V minulých dnech si důstojným způsobem připomenul olomoucký vědec, badatel a pedagog Vítězslav Bičík, představitel Katedry zoologie a antropologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého, své sedmdesátiny.

Renomovaný vědec, známý v odborných kruzích na mnoha světových univerzitách a vědeckých ústavech, je i v Olomouci osobností známou, respektovanou a ctěnou. Vítězslav Bičík pochází ze slezských Neplachovic. V Olomouci vystudoval a na olomoucké univerzitě již 45 roků působí. Takřka dvě stovky vědeckých prací, publikovaných v našich i zahraničních časopisech, spoluautorství na dvou monografiích, autorství čtyř učebnic biologie pro základní školy a šesti vysokoškolských učebních textů zařadily Vítězslava Bičíka do pomyslného souhvězdí intelektuálních kapacit, do kterého v minulosti vstoupili z biologů mimo jiné Prof. PaedDr. Bořivoj Novák, DrSc., či Prof. RNDr. Bronislav Hlůza, CSc.
Cestu Vítězslava Bičíka na biologický Parnas lemovalo soustředění, mimořádná pracovitost, elán a intelektuální dispozice ve spojení s autocenzurou a schopností iniciovat, týmově spolupracovat a řídit. Pro Bičíkovo odborné curriculum vitae jsou významná léta 1957 (kdy maturoval v Opavě), 1961 (promoce na přírodovědecké fakultě UP), 1963 (vstup na akademickou půdu), 1967 (rigorózní zkouška – RNDr.), 1976 (obhájení kandidátské disertace - CSc.), 1980 (jmenování docentem), 1987 (jmenování univ. profesorem pro obor zoologie), 1985 – 1991 (vedoucí Katedry zoologie a antropologie), 1990 (pověření funkcí hlavního redaktora vědeckého sborníku Přírodovědecké fakulty UP).
Léta nevyčíslená byla vyplněna náročnými profesními aktivitami nejen na samotné katedře, kde Vítězslav Bičík působil, ale i mnohostrannou spoluprací v roli předsedy maturitních komisí v rámci kraje, přednáškami o biologických tématech na školách, předmětových komisích a pedagogických ústavech a spoluprací při řešení možných aplikací v lékařské praxi. Vlastní výzkum zaměřil na studium prostorové orientace vyšších obratlovců a na chování zvířat v různých experimentálních situacích, což mu umožnilo položit základy pro výuku etologie - nového vědního oboru, zabývajícího se studiem chování zvířat. V posledních letech se soustředil na studium agresivního chování dutinových hnízdičů, hnízdního parazitizmu a význam jezevců v lesních ekosystémech. Pod jeho vedením rozvíjí činnost také tým, studující biologii pestřenek, jejichž larvy požírají mšice a účinně tak pomáhají člověku v biologickém boji proti těmto škůdcům. Oceněním Bičíkových zásluh v této oblasti je i skutečnost, že v roce 2003 byl norským badatelem dr. T. R. Nielsenem popsán nový druh pestřenky a nazván po prof. Bičíkovi Eupeodes biciki.
Podstatnou část profesního života vyplnil olomoucký vědec prací pedagogickou. V ní nejlépe mohl uplatnit své komunikativní dispozice a ušlechtilý vztah k lidem, zejména vůči mladé generaci. Výčet všech Bičíkových aktivit, spjatých s touto neobyčejně náročnou sférou, nemůže být úplný, připomeňme proto alespoň některé: přednáší ve všech formách učitelského a neučitelského studia biologie na Přírodovědecké fakultě UP, mnoho let přednášel srovnávací psychologii studentům odborné psychologie na Filozofické fakultě UP, je zván k přednáškám z oboru etologie na Univerzitu J. A. Komenského v Bratislavě a na Ostravskou univerzitu, je uznávaným školitelem doktorandů, oceňovaným vedoucím diplomových prací, předsedou státní zkušební komise pro bakalářské i závěrečné zkoušky. Postupem doby se stává stále častěji připomínanou univerzitní legendou, jež je oživována vzpomínkami desítek a stovek studentů, z nichž mnozí již úspěšně působí na odpovědných místech ve vědeckém výzkumu, ve školství nebo ve státní správě.
Vítězslav Bičík se společně s dr. Janem Stoklasou z Karlovy univerzity na počátku devadesátých let zasloužil o to, aby se Olomouc stala dějištěm I. Mezinárodní biologické logické olympiády. Stanul v jejím čele jako symbolický Pierre de Coubertin. Tuto roli zastával až do roku 2005. Málokdo si dnes dokáže uvědomit, kolik úsilí bylo třeba věnovat jen srovnatelnosti výkonů soutěžících týmů různých národů, jak nákladné bylo zabezpečení identických biologických materiálů a technického zázemí.
Závěrem připomeňme, že Vítězslav Bičík, ač zoolog, je znám veřejnosti také svou znalostí hub a rostlin (zejména těch léčivých). A kdo houby dobře zná, může je nacházet prakticky celý rok. I mně při návštěvě obdařil sáčkem hub, jež zpestřily náš jídelníček. Při dobré krmi jsem si nad darovanými houbami uvědomil, že prof. Bičík má ještě jednu velmi pozitivní vlastnost, která by neměla být při této příležitosti opomenuta: Nedokázal nikdy nikoho otrávit. Takových lidí není na světě mnoho. Proto ho tak rád potkávám.