Reklama

Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána, venku je 15.5 °C

UPOZORNĚNÍ: Tento příspěvek je starší než 6 měsíců.
Níže uvedené informace mohou být zastaralé či neplatné!

Děláme to ve třech: Vencl, Ťoupalík a Pomahač objeli republiku a svou stand-up show teď vezou do Divadla na Šantovce

Rozhovory

22.1.2020

Jan Procházka

Stand-up comedy je žánr, který se rychle zabydlel na tuzemské klubové i divadelní scéně. V Olomouci se úspěšně ujal pořad Herci na ležáka, který spojenými silami připravuje Moravské divadlo, Tramtarie a řada jejich přátel. Před časem v této platformě vznikl samostatný trojmužný soubor s přiléhavým názvem Děláme to ve třech. Tvoří ho šéf olomoucké činohry Roman Vencl, herec Moravského divadla Jan Ťoupalík a profesionální kouzelník Karel Pomahač. Tahle parta už se svou show sjezdila celou republiku a 10. února se poprvé chystá na “domácí” publikum v samostatném pořadu v Divadle na Šantovce. A to je skvělá příležitost si popovídat nejen o tom, jak vlastně stand-upy vznikají a co se při nich dá všechno zažít...

Tenhle rozhovor má jedno velké upozornění. Berte ho s velkou nadsázkou. Když totiž proti vám sedí trojice komiků, nemůžete čekat věcné odpovědi na předem připravené otázky. Koneckonců, naivní by byl ten žurnalista, který by si k takovému rozhovoru seznam otázek vůbec přinesl. Tohle nebyl moderovaný rozhovor, kde vhodně mířenými dotazy budujeme příběh… Spíš taková malá show, v níž sice občas zazněly relevantní informace, ale skryly se do vtipů, narážek, gagů a přehánění. Občas si některé výroky i odporují. Vtipnost je zpravidla na prvním místě. A kluci jsou v tom nesmírně sehraní, proto jim to na jevišti tak skvěle funguje. Tu hodinku soukromého vystoupení jsem si hodně užil. Věřte, nebylo vůbec lehké těch pětačtyřicet minut záznamu z diktafonu dostat do podoby, v jaké vám je předkládám. Snad se budete bavit jako já…

Přestože objeli celou republiku, s vlastní show se soubor Děláme to ve třech představí 'domácímu' publiku poprvé. Vstupenek v době vydání tohoto rozhovoru zbývalo už jen pár...

Stand-up comedy je hodně specifický žánr. Jak jste se k němu dostali?
Vencl: Vlastně jsem to vždycky chtěl zkusit. Před čtyřmi lety jsem přišel do Tramtarie s nápadem, že bychom mohli udělat nějakou stand-up comedy, spojit jejich herce s lidmi z Moravského divadla. Tak vznikl pořad Herci na ležáka.
Ťoupalík: Já už jsem k tomu přičichnul během mého angažmá v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. Tam jsem vystupoval i v různých kabaretech. Takže mi to nebylo neznámé.
Pomahač: Já se živím jako kouzelník, takže vlastně se stand-upy vystupuju už přes deset let, je to podobné. Roman mě oslovil, jestli bych s nimi nešel do společného projektu v Tramtarii. A tak jsem tam začal v rámci Herců na ležáka dělat svoje vystoupení s přidanými vtipy.

