Činohra Moravského divadla Olomouc uvedla v pátek 30. června premiéru své poslední inscenace v sezóně 2007-2008. Nastudována byla podle volby předplatitelů hra amerického autora Arthura Millera Čarodějky ze Salemu. Výběr hry lze považovat za preferenci titulu západní provenience, což po desetiletí vyžadované orientaci na východní blok je pochopitelné.

Drama Čarodějky ze Salemu je nadčasové a patří k uměleckým dílům, jež nastavují lidstvu zrcadlo v tom smyslu, že ukazují konkrétní formu zneužívání moci jako fenoménu, s níž se lidstvo setkává v obměnách napříč dějinami. Hra je silná a psychicky náročná a čím sugestivněji je podána, tím osudověji vyznívá a evokuje beznaděj, protože díla tohoto typu neústí do katarze. Tolik o hře samé.

Tvůrci inscenace, především režisér Jiří Seydler, hru uchopili jako memento, jako varovně zdvižený prst, a rozhodli se v olomouckém mikrosvětě upozornit na praktiky, jimiž uchopená moc zneužívá svého postavení a tyje z něho. Samozřejmě s cílem především upevnit a postupně gradovat neomezenou moci. Vyhlédnutá oběť - ať dělá, co dělá, ať řekne, co řekne - se z promyšleně rozhozené sítě nevymaní. Postavy jsou poměrně přesně společensky polarizovány. Lidsky záporné jsou společenské špičky typu soudce Danforta (Zdeněk Svobodník), ctihodného pána Parrise (Miroslav Hruška), ctihodného pána Jana Haleho (Pavel Juřica), rychtáře Herricka (Petr Kubes), Tomáše Putnama (Jaroslav Krejčí), Abigail Willjiamsové (Lenka Ouhrabková), kladné pak oběti zfanatizované zvůle, především Alžběta a Jan Proctorovi (Vladimíra Včelná a Dušan Urban), manipulovaná Marie Warrenová (Lenka Ouhrabková) nebo Jiljí Corey (Václav Bahník). Hodným ocenění je nalezení nepřehlédnutelného profilu drobnějších postav, např. černošky Tituby (Vlasta Hartlová) a Anny Putnamové (Ivana Plíhalová). K mistrovskému rysu amerického dramatu patří schopnost v takto vymezených sférách diferencovat a naznačit jejich hierarchii.
Olomoucká činohra se představila jako velmi kvalitní soubor, schopný špičkového výkonu. Silnou stránkou představení byla plnokrevná charakteristika postav, jimž proudila v tepnách žluč, ale i těch, po jejichž životě se prahlo.

Arthur Miller na olomoucké scéně je určitě úspěchem této sezony. Možná i proto, že tak přesvědčivě vypovídá o jevech, jež nepatří minulosti a jež se mohou objevit v každé společnosti, kde bude zanedbána péče a starost o její harmonický chod a vymahatelnost práva.