Nepíšu si deníček. Kdybych si ho ale psal, dnes bych jednu stránku určitě popsal. Vlastně jsem chtěl psát už minulý týden. Chtěl jsem napsat vtipnou historku o paranoiích a pár dalších postřehů. Ale jaksi se to nehodilo. Minulý týden bylo všechno strašně vážné.

Připadalo mi minulý týden, že jediné přípustné téma se týká osmadvacátého října. Že kdybych se rozepsal jako vždycky, že si nepíšu deníček a připojil vtipnou historku, vůbec se netýkající ani medailí, ani Staromáku, že bych se snad dopustil urážky. Vždyť o tom psali všichni. Ale já jsem tedy vážně na tohle téma psát nechtěl. Dnes bych si k tomu do deníčku, kdybych si ho psal, poznamenal jen pár vět. Ani nevím, co mě to napadlo, ale čtu si teď o americké občanské válce. Pěkně napsaná knížka, která konflikt popisuje nestranně z obou táborů. Seveřani nenávidí Jižany a ti zase nenávidí Seveřany. “Ten druhý” tábor je ztělesněním zla. Nálada je teď u nás dost podobná, i když po sobě střílíme jen ve virtuálním prostoru. Špína lítá z obou stran, podrazy prší z nebe jak dělostřelecká příprava před bitvou a příkop mezi námi je stále hlubší. I ti, co se tváří jako "dobří", pomáhají k jeho zvětšování, skoro bych řekl, že ho kopou daleko usilovněji než ti "zlí". To se mi nelíbí a nechci k tomu přispívat. A myslím, že nás je víc; nechceme podepisovat žádné vymezovací petice, ani svrhávat demokraticky zvolenou hlavu státu, ať už si o ní myslíme cokoliv. Demokracii svrháváním kohokoliv rozhodně nepomůžete, spíš ji zašlapete ještě hlouběji do bláta. Ten příkop mezi námi je potřeba zasypat. Zatím k tomu absolutně nic nesměřuje.

A teď už slibovaný humor.

Jsem paranoidní. Docela dost. Dveře zamykám čtyřikrát, pak se vrátím a zkontroluju, že jsem zhasnul světlo v koupelně. Občas jsem z toho tak pomatený, že si na tu kontrolu zhasnutí automaticky rozsvítím. Nebo mě to popadne a vytahám před odchodem všechny spotřebiče ze zásuvky. Prostě mám blbej pocit, tak to udělám. Moje fantazie totiž kreslí scénáře, co všechno by se mohlo stát. Třeba modem v mých představách často vybuchuje. Nebo lampička u postele. Občas ji prostě vytáhnu ze zdi, protože se mi nějak nepozdává… Na sporáku mám zamykací tlačítko, to je skvělej vynález, přidal bych ho i na všechny ostatní spotřebiče a hned bych měl život snazší. Jenže tím mi zase přibyla starost zkontrolovat, jestli je sporák zamknutý… Prostě to nemám snadný. Už mi pár lidí doporučilo všelijaký doktory, co by mi s tím pomohli. Jenomže, co když se vyléčím a pak doopravdy zapomenu zhasnout!!! Kruci. To tak. Občas se mi navíc tahle moje vlastnost vyplatí. Zaparkuju auto, třikrát ho obejdu, přestože mám centrál, vezmu za každou kliku (naštěstí mám úspornou třídveřovou variantu) a v klidu odcházím. Jeden roh, druhý roh, třetí roh. A kruci, že já jsem nezhasl světla, bleskne mi hlavou. Už by ses vážně měl léčit, odpoví mi v hlavě hlas mojí holky. Okej, budu to ignorovat, říkám si. Ujdu deset, dvacet metrů. Představa rozsvícených světel nabývá stále hrozivějších rozměrů. Moje ubohá baterka sténá pod kapotou, prosí, abych se vrátil. Ujdu dalších dvacet metrů pevně rozhodnut, že na to prostě zapomenu. Zhasl jsi jako vždycky, rozčiluju se sám na sebe. Trvá to ještě asi sto metrů a další roh, než to vzdám. Okej, stejně bych na to celej den myslel. To se radši vrátím. Tak to udělám. Co jsou čtyři rohy a pár set metrů proti klidu v duši, že? No a co myslíte. Bylo zhasnuto? Jistěže nebylo!!!! Ha.

Ještě bych si do deníčku napsal o čerstvém vzduchu. Cítili jste to včera v Olomouci? To byla síla! Občas je prostě konstelace, kdy to k nám z okolních polí ukrutně zavane. Asi se hnojí a zkombinuje se to s příznivým větrem a tlakem či co. A pak je to cítit všude. Včera to byl tak vlezlý puch, že byl cítit dokonce v divadle! Když jsem byl na základní škole, nazval jsem tento lokální úkaz olomoucké hovno. Já vím, že je to neslušné slovo, ale tomu se fakt nedá slušně říct nijak. Jsem na ten výraz hrdý. Spolužáci ho začali používat a vypadalo to slibně, mohl se rozšířit a zlidovět. Pak se ale spolužáci rozprchli do všech koutů, a protože ještě nebyly sociální sítě, moje snaha úplně vyšuměla. Chtěl bych proto teď zneužít svou mediální moc a posunout vám tento termín, protože si myslím, že opravdu vystihuje situaci a může obohatit seznam divů našeho města. Takže až zase přijde z polí odér kejdy, začichejte a řekněte: “Á, ve vzduchu je olomoucké hovno.” Vonět to sice nezačne, ale uleví se vám. Zkuste to.

Kdybych si psal deníček, dnes by v něm byl opravdu pestře namíchaný guláš. Vzletné myšlenky zapletené dohromady s banálními… Ale to je ta každodennost. Občas se nám v hlavě honí vážné věci a občas prostě přemýšlíme nad tím, co to tady tak strašně páchne. Olomoucké hovno naštěstí samo rychle odvane. Zkažený vzduch na bitevním poli rozdělené společnosti bohužel jen tak smrdět nepřestane.