Váš humor je taky, mírně řečeno, hodně specifický…
Vencl: (smích) To jsme právě pochopili v rámci herců na Ležáka. Jsme asi jedni z mála, kteří vystupovali v rámci skoro všech večerů. Každý jsme si dohromady připravili asi dvacet stand-upů. A v rámci těch večerů jsme pochopili, že náš humor je provázanější a specifičtější než humor ostatních vystupujících. (smích) Což nemyslím jako pochvalu! 
Naše první společné vystoupení pak bylo na nějaké firemní akci. Přišel jsem za kluky, jestli bychom to neudělali společně, jen ve třech… Pro tuhle firmu jsme měli těch vystoupení objednáno víc, tam si nás všimli další lidi… Nebyl to plán, že se chceme trhnout. Vznikli jsme na základě poptávky. Ale teď už se to nedá zastavit.
Ťoupalík: Navíc jsme v rámci Herců na ležáka odehráli spoustu stand-upů, který se nám tak líbily, že nám přišlo líto je neudělat znova. Když přišla poptávka, byli jsme rádi, že si je můžeme zopakovat.
Vencl: V Tramtarii to totiž bylo pokaždý jiný. A na rozdíl od těch ostatních z Tramtarie jsme tak dobří, že nám přišlo líto zahrát si ty výstupy jen jednou. Tak jsme vymysleli, jak bychom to mohli udělat i někde jinde.
Pomahač: Humor máme hodně společný, jsme kamarádi v práci i v životě. Tak jsme si řekli, že by nás bavilo jezdit po akcích, vystupovat spolu. Není to práce, je to pro nás zábava.

Jak to vyprávíš, zní to skoro jako mít kapelu…
Pomahač: Tak to my v podstatě jsme… Nejsme úplně klasickej stand-up…
Vencl: To určitě ne!
Pomahač: Klasický stand-up vypadá jinak. My se třeba hodně převlíkáme. Roman má třeba slavný výstup jako Adolf Hitler…
Vencl: Ono, když se to takhle řekne, tak to nezní moc vtipně. (Dlouhý smích u celého stolu) Ale je. (Další dlouhý smích.)
Ťoupalík: Většinou máme program na hodinu a půl, takže máme i dramaturgii večera: Roman se nejvíc blíží klasickému stand-upu, Kája kouzlí a já se většinou za něco snažím skrývat, píšu si scénky… Ale jak se vzájemně pozorujeme, přičicháváme i k žánru toho druhýho. Já už se taky vrhnul do klasických stand-upů, Roman se převlíká a Kája taky zkouší bejt vtipnej…
Pomahač: Máme samozřejmě i společné výstupy, není to tak, že bychom vystupovali jen každý sám za sebe. Děláme společné scénky, písničky… Takže jsme něco mezi hereckým ansámblem, stand-up comedy, klučičí kapelou a chráněnou dílnou.
Ťoupalík: Přesně tak. Taková mikroodnož naší skupiny je soubor, který se jmenuje Orální trio, Orální kvartert nebo Orální duo, podle toho, kolik nás zrovna je…

Roman Vencl (* 1986, Pardubice)
Vystudoval JAMU, už během studií založil spolu s nynější dramaturgyní Moravského divadla Michaelou Doleželovou kočovný soubor Divadlo do Houslí, pro nějž společně napsali hity jako Když se zhasne či S hlavou v oblacích, které se od té doby dočkaly mnoha nastudování v řadě dalších divadel. V Moravském divadle je od roku 2009, od sezony 2016/2017 je uměleckým šéfem činohry.

 

Jan Ťoupalík (*1987, Ústí nad Labem ) 
Absolvent DAMU pod vedením Jany Hlaváčové a Ladislava Mrkvičky. Během studií hostoval v Divadle na Vinohradech, Národním divadle či na Letních Shakespearovských slavnostech. První angažmá získal v Činoherním studiu Ústí nad Labem. V Moravském divadle působí od roku 2014. V současné době září v titulní roli Evžena Oněgina a jako Francin v Postřižinách.

 

Karel Pomahač (*1990, Nové město na Moravě)
Kouzlení se věnuje profesionálně od roku 2009, má za sebou nespočet vystoupení, spokojených klientů i úspěchů v oblasti mikromagie na poli českého kouzelnictví. Začínal s kartami, uchvátila ho kouzla, která si našel na internetu a sám se je naučil. Na konferenci Magic Live v roce 2011 v Las Vegas chvíli spolupracoval i s věhlasným Davidem Copperfieldem.

Foto: Jan Procházka

Píseň Máme každou, co si zamanem, v originále šílený hit Dragostea Din Tei moldavského boybandu O-Zone, tu nedokážu vyhnat z hlavy od té doby, co jsem ji před několika lety slyšel a viděl právě v rámci Herců na ležáka na Shakespearovských slavnostech…
Vencl: Tys to viděl? To byla premiéra! Je to jedna z našich nejslavnějších.
Ťoupalík: Tu po nás hodně chtějí! Pár lidí nám dokonce řeklo, že je to lepší než originál.
Vencl: Což tedy není moc těžký…
Pomahač: I tady máme dobře rozdělený role. Já dělám choreografie, Honza píše text, Roman se snaží to aspoň zatančit a zazpívat.

Jak vlastně ta vaše vystoupení vznikají? Máte třeba zkoušky?
Vencl: Jediný, na co se potřebujeme sejít spolu, jsou písničky. Výhoda totiž je, že každý si ten svůj výstup může nachystat sám. Moc se nestává, že bychom nový stand-up dělali poprvé v rámci Děláme to ve třech, většinou si ho vyzkoušíme v Hercích na ležáka. Pokud se to tam setká s odezvou, přitáhneme si to k nám, případně se něco ještě doladí. Na písničky se ale potkat musíme. Rozdají se texty, pošle se podklad, pak se jednou sejdeme, Kája udělá chorošku, společně si to párkrát zazpíváme a pak bývá premiéra.
Pomahač: Teď to zní, že to trošku flákáme…
Vencl: Ne, jen nemáme takový pěvecký ambice, to znamená, že třeba neřešíme čistotu zpěvu. Tím odpadá to hlavní, proč většinou lidi zpívají písničky. My se vlastně sejdeme hlavně proto, abychom dali dohromady tu choreografii, abychom tancovali všichni podobně.
Ťoupalík: Ta choreografie upřímně ale taky není moc na úrovni. (smích)

Ve třech to děláte už dva roky, desátého února vás poprvé uvidí domácí olomoucké publikum v Divadle na Šantovce…
Vencl: Hrozně nás překvapilo, že už je prodaných tolik lístků, že zbývá v tuhle chvíli jen asi čtyřicet volných míst! To mimochodem svědčí o dost špatným stavu český kultury! 

A co tam chystáte?
Vencl:
Dvouhodinový program plný našich výstupů. Samozřejmě dojde i na O-zone, bez toho by nás publikum nepustilo do šatny. Většinu výstupů ale asi olomoucké publikum ještě nevidělo. A chystáme i jednu novinku…

Tady Romana sklátí záchvat smíchu, kterým se vzápětí nakazí celý stůl. Trvá to asi minutu, než je schopen znovu promluvit.

Vencl: Můžu to říct?
Ťoupalík: Můžeš.
Vencl: Já nevím, jestli to dokážu. Když ono je to tak vtipný… Zkusím to. Bude to písnička. (další dlouhý smích) A měl by to být cover na Rammsteiny a jejich slavný hit Du Hast. Chtěli jsme být uvědomělí a ekologičtí, tak to nebude ani o ženských, ani o sexu, ale bude to cover s poselstvím a jmenuje se to Třiď plast! (smích)
Když to takhle řekneš, tak to tak nezní, ale kdybys viděl ten text... Kam se hrabe Greta. Je to hluboký. A na to se právě budeme muset ještě jednou sejít, protože jsme se ještě nesešli.
Pomahač: Bude se tam samozřejmě i kouzlit, to nejlepší z nejlepšího. Možná tam zařadím taky nějakou novou věc. Přijde spousta našich skalních fanoušků, tak abychom jim udělali radost a ukázali něco novýho…
Vencl: Na dramaturgii večera se taky ještě musíme potkat. Je to dvouhodinovka plus přestávka, to znamená, že to musíme vyladit, aby to nebyla nuda. Aby tam třeba nebyly jenom písničky! To se nám už totiž jednou stalo. Po vystoupení se Kája rozčiloval, že to bylo samý tancování a zpívání. To mě pobavilo!
Ťoupalík: Jsme si řekli: “A neměli jsme na začátku stand-up skupinu?”
Vencl: Určitě tam budou i ty nejúspěšnější věci, o kterých víme, že fungují. Ale jak říkám, ještě to musíme doladit. Ale bude to prostě best of.

Kluci si k fotografování vybrali ikonický Sloup Nejsvětější Trojice. "Vyfoť nás jako nesvatou trojici, to nás hodně vystihuje," zadal Roman Vencl jasné instrukce.

Foto: Jan Procházka

Kde všude jste s Děláme to ve třech hráli? Jak vás tak poslouchám, občas jsou to docela bizarní zážitky...
Vencl: Skoro vždycky. Hráli jsme třeba i na narozeninách. Z toho jsme měli fakt strach. Paní nás někde viděla a objednala si nás jako překvapení na soukromou oslavu. Takže jsme hráli na fotbalovým hřišti, kde bylo asi patnáct lidí. Nejdřív jsme chtěli jet pryč, protože nám to přišlo vážně divný. Nakonec to ale bylo asi jedno z nejlepších vystoupení, co jsme absolvovali. Pokud se někdo rozhodne, že dá ne úplně malý peníze, který by mohl utratit třeba za kapelu, a dá je za to, že vás pozve na narozeniny udělat legraci pro příbuzný, který vás v životě neviděli, to jsme si říkali, že už to fakt není sranda.
Pomahač: Pozvali si nás třeba i na svatbu! Ženich s nevěstou, to nás taky hodně překvapilo.

Firemní akce, večírky… Vlastně je to dost často publikum, které si vás nevybralo, nezná vás, neví, co má čekat. A vy jste občas právě ve vztahu k publiku docela drsní. Ty interakce bývají i hodně ostré… Jak na to ti lidi reagují? Stane se, že to prostě nedají?
Vencl: Ať na to odpoví Honza.
Ťoupalík: Upřímně, ono se mnohdy líp vystupuje na těch firemních akcích. Ti lidi tam mají raut, mají tam alkohol zdarma…
Vencl: To je základní předpoklad, abychom se jim líbili.
Pomahač: A nedali za to žádný peníze.
Ťoupalík: Přesně tak. Když se jim nebudeme líbit, oni za to nezaplatili. Když třeba vystupujeme v mém oblíbeném klubu v Zábřehu, tam za to publikum platí a očekává určitou kvalitu. Že je budeš hodinu a půl bavit. 
Pomahač: Což se Honzovi ne vždy úplně podaří.
Ťoupalík: V tom Zábřehu… Tam jsem velice neoblíbený. 
Vencl: Je pravda, že Zábřeh je fakt hodně specifickej. Lidi si zaplatí a mají oprávněný pocit, že mohou být součástí představení. Kvůli tomu se ale stávají situace, který se nestaly nikde jinde. Řekni to…
Ťoupalík: Ne, já o tom nechci mluvit.
Vencl: Honza Ťoupalík tam už nechce jezdit. Na jednom stand-upu v Zábřehu, když přišel na svůj asi na třetí výstup, poslední toho večera, říká: “Co už jsme se o mně dozvěděli. Takže: pracuju v divadle, mám děti…” A z publika se ozvalo: “A stojíš za hovno!” A on: “Hmm, tak děkuju…” Takže v Zábřehu, tam se s tím nemažou. A potom to vyšperkovala ještě slečna, která po vystoupení přišla za Honzou a řekla mu, že to je v pohodě, ale že by bylo lepší, kdyby taky trochu kouzlil… (smích)
Ťoupalík: Nutno říct, že ta slečna je platonicky zamilovaná do Karla Pomahače, což velmi svědčí o její inteligenci.
Vencl: Tohle je věc, co se na firemní akci fakt nemůže stát. Lidi jsou trochu překvapení, protože dopředu většinou moc nevědí, co je čeká. Nejsou ale nastavení, že by nám chtěli udělat ze života peklo. Ale na druhou stranu, stane se, že si na akci pozvou stand-up a na místě zjistíš, že se to tam nehodí, že to není dobrej nápad.

Co s tím?
Vencl: No v tu chvíli už nic. (smích)
Ťoupalík: Já jsem třeba nedávno vystupoval na koncertě rockové kapely v Bounty Rock Café. Kapela si prostě chtěla dát dvacet minut pauzu a objednala si stand-up komika. Mě. Vylezl jsem na to pódium a najednou jsem zjistil, že jsem se ocitl mezi bandou rockerů, kteří přišli na koncert a teď je tam baví nějakej šašek. To fakt nebyl dobrej nápad.

Jak to dopadlo?
Ťoupalík: Udělal jsem stand-up, jak jsem slíbil, tolik minut, kolik oni chtěli, vzal jsem si výplatu a odjel jsem.
Pomahač: Kolik bylo smíchu?
Ťoupalík: Jeden, že jsem se zasmál já?
Vencl: Mně se něco podobného taky stalo. Pozvali si mě na rodinného Silvestra. Během vystoupení tam běhají děti, hrajou si s balonkama. Ty mluvíš, nikdo tě neposlouchá, protože všichni jedí… A takhle to probíhá celý večer. Jediná reakce na můj stand-up byla, když mě tam nějaké dítě otravovalo a jeho maminka křičela: “Barunko, nech pána, pán mluví!” S tím se fakt nedá nic dělat. 
Když se tohle stane, většinou sami organizátoři přijdou s tím, že se omlouvají, že to asi neodhadli, že je to mrzí… Stává se to proto, že lidi jsou zvyklí na stand-up vystoupení, která znají z televize. Mají pocit, že to funguje všude. Ale mají to zkreslený. Ty výstupy tam mají tři čtyři minuty, jsou sestříhaný třeba z deseti. Těm lidem to nedojde. Pokud si nepřivedou nějakou známou tvář, u který je jedno, co říká, stává se, že to lidi prostě nedají. 
Ťoupalík: Taky, když na takový akce jezdíš, musíš si zjistit, pro koho to vlastně děláš a jakej výstup tam teda dáš. Liší se to i krajem. V Ústí je drsnější humor, v Ostravě taky. V Zábřehu je nejdrsnější humor… Pak musíš zjistit, pro jakou věkovou skupinu to děláš. Mladý se smějou něčemu jinýmu než starší lidi. A další věc: jaký je zastoupení chlapů a ženskejch.
Vencl: To je asi to nejzásadnější. Máme třeba dva programy udělaný pro firmu, pro kterou už pravidelně jezdíme, a to je publikum zhruba čtyřicet až padesát žen. Je tam třeba jenom šest chlapů… Takže to cíleně přizpůsobujeme tomu, že tam budou hlavně ženský… To Honza ví… (smích) Když jsme měli první firemní vystoupení, Honza udělal svůj stand-up, kdy přišel a všechny poslal do hajzlu… Udělal prostě stand-up o haterovi, ale ty paní ve věku padesát až šedesát let moc nechápaly, kdo to takový hater je. A netušily, proč má Honza na tričku namalovaný kosočtverec a řve na ně, že jsou krávy. (smích) Pořadatel pak přišel, že to bylo super, ale že ten sprostej stand-up by příště raději nedělal. V tu chvíli to samozřejmě pochopíš sám, žes to přepísk, ale nemůžeš s tím už nic dělat, musíš to dohrát.
Ťoupalík: Ale jeli jsme tam podruhý a to už jsem pro ně udělal stand-up s názvem Narodilo se mi dítě, a to mělo u těch paní úspěch. 
Vencl: A naopak Honzův Hater byl jedinej stand-up v Zábřehu, kterej mu fungoval.
Ťoupalík: To je pravda.
Vencl: Čím menší skupina lidí, tím musíš být prostě připravenější, jinak by se to nemuselo potkat.

Foto: Jan Procházka

Pokud se chcete na humor skupiny Děláme to třech trochu naladit, doporučuji pustit si videa na jejich Facebooku....

My jsme se teď hodně bavili o těch failech, to je samozřejmě vděčné téma. Ale vy máte za sebou samozřejmě hlavně úspěchy…
všichni: (smích)

...to bychom možná taky mohli zmínit.
Ťoupalík: Tak samozřejmě. Třeba když jsme mluvili o té firemní akci pro ženy, naposledy jsme měli takový úspěch, že nás paní nechtěly vůbec pustit a asi dvacet minut se s námi fotografovaly.
Vencl: My s Honzou děláme v divadle a tohle se nám nikdy nestalo! Je pravda, že tam zrovna nebyl Karel, možná to bylo tím. (smích) A je pravda, že ty ženský pak majitele firmy uprosily, aby nás pozval letos potřetí, přestože už chtěl změnit program.
Pomahač: Na jednom firemním večírku jsme dokonce měli standing ovation! To na stand-up je opravdu nevídaný! 
Vencl: Stand-up nemá nic společnýho s klasickým divadlem. Takže to, že by si lidi na konci stoupli, se u tohoto modelu nestává. 

Pozvali vás taky na Grand festival smíchu…
Vencl: To je pro nás asi úplný vrchol. Jedeme tam teď ve čtvrtek. Jsme jediný stand-up, který tam letos je, vlastně asi úplně první stand-up v historii téhle přehlídky, která se pyšní tím, že uvádí to nejlepší z divadelní komediální tvorby za uplynulou sezonu. Jsme rádi, že nás do toho programu pozvali. Většinou děláme firemní akce a vystupování pro širokou veřejnost zřídkakdy. To, že si nás všimli a pozvali nás, to je velká čest. Dostat se tam třeba i s naším divadlem je oříšek, to není jen tak.
Ale i ta Šantovka je opravdu bomba. Pozvou nás, prodáme dvě stě lístků! Dvě stě lidí, kteří si zaplatí za to, že se půjdou podívat na nás tři. To je  něco jinýho, než když jdou do divadla. Tam chodí na tituly, na celý ten soubor, ne na mě nebo na Honzu. Ale tady ty dvě stovky lidí jdou na nás. Toho si fakt vážíme, nečekali jsme to.

Neplánujete tedy začít hrát pro veřejnost trochu víc?
Ťoupalík: Vlastně jsme o tom ještě ani nemluvili…
Pomahač: Spíš s tím zavítat do jiných měst. Trochu zacílit na tu klubovou scénu.
Vencl: Ono to není na vystupování v klasickým divadle. Kluby jsou pro to ideální. Třeba za pár dnů pojedeme do Tábora do jednoho klubu. Nějaká paní nás doporučila, tak nás pozvali, a taky ještě nevíme, co od toho čekat. Ale chtěli bychom, aby se to rozjelo tímhle směrem.

Foto: archiv Děláme to ve třech

Romane, ty máš ale s kočováním bohaté zkušenosti. S Míšou Doleželovou jste se souborem Divadlo do Houslí objeli Česko a Slovensko mnohokrát… Je to aspoň trochu podobný?
Vencl: No… Asi minimálně. To můžou potvrdit i kluci. Karel je z nás vlastně jediný, kdo se tím zabývá dlouho, pro něj je největší změna, že nevystupuje sám. Jinak ale dělá věci, který dělá i na svých vystoupeních sám. Jeho to živí už léta. Pro nás s Honzou je to novinka. Když to srovnáš s těma Houslema, je to něco úplně jinýho, protože stand-up prostě není normální představení. Divadlo máš nazkoušený, hrálo se to padesátkrát, a když to přeženu, je to vlastně pokaždý stejný. Takže jo, je tam nějaký napětí před tím, než jdeš na scénu, ale jsi v pohodě. Stand-up strašně záleží na lidech, je tam hrozně moc proměnných. Mně je jedno, pro koho a kde hrajeme, vždycky jsem nervózní, jako by to bylo poprvé.
Ťoupalík: Je to tak. Musíš reagovat na ty lidi. Když zjistíš, že se něčemu smějou víc, musíš šlápnout do toho tématu. Napadaj tě nový fóry. I když jsi ten výstup dělal už třeba dvacetkrát, je pokaždý jinej.
Pomahač: V tom já to mám vlastně úplně naopak. Obvykle vystupuju sám, jet s klukama je pro mě za odměnu. Najednou vím, že to nestojí jen na mně, vím, že když něco zkazím, ti dva mě zachrání. Je to pro mě daleko větší zábava, jsem uvolněnej. A kluci stresujou, mají trému a já za nima chodím a říkám: “Ne, to bude dobrý, v pohodě…” (smích) Pro ně je to fakt rozdíl.
Vencl: Na divadle je to noční můra, že hraješ představení a někdo ti do toho začne kecat, zapojovat se. Zatímco u stand-up je to žádoucí, ale vždycky nás to překvapí. Samozřejmě, většinou je to pozitivní, ale když se začnou zapojovat moc, tak jsem z toho hodně nervózní, je to parketa, na kterou nejsem zvyklej. Můžu k tomu takovou historku?

No jasně!
Vencl: Každý náš večer začíná tak, že přijdu nejprve já a mám úvod. Kluci se mi smějí, že by to mohl dělat kdokoliv, ale není to pravda. Jsem na to nejlepší. Mám za úkol lidi trochu rozehřát, pak pozvu Karla a už je to dobrý. Karel vykouzlí flašku vína a pak už jsou ti lidi naši. Úvod spočívá v tom, že nás představím a řeknu tři různý vtipy. Žánrově rozdělený! Tak, abychom věděli, jaký humor mají ti lidi nejraději. Jestli rasistickej, sexistickej, nebo prostě jenom blbej… A jdu pryč. A stalo se mi, a proto to vyprávím, že jsem měl úvod a neřekl jsem ty vtipy. Což vzhledem k tomu, že ten úvod má tři minuty a hlavní část jsou právě ty vtipy… Tam prostě přijdeš, někdo ti něco řekne a mě to tak vyděsí, že vůbec nevím, co je dál. Takže přišel Karel, místo svýho klasickýho výstupu řekl tři vtipy a zachránil to.
Nebo se mi taky stalo, že jsme jeli na vystoupení a mně se nějak rozleželo v hlavě, že ten můj výstup je blbej. A napadlo mě, že bych si vzal jeden od Honzy. Tak jsme se domluvili, já vystoupil s jeho scénkou, kterou si napsal pro sebe. Takže takhle si i pomáháme. Ale je pravda, že ještě nikdo z nás dvou nekouzlil…
Ťoupalík: Protože Kája nám nechce nic prozradit!

Tak mě napadá, Karle… Když jsou s tebou kluci v zákulisí, neprohlédli už některá kouzla, nevědí už tak trochu, jak se to dělá?
Pomahač: Asi hodně tuší. Není to tak, že bych je vyhazoval z šatny, že se potřebuju nachystat. Takže do toho vidí.
Vencl: Spoustu kouzel už jsme prokoukli, ale když vím, jak se to dělá, o to víc Káju obdivuju. Ale smějeme se mu, protože potřebuje hrozně moc věcí. Kája má třeba vystoupení, kvůli kterýmu s sebou vozíme bowlingovou kouli. Jasně, občas si s sebou vozíme svoje světla, svůj zvuk… Prostě důležitý věci. Ale k tomu musíme naložit osmikilovou bowlingovou kouli, protože Kája ji potřebuje do svýho výstupu. Na vteřinu a půl! Jako fór, který s kouzlem vůbec nesouvisí. Ale musíme ji mít, protože bez koule by to nebylo kompletní. Kája má dětskej kufřík, ve kterým jsou nafukovací balonky. I když jezdíme firemku pro padesátiletý ženský, balonky musí být. Vozíme kouzelnický hůlky různých rozměrů, nejdelší má asi dva a půl metru. Naštěstí je skládací. Karty, obleky, kytary, falešný péřový kytky, máme spoustu konfet… Občas kvůli jednomu kouzlu vozíme baterku do fichtla! Šílený.
Ťoupalík: A my vozíme jen humor.
Vencl: Přesně, my s Honzou máme na sobě oblečení a v hlavě pár naučených vtipů. 
Pomahač: A Honza ještě čtyři piva v batohu.

Dost jste mě překvapili s tou trémou, to bych do vás neřekl. Jedna z mála otázek, který jsem si předem nachystal, byla, zda stand-upy berete jako formu odreagování…
Vencl: Jasně, je to stres, ale je to hlavně zábava. Proto jsem do toho kluky uvrtal. Nemá to s klasickým divadlem nic společnýho a pro mě je to odpočinek. Není to otázka financí, že bychom si potřebovali přivydělat a vymysleli si tohle. To ne. Beru to jako relax. Nebo ještě líp, adrenalin. Nemám moc čas ani povahu na nějaký sporty. Abych třeba šel běhat a bál se, že někde v parku zhebnu… Jedu s těma klukama na vystoupení a mám stejný obavy.
Ťoupalík: Přesně tak. Je to v jistým smyslu relax. Hlavní je, že se máme rádi...
To je vidět...
Ťoupalík: Fakt! Jeden kolega, co s náma vystupoval, když Kája nemohl, nám říkal: “To je neuvěřitelný, jak vy se máte rádi! A víš, jak jsem to poznal? Vy se furt urážíte! To je pro mě důkaz lásky.” (smích)
Pomahač: Jednou jsme přijeli z vystoupení, Honza měl už trochu vypito, seděl a najednou povídá: “Kluci, že mě nevyměníte?”
Ťoupalík: My tomu říkáme cesty za humorem, když sedíme v autě, pouštíme si ty písničky, jednou si zazpíváme O-zone a potom si tam rozdělujeme fóry. Protože máme některý fakt oblíbený. “Hej, můžu říct ten tvůj?” “A já ten tvůj?” Tak to mám moc rád.
Pomahač: Mě ještě baví, že v těhhle společných večerech nejsem za kouzelníka, ale jsem za stand-up komika. Můžu si tam dovolit dělat úplně jiný humor, můžu si ho dovolit víc, než když kouzlím na oslavě šestiletý holčičky. A stane se mi, že mám desetiminutovej stand-up, udělám jedno kouzlo a pak už jenom vykládám vtipy, dělám si ze sebe legraci. To mě hrozně baví. A teda největší překvapení, to jsem si opravdu nikdy nemyslel, že budu zpívat a tančit před lidma. A že mi za to budou tleskat a platit. (smích)
Vencl: Co ty, ale já že budu před lidmi zpívat a tančit! A to mám JAMU!

Mám pocit, že v nějakém rozhovoru před lety jsi mi Romane řekl, že to jediné, co nikdy na jevišti nebudeš dělat, je zpěv! 
Roman: Ano, taky si na to pamatuju. A chtěl jsem se toho držet…
Pomahač: Dokonce teď má výstup, kde tančí balet! A lidi mu tleskají. A je to fakt hezký!
Vencl: Zúročil jsem svoje dva semestry z baletu z JAMU. 

Počkej, tys skutečně absolvoval dva semestry baletu?
Vencl: Jo, musel jsem. Mám zápočet z baletu. 
Ťoupalík: Já taky. 
Vencl: Když se přijdeš podívat desátýho února, tak to uvidíš a pochopíš, že moje studium nebyly vyhozený peníze daňových poplatníků. 
Je super, že si v tomhle formátu můžeme dovolit věci, který fakt neumíme. V rámci stand-upu obvykle mívají největší úspěch. Míra, jak se dokážeš ponížit a ztrapnit... Na tom závisí, jestli s tebou lidi půjdou, nebo ne. 
A ještě jeden rozdíl oproti divadlu. Představení můžeš hrát v podstatě kdekoliv a kdykoliv. Máš to naučený, prostě zapneš a jedeš. Ale na stand-up se musíš naladit. Aspoň já to tak mám. Je super, že jsme na to tři a že ta cesta trvá někdy pár hodin. Musíme chtít publikum pobavit. A musí to bavit nás, musí to být vidět. Byť jsme herci, tohle prostě neobelžeš. To, jestli tě to baví a jsi rád, že se lidi smějou. Poznali by, že jim lžeš. A dali by ti to sežrat.