Nikdy ale nepochopim, co za člověka může bejt ten, kterej brutálně kope druhýho, v tu chvíli naprosto bezmocnýho… I když je někdo hodně opilej, nemá žádný právo se chovat hůř než zvíře. Chovat se tak, že by ho klidně zabil. Co za lidi jsou všichni ti, který prošli kolem bez jediný známky zájmu! A co je to za záchranáře, kterej místo zvednutí vysílačky (aspoň!) pošle člověka, jenž se snaží pomoct někomu, koho vůbec nezná, do místa, který nebudu opakovat!

S odstupem času jsem vlastně pořád dost naštvaná. Přála bych si, aby si tyhle řádky přečetli ti, kteří kopali do hlavy člověka, jako by to byl hadr. Ti, kteří šli kolem a ani je nenapadlo nám pomoct. Ti, kteří maj zachraňovat naše životy (jednak je to jejich práce, jednak bych od nich očekávala lidskej přístup), ale projeli kolem. A taky ten, kterej skončil v péči lékařů. Doufám, že je v pořádku. A nebo ti, kteří by šli kolem něčeho takovýho příště, a váhali by, jestli se maj zastavit a pomoct. Chci věřit tomu, že ne všem je takovýhle chování jedno. Jsme přece ještě lidi, ne?