Úterní vernisáž přilákala desítky uměnímilovných lidí všech věkových kategorií. Postarali se o to pánové Tichý, Vacl a otec a syn Poliánovi.

Zdeněk Tichý, Jaroslav Vacl a Milan Polián mají jedno společné – všichni se narodili v padesátých letech minulého století. Zdeněk Tichý, který se na výstavě prezentuje malbou, je sice autodidakt, ale maluje od dětství a rád. Účastnil se řady společných výstav, z těch samostatných a olomouckých připomeňme alespoň tyto: Galerie Skácelík (1996), Jazz Tibet Club (1997), Moravské divadlo Olomouc a foyer oční ordinace v Pavelčákově ulici (obě 1998). Jelikož je velkým milovníkem divadla a jazzu, přilákal do galerie spoustu herců a hudebníků.

Jaroslav Vacl absolvoval v roce 1979 Katedru výtvarné výchovy na Univerzitě Palackého a od té doby také vystavuje. Kromě kresby v současnosti věnuje svůj čas knihám coby nakladatel a knihkupec.
Milan Polián je známý sochař a restaurátor. Vystudoval brněnskou uměleckou průmyslovku, byl na stáži u profesora A. Habermana na Klátovci, absolvoval Restaurátorskou školu Venecia. Připomeňme si jeho památník I. a II. světové války na Ústředním hřbitově v Olomouci, vstupní mříž barokní kaple v Sobíškách u Přerova, nosný fundament pro barokní kříž na Bouzově nebo vstupní mříž starožitnictví Eden. Jeho syn Václav se patřičně „potatil“: Letos absolvoval Střední průmyslovou školu sochařskou v Hořicích a už má za sebou několik kolektivních výstav: FOR ARCH Praha (2004), Studentské sympozium Hořice (2004), Sochařské sympozium Bystřice nad Olší (2006). Díky Václavovým příznivcům se značně snížil věkový průměr hostů na vernisáži.

K výstavě, která potrvá do 24. listopadu, promluvil pan Zdeněk Kučera. A pak už se prohlíželo, diskutovalo, hodovalo, hrálo, zpívalo a dokonce i tančilo.