Omáčka z modráků, smažené plněné bedly, guláš z václavek, houbový kuba, kulajda s hříbky, hubník, smaženice, krkonošské kyselo. Tyto a mnoho dalších pochoutek zůstane asi navždy ukryto před mlsnými jazyky většiny národů světa. České houbové lahůdky, často s mnohasetletou tradicí, jsou domácím pokladem, který je srovnatelný snad jen s olympijskou medailí hokejistů z Nagana nebo olomouckými tvarůžky. Našemu nadšení pro houby rozumí jen pár národů – zejména Poláci, Slováci či Ukrajinci.

Nikdy nezapomenu, jak jsme šli v létě před pár lety lesem nedaleko Grenoblu a cestu lemovaly stovky nádherných mladých křemenáčů. Vůbec jsme nemohli pochopit, že Francouzi je míjejí zcela bez zájmu a večer si koupí žampiony nebo lišky v supermarketu. Vzhledem k tomu, že jsme je neměli jak zpracovat, křemenáče se v poklidu rozpadly na svém rodném místě. Všichni houbaři chápou, jaká bolest zasáhla naše srdce.
Nadšení Čechů, Moravanů a Slezanů pro houby má kořeny v rodinách. Rodinné recepty na jídla či nakládané houby, rodinná místa v lese, která se předávají z generace na generaci, rodinný sběr hub. Až rozvoj sociálních sítí odtajnil přísně střežená rodinná tajemství a internet zaplavily desetitisíce fotografií kapitálních úlovků a nejlepších receptů. A milovníci hub se začali sdružovat. Například facebooková skupina Houbaři a přátelé lesa čítá 51 000 členů, konkurenční - Kde rostou - jen o pár tisíc méně.
Zajímavé je, že houbařské šílenství, které se v letních a podzimních měsících odehrává u domácích ploten, se téměř vůbec neodráží ve veřejné gastronomii. Zřejmě za to můžou přísná pravidla, která umožňují vařit z nasbíraných hub jen kuchařům či provozním se zkouškami a potvrzením. Nebo nechuť majitelů a šéfů dělat pro hosty něco navíc a třeba si najít certifikovaného dodavatele. Hřiby i další houby se dají samozřejmě koupit ve velkoobchodech – v sezoně i čerstvé. Kvalitní zboží ale stojí nemalé peníze.
Za plivnutí do tváře všem českým houbařům i milovníkům dobrého jídla považuji přístup řady kuchařů, kteří do staročeské bramboračky s houbami nebo do kulajdy s hříbky bez mrknutí oka nasypou levnou houbovou směs z Makra, která místo hřibů obsahuje houževnatec, šupinovku a hlívu. To by v životě žádná babička neudělala. O to víc si cením přístupu třeba Honzy Punčocháře (přední český kuchař a porotce MasterChef), který dokáže ve své restauraci na stálém jídelním lístku udržet od července do půlky října smažené houby s bramborem (bedla, hřib, vatovec). To je v Česku naprosto ojedinělá záležitost. Funguje to jen díky tomu, že si šéf nasmlouval dodavatele hub od Šumavy, přes Krkonoše a Jeseníky až po Beskydy.
Nějak jsem přitom psaní dostal chuť na hříbky. Tak jdu rozmrazit poslední balíček křemenáčů z lesa mezi Lošovem a Radíkovem. Vidím to na bramboračku s hříbky.