Nepíšu si deníček. To píšu pokaždé, není třeba to opakovat. Navíc bych ho v poslední době docela zanedbal, kdybych si ho psal. Takhle mám klid v duši. Kdyby nějaký takový sešit na poznámky Co přinesl den (v mém případě spíš měsíc) existoval, dnes bych si do něj zapsal… Třeba něco o fotobuňkách a o podivných tvářích, které se ucházejí o naše hlasy, a přitom nedokáží říct naplno, o co jim jde doopravdy.

Jsou volby. Zase. Možná jeden z důvodů, proč jsem si v posledních týdnech svá zamyšlení spíš rozmýšlel, byla právě ta skutečnost, že v krajině oblepené tvářemi všelijakých prapodivných zjevů, co by slíbily nejen modré, ale jakkoliv barevné z nebe, se mi prostě psát ani nechtělo. Čím agresivněji se mi tyhle prázdné kampaně vrývaly do podvědomí, tím víc ve mně rostla nechuť se k nim jakkoliv vyjadřovat. No, dnes se mi chce. Vlastně už od včera.

Nefunguje nám na chodbě v domě fotobuňka. Nevím, co bylo špatného na starých dobrých vypínačích. Po nějaké době světlo samo s cvaknutím zhaslo. Pokud člověk zrovna umýval schody, naštvalo to, protože musel ťapat přes mokrou podlahu, ukrojit si další dvouminutu. Ale fungovalo to. Fungovalo to roky. Tyhle fotobuňky se sice tváří jako skvělý vynález, ale většinou jsou to zmetky. Ze začátku se snaží, ale po pár měsících ve službě začnou spíš škodit, než aby pomáhaly. Máme je v domě, máme je na chodbě v redakci. Občas zareagují, když divoce gestikulujete. Nevím jak vás, mě ale většinou ignorují. Občas sepnou v poledne, když je světla dost. A občas si jen tak, asi z čiré zlomyslnosti, divoce blikají jako na diskotéce. Moc fajn. Máme schránky za dveřmi, vhazuje se zvenku, vybírá se zevnitř. V chabém šeru z ulice jsem včera večer otevřel kastlík a zase tam byly. Slibovací tváře. Dostal jsem vztek. Mám přece na schránce jasně viditelný červený nápis, že tyhle věci nechci. Roznašeči letáků by měli skládat zkoušku z gramotnosti, táhne mi hlavou. Asi je tohle ta poslední kapka, kdy můj pohár snášenlivosti přetekl. Zuřivě trhám letáky a noviny na kusy. Útržky slibů, oko komunistické kandidátky, čísi tučná ústa i nápis “líp” se snášejí k zemi. V šeru to má atmosféru skoro magickou. Uklidním se. Střih. Následuje komická situace. Plazím se pod schránkami se svítícím mobilem v ruce, uklízím ten svinčík a doufám, že nikdo ze sousedů nepůjde zrovna kolem. Půjde. Paní s košem. Zastavuje se a chvíli mě pozoruje. V tu chvíli fotobuňka konečně sepne. Prostor zalije světlo a mě stud. Mumlám něco o tom, že lidi jsou čuňata a sbírám své dílo zkázy. “Hoďte to klidně ke mně,” říká konejšivě paní a rozevírá odpadkový pytel. Sliby i části rozmašírovaných kandidátů končí mezi šlupkami od brambor.

Jako by tyhle volby nebyly absurdní samy o sobě. Absurdní týpci, co vylezli bůhvíodkud a od podhledu vypadají tak, že byste jim nesvěřili ani řízení dvoukoláku, natož kraje. Absurdní slogany. Chytré školství. Pomůžeme kraji. Zastavíme příval uprchlíků. Rozvineme kraj. Nenecháme si diktovat z EU. Lepší kraj… A evergreen v mnoha obdobách - naše děti a jejich budoucnost. Většina z toho jsou tlachy. Kecy. Občas vysloveně lži. Persil je nejvoňavější a Novák to s náma myslí nejlíp. Nikdo nemá koule napsat: zvolte mě, protože tenhle džob chci dělat. Jediný bod programu, který mají všichni společný. Přitom na tom není nic špatného. U pohovoru se vás přece taky zeptají, proč se k nim hlásíte: “Líbí se mi ta práce, mám pro ni předpoklady a je dobře ohodnocená. Proto ji chci dělat a budu rád, když mě vyberete.” Prostě čistý víno, žádný pokrytectví.

Takhle se člověku chce místo návštěvy volební místnosti raději odjet někam hodně daleko. Ale přesto to nedělejte. Přiznám se, že nebudu mít dobrý pocit, až s tou obálkou za pár hodin zajdu využít svoje hlasovací právo. Nebudu volit podle sympatií. Budu volit to nejmenší zlo. Bohužel. Ale nevolit vůbec si v době, kdy reálně hrozí, že se stát změní v monopolní firmu, prostě nemůžeme dovolit. Je to jako s těmi vypínači. Zdálo se nám to neefektivní. Konec světla po dávkách. Chce to změnu! A tak jsme vytvořili přetechnizované zařízení, které se tváří jako spása, ale moc nefunguje. Nebo ještě hůř: funguje, jak chce samo. Tak to dnes vypadá i v politice. Pokud se vám vláda fotobuněk nelíbí, je to ve vašich rukou